V Africe jsme chtěli ještě zůstat. O naší další destinaci jsme se rozhodovali mezi třemi zeměmi – Egyptem, Jordánskem a Marokem. Jen pár dní před tím, než jsme měli finálně ukázat na jednu z destinací, ale dostal Izrael svoje 11. září, a svět byl zase jednou vzhůru nohama. Blízkej východ teď bublá víc, než by bylo zdrávo, a tak jsme se tomu museli trochu přizpůsobit.
Egypt je první logická volba uprchlíků, takže bylo jasný, že tam teď bude trochu těsno. A Jordánsko jako blízkej spojenec Izraele zase představuje zvýšenou bezpečnostní hrozbu. Zkrátka obojí je geograficky až moc blízko a nač pokoušet štěstí, když jsme sotva v půlce cesty. Chci na tomhle případě ukázat, jak občas nad věcma musíme uvažovat.
Měsíc v Káhiře zněl strašně lákavě, o Ammánu jsme mluvili už před lety… Nicméně do Maroka, tam jsme stejně chtěli asi nejvíc.
Volba byla jasná!
Bydlet budeme v Rabatu, tam ale z Keni nic nelétá, takže musíme nejdřív do Casablancy a odtud pak vlakem. Přestupujeme v Saudské Arábii, konkrétně v Jeddahu. Zdržíme se jen chvilku, i tak jsem ale celkem zvědaví – jde o jednu z nejbohatších zemí na světě, zároveň ale taky o jednu z nejuzavřenějších a nábožensky až nezdravě striktních.
Přímo na místě nás pak nejvíc praští do očí ty stále ještě nekompromisně zahalený ženský v Nikábech. Říkám si, jestli jako fakt? I v roce 2023? Jak dlouho ještě? Vždyť už před lety v Iránu to bylo mnohem uvolněnější než tady. Čím jsem starší, tím menší k tomu mám respekt. Marťa má na sobě legíny, což je brutální kontrast a snad i nerozum. Většina lidí se tváří pohoršeně, postarší arabky jí vyloženě probodávají pohledem.
Letiště v Jeddahu je navíc neskutečná pruda. Je malinké, s nefunkční Wifi (museli jsme si ho vyprosit v byznys salónku), a s příšerným výběrem jídla – na našem terminálu bylo k dispozici PĚT fast food burgráren a jedno přesmažený kuře, toť vše. Žádný pohodlný sedačky. A my tady teď čekáme šest hodin na další let do Maroka. Jako upřímně jsme docela trpěli.
Tak ta je v káóčku 😀
Před vzletem probíhá společná modlitba, která běží i na displejích před námi. To jsem v životě nezažil. Hodně lidí má z letu upřímný strach, chlápek vedle nás se po celou dobu modlil. A krkal.
Ale aspoň bylo jasný že nespadneme, když se tady všichni tak zuřivě