Když jsem si vybíral auto do Švédska, v nabídce bylo překvapivě hned několik elektrických. To dřív nebývalo. Říkal jsem si, že nakonec proč ne. Dám tomu šanci. Znám velké nadšence do elektromobility, stejně tak ale i dost velké odpůrce. Měsíc je dlouhá doba, aspoň si udělám vlastní názor. A kde jinde to vyzkoušet, než tady ve Skandinávii – jejich přívětivostí k elektrice jsou tu přece známí. A jezdit tak stejně budeme jednou všichni…
V Česku ještě dlouhou dobu budeme básnit o výhodách naftových motorů, ale celá Evropská unie už je o pár nádrží dál. V červnu 2023 totiž prodej elektromobilů meziročně vyrostl o dvě třetiny, což mimo jiné znamená, že se vůbec poprvé prodalo víc elektromobilů než naftových aut.
Forbes Česká republika
Jenže jakmile jsem to udělal, začal jsem z toho mít takový zvláštní pocit. Dokonce jsem chtěl do půjčovny na poslední chvíli zavolat a auto si změnit. Něco mi na tom všem nesedělo. Studoval jsem dojezd – ten udávaný, i reálný. Taky dobu nabíjení. Internet tvrdil, že auta se nabíjí klidně i pět a víc hodin. I to se mi nějak nezdálo. Nakonec jsem se rozhodl, že to hecnu, a vyzkouším na vlastní kůži.
Zajímá vás co si o tom po měsíci a 2700 najetých kilometrech myslím? No, třeba napoví tahle fotka :-).
Elektrických aut jsem řídil už celkem dost – několikrát Teslu (a ta je skvělá), přes carsharing jsem si pak půjčoval třeba legendární BMW i3, řídil jsem ale i elektrickýho Smarta, pětistovku od Fiata, nebo koncernový eUP (a to je naprosto geniální auto). Jsou to všechno svižný autka a je v nich ticho. Jenže já si je vždy půjčil jen na krátký vzdálenosti. Sto kilometrů max. Žádný nabíjení nebo tak. Žádnou reálnou zkušenost jsem tedy neměl.
V půjčovně jsem vyfasoval Citroena e-C4, což je na pohled docela pěkný a prostorný auto. Stojí mimochodem skoro milion, klasická C4 vyjde na polovinu. Při předávání mi nabídli, že ho buď musím vrátit nabité alespoň na 80%, nebo jim můžu předem zaplatit za elektřinu a udělají to pak za mě. Pokud nezaplatím předem a pak přijedu s vybitým autem, naúčtují mi ještě pokutu. Už tohle mi přišlo takový trochu zvláštní.
Sedáme do auta, je úplně nový. Dojezd 360 kilometrů. Pohoda, říkám si, do Katrineholmu je to kilometrů 180, tak se to bude aspoň pěkně počítat. Zbyde ještě dost na ježdění po okolí.
Cesta byla spíš pomalejší. Ve Švédsku všichni strikně dodržují předpisy a povolené rychlosti jsou dost nízké. Kdokoliv jede rychleji, působí i na dálnici dost nepatřičně. Takže já se přirozeně přizpůsobil a taky jel těch 120-130 maximálně. Topení ani klima nic, venku bylo dvacet stupňů. Jeden by řekl, že ideální podmínky na maximální dojezd…
Jenže ouha. Parkuju před barákem a dojezd ukazuje jenom 80 kilometrů. O dobrých sto míň, než kolik by tam být mělo. Nechápu to. Říkal jsem si, co by se asi stalo, kdybych to po dálnici celou dobu valil a ještě měl třeba zapnutou klimatizaci. Nedojel bych?
Ty dojezdy jsem si pak měřil a zapisoval, zajímalo mě to. Když jsem jezdil jako čepičář, byl úbytek dojezdu zhruba „jen“ těch 50 %. Když jsem na to šlápnul, šlo klidně o dvojnásobek a baterku to drancovalo světelnou rychlostí. Občas se taky stala nějaká podivná situace, jako když jsem jel do bazénu 30 kilometrů tam a 30 zpět. A z baterky za tu cestu zmizelo 170 kilometrů. Sice pršelo a byla zima, ale i tak jsem si to prostě nedokázal vysvětlit.
Takže první problém. Dojezd není 360 kilometrů. Reálně spíš 220 a méně. Představte si, že máte auto který ujede dvě stě kilometrů a pak ho musíte natankovat. Otrava, ale tak dalo by se… Jenže teď si představte, že musíte každých dvě stě kilometrů nabíjet!
To je totiž úplně jiná situace. Nabíječek pořád moc není. Mapa vypadá hustě, ale reálná situace zase tak slavná není. Ta infrastruktura je (zatím) špatná. Problém je, že drtivou většinu nabíječek zastupují ty pomalejší – 22kW až 50kW. Moje baterka v autě měla kapacitu 46kWh. Nabití do plna na té pomalejší nabíječce (kterých je největší množství) zabere zhruba šest až osm hodin, u té rychlejší pořád něco přes dvě hodiny. Dvě. Hodiny.
Ještě jsou tu ale rychlonabíječky. Všechny automobilky uvádějí, že na nich nabijete auto na 80% zhruba za 20 minut. Za rychlonabíjecí se považují ty od typu 150kW a výše. Zkoušel jsem to, a reálně se na těch 80% dá skutečně dostat o poznání rychleji, určitě pod třicet minut. Nicméně už v tomhle je to taková trochu dezinformace, protože vy chcete auto nabít do plna. Těch 20% sakra chybí. A půlhodina je pořád docela dlouhá doba.
