Poslední den ve Švédsku jsme moc dobře nenaplánovali. Já musel dopoledne pracovat, taky jsem se ale chtěl nechat ostříhat u místního palestinskýho barbera a vyzvednout auto z nabíječky ve městě. Marťa na poslední chvíli posílala další balík s věcmi do ČR, abysme trochu ulehčili našim kufrům. Už dávno jsme měli být na cestě, a já přitom neměl ještě ani sbaleno.
Z bytu jsme pak doslova vyběhli, naházeli věci do auta, a mazali na letiště. Jel jsem asi poprvé ve Švédsku nějak výrazněji rychle, protože jsem až teď po měsíci zjistil, že je omezovač natvrdo nastavený na 150km/h. Auto by ještě v klidu mohlo, ale omezovač prostě vyšší rychlost nedovolil. Docela nepříjemnej pohled do blízký budoucnosti…
Po zmatcích s vracením auta na letišti jsme měli štěstí aspoň na autobus, který k autopůjčovně zrovna přijížděl, a vyhodil nás během pár minut na terminálu 4. Problém byl, že náš odlet byl z terminálu 5. Takže jsme museli na čtyřku s kufry přebíhat. A to zabralo asi patnáct minut.
Slečna u odbavení jen nevěřícně zvedla obočí a se slovy „50 minut do odletu? Tak to hodně štěstí teda.“ nás poslala do fronty, kde odbavují jen první třídu. Tímhle manévrem nás dost možná zachránila, protože tam samozřejmě nikdo nebyl.
Říkáme si, jak jsme to skvěle zvládli, nicméně chvíli na to se z rozhlasu ozve „last call“ na náš let. Uf… K letadlu to byl ještě kus, a tak jsme celou cestu museli zase sprintovat. Nastupujeme jako skoro poslední (za námi ještě taky nějací nebožáci běží), teče z nás, ale aspoň jsme v letadle!
Čeká nás let do Bostonu s přestupem v Reykjavíku. Naše cílová destinace je sice Kanada, ale tím, že to vezmeme přes Ameriku, ušetříme dost peněz. Něco na letenkách (asi tři tisíce na osobu), ale hlavně na autě. V Kanadě se mi nepodařilo najít půjčovnu, kde by měsíční pronájem vycházel na míň jak čtyřicet tisíc. Spíš ale víc. To už by snad i dávalo větší smysl si tam auto koupit někde v bazaru a pak ho zase prodat. Odmítal jsem takovou částku dávat.
V USA vycházel pronájem zhruba na polovinu, takže nebylo co řešit. A jako bonus den v Americe – proč ne?
Pěkně vycházely i jednotlivé lety. Za oceán šest hodin a na Island čtyři. Za mě lepší než protrpět deset hodin najednou… Bylo mi líto, že na Islandu jen přestupujeme. Snažil jsem se tuhle zemi na poslední chvíli vměstnat do plánů, ale neprošlo to :-).
Že sedíme v letadle do Ameriky se dá poznat během chvíle. Amíci jsou mistři konverzace a hned se druží. Vedle v uličce sedí mladej kluk kolem dvacítky a přisedá k němu o dvě generace starší paní. Oba Američani. Okamžitě se bez filtru představují, dávají do řeči a prokecávají velkou část letu…
Do USA jsem přiletěli až po půlnoci. Na imigračním se vytvořila obří fronta, což nám mohlo dojít, ale nedošlo. Trvalo to přes hodinu, před náma naštěstí hlavně Čínani a ti měli všechno v deskách pěkně připravené, takže to šlo hodně rychle. Únava už ale začínala trochu pracovat a poslouchat každých třicet vteřin dokola tu samou zvukovou smyčku bylo na palici.
Každý musí ukázat víza, uvést kolik peněz si s sebou do Ameriky bere, a ukázat zpáteční letenku (jako důkaz, že tam neplánuje zůstat nastálo). Před rokem v New Yorku jsme měli docela dlouhý pohovor, tentokrát to ale byla rychlovka.
Jsme v Americe!
První zastávka vede autobusem k půjčovně. Nemůžu se dočkat, konečně normální auto! Jenže ouha – paní za přepážkou oznamuje všem ve frontě, že jediná auta která mají k dispozici, jsou už jen elektrická.
V tu chvíli ve mě regulérně všechno umřelo. A v ostatních taky, protože všichni začali okamžitě hlasitě remcat, že to teda v žádnym případě.