Problém taky je, že rychlonabíječek je jen velmi omezené množství. Odhaduju tak každá dvacátá? Takže dochází ke komickým situacím, kdy o ně lidé doslova bojují. Zažil jsem to několikrát na vlastní kůži. A když jsem o vteřiny prohrál, tak jsem se musel pakovat o pár kilometrů dál k jinému volnému stojanu. Rozhodně jsem si nepřipadal jako že žiju v budoucnosti.
Problém je ale i s těmi normálními. Kupříkladu nejbližší nabíječka u nás ve městě byla vzdálená deset minut pěšky. Večer dát nabít, ráno vyzvednout. Dvacet minut v luftu, proč ne že. María. Pravidelně se stává, že aplikace ukazuje volná místa na nabíjení (každá lokace jich má v průměru tak pět), ale když tam přijedete, tak tam místo není – majitel sice ukončil nabíjení aby už neplatil, ale s autem nikdy neodjel. Občas se stane, že nabíječku blokuje někdo, protože si nevšiml, že se tam parkovat nesmí. Je toho hodně.
Nesčetněkrát (!) se stalo, že nabíječka nefungovala. Byla mimo provoz, došel proud, nebo byla v podzemních garážích, kam se bez karty nebo zaplacení nedalo dostat. Taky velká libůstka. Kdy se vám naposledy stalo, že nešlo na pumpě natankovat? Protože mě se jeden den nepodařilo nabít hned na třech různých nabíječkách po sobě. Pak už jsem to vzdal.
Vyloženě škoda je, že se nad těmi nabíječkami nikdo moc nezamyslel. Musíte u nich trávit dost času, ale nikde tam nejsou lavičky ani žádná zábava. Taky jsou často na dost nezajímavých a nudných místech. Většinou vedle McDonaldu nebo Burger Kingu – takže ať chcete nebo ne, najednou zabíjíte čas s cheeseburgerem v ruce.
Taky nikdy nemají stříšky, takže často moknete. A ten zašpiněný mokrý kabel si pak musíte dát do kufru (kde zpravidla není místo, takže za přední sedačky). Chybí najednou i takový drobnosti, jako že tam třeba nikde není kýbl s vodou na umytí předního okna (jako tomu je na každý klasický pumpě). Ale to už trochu hledám mouchy, přiznávám.
Co se ekonomický stránky týče, nijak slavně to nevychází. Přiznám se, že jsem to zase tak nesledoval, ale cena vychází zhruba na 2,50 Kč za kilometr. Ceny dost lítají, rozdíly jsou v desítkách procent. Zaleží na firmě a poloze. Vše se ovládá přes aplikace – v telefonu jsem měl stáhnuté od tří hlavních společností, ale kdybych jezdil jenom elektrikou, tak věřím že skončím klidně u pěti.
Proč je teda (podle mně) elektrický auto nesvoboda?
Protože se vše točí jen kolem nabíjení. Máte to pořád v hlavě a pořád vás to stresuje, to je prostě fakt. Taky nás to bohužel strašně omezovalo v rozletu. Chtěli jsme si například udělat výlet do Osla. Jenže při pohledu na mapu by to znamenalo tak tři zastávky na rychlonabíječce a cestu prodlouženou o hodiny. Náš možný okruh na výlety se hodně snížil a cejtil jsem se díky tomu trochu uvězněnej. Na delší trasy elektrický auto není, takže brát si ho na poznávací cestu je chyba, kterou už nikdy neudělám.
Ale myslím, že to může být problém i v běžnějších situacích. Vše musí být naplánováno a mít cíl. Jakákoliv improvizace může být problém – nemusela by vyjít šťáva.
Já jel například do bazénu ve městě a dojezd v autě jsem měl už jen posledních 20 kilometrů. Plánoval jsem to potom nabít a jít pěšky domů. Jenže bazén byl zavřenej kvůli rekonstrukci. Rychlej pohled do mapy ukázal, že nejbližší jinej bazén je vzdálenej 30 kilometrů… A to jsem si uvědomil, že už nedám. Tak jsem jel s plavkama a ručníkem zase domů. S normálním autem by to byla dvouminutová zajížďka na pumpu, tady neřešitelná situace. Než bych tam dojel, bazén už by byl zavřenej.
Takže… Je tohle budoucnost?
Teď popřu sám sebe a vše co jsem tu napsal, ale budoucnost to samozřejmě je. Nikdo nám stejně nedá jinou možnost. Pokud se zvýší kapacita baterií a zlepší celková infrastruktura, bude vyhráno. Je otázkou, jak si svoje auto dobijou ty miliony lidí, co jsou zvyklí parkovat na ulicích velkých měst – vyrostou najednou všude sloupky s elektrikou? Možná… Výhodu budou mít rozhodně ti, co mají barák s garáží. Nabijou si v klídečku přes noc a za levnej proud. Budou jezdit po městě a dobijou se doma. Delší trasy budou holt plánovat (zase tolik jich stejně za rok není).
Viděl jsem v okolí stavět několik 250kW nabíječek, a příští rok už budou k dispozici po světě údajně i nabíječky typu 400kW. To by mohlo vyřešit hodně. Ruku v ruce s tím se totiž zvýší taky kapacita baterií – standardem už začíná být 100kWh a určitě to půjde i dál. Tahle kombinace už by znamenala dojezd 400 kilometrů a výš, dobitých za nižší desítky minut. A to už by se dalo přežít.
Pak půjde dolů cena aut. Evropu zaplaví levný čínský a jiný elektroauta. Nejspíš to dost pocítí náš průmysl, protože vyrobit auto bude snažší a snažší. Uvidíme… Tohle všechno se stane až za pár let.
A mě osobně bude po týhle zkušenosti trvat dost dlouho, než to zase vezmu na milost. Ale jsem rád, že jsem to zkusil, to zas jo…
Napsat komentář