Prosil jsem tam na přepážce jak malý dítě, že elektrický auto si nemůžu vzít ani za nic. Že jsem si objednal normálního benzinovýho Chevroleta, a že mám v plánu najet tisíce mil. Paní to moc neobměkčilo a navrch mi k účtu přidala službu předplacených mýt. 10 dolarů na den. Problém je, že já v Americe vůbec nebudu, takže je mi to k ničemu. Navíc většina mýtných bran má poplatek v řádu jednoho až dvou dolarů a moc jich není, to si ještě docela dobře vybavuju.
Všiml jsem si toho až po zaplacení a chtěl to hned zrušit, ale ta původně celkem milá slečna se se mnou už odmítala dál bavit. Říkal jsem přece, že najedu tisíce mil, tak tím jsem s tím tak trochu souhlasil, ne?
Je to ale bohužel klasickej podvod. Internet je plnej článku od lidí, kterým se to taky stalo. V roce 2019 dostala konkurenční autopůjčovna přesně za tohle pokutu skoro čtyři miliony dolarů (!), bohužel se to ale děje pořád. Zkoušel jsem to pak později zrušit ještě přes email a nějaký formulář na stížnosti, ale nikdy se nikam nedalo dopsat. Takže dalších asi sedm tisíc v čudu – přidávám do nekonečnýho notýsku ztrát. Nic moc začátek za velkou louží.
Při přebírábní auta jsme ale měli aspoň štěstí na skvělýho chlapíka z Jamajky. Nejdřív taky zkoušel tu pohádku s elektrickými auty. Ale když jsem naléhal, že si auto bereme na měsíc, tak uznal, že by to pro nás bylo hodně mrzení.
Já vám teď dám potají klíče, ale hlavně se o tom nikomu ani slůvkem nezmiňujte… Vaše auto čeká úplně vzadu.
Dostali jsme sice starší a trochu olítanou Hondu (60 tisíc mil na tachometru), ale benzínovou! Nádhera.
Na cestě jsme byli skoro 24 hodin a už jsme se hlavně chtěli dostat z centra města a jít se někam vyspat. Na motel jsme měli jenom dva požadavky – aby vypadal jako z americkýho filmu, a aby to byla pokud možno co největší díra…
To jsme si ještě mysleli, že si budeme moct vybírat, ha! Realita ukázala, že ve dvě ráno už je všechno buď zavřený, nebo plný. To popojíždění bylo ubíjející, ale asi na čtvrtý pokus máme konečně štěstí na motel s volnými pokoji. Zkouším smlouvat, ale je bohužel dost jasný, kdo tady ve dvě ráno tahá za kratší provaz :-). V okolí potkávám několik dost zvláštních lidí, takže takřka ideální místo!
Čeká nás pětihodinová cesta do Kanady. Den ale musí začít pořádnou snídaní. Včera v noci jsme totiž úplnou náhodou zahlédli diner Mary Ann, kde jsme snídali i minulý rok při naší cestě do Maine. Je to takový to klasický snídaňový bistro, kde si člověk může dát ty největší prasárny. Jedeme tentokrát do jejich druhé pobočky, nicméně atmosféra je tu stejná. Obsluha jako vždy prvotřídní, to se skutečně nevidí nikde jinde na světě.
Asi po hodině cesty si Marťa na dálnici všimne ukazatele na „nějaký“ rybářský obchod. „Snad ne Bass Pro Shop?“
No, myslím, že by byla radši kdyby si nevšimla :-). Protože tohle je ten největší rybářskej obchod na světě, velkej jako IKEA. A bylo jasný, že se zdržíme.
Mají tam toho tolik! Všechny myslitelný značky, věci co jsem nikdy neviděl, regály a regály nástrah, třpytek, šňůr, oblečení, ale i celou jednu sekcí lodí, vybavení na táboření, hraček, muškaření, a všeho, co s rybařením i jenom vzdáleně souvisí.
Nechal jsem tam 150 dolarů (to jsem se musel ještě držet) a pokračovali jsme k Flume Gorge, což je takový americký Hřensko. Vstup 18 dolarů jen to fikne. No jo, tady je všechno byznys. V kontrastu například se Skotskem jde o velkou změnu.
Všude jsou taky cedule s různými zákazy a příkazy. Zákaz koupání. Nescházejte s cesty. Zákaz chození blízko k vodě. Je to absurdní – prostě než aby si tu někdo vzal zodpovědnost za cokoliv, tak se radši vše zakáže. Američani se díky možnosti žalovat všechno a všechny dostali až sem a je to otrava.
Ale mají to hezký a skutečně to asi nejvíc připomíná Hřensko. Marťe se líbí tradiční mosty, protože jí připomínají její oblíbený film Bridges of Madison County s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem. Je to osvěžující zastávka a účel splnila – pěkně jsme se v půlce cesty do Kanady protáhli.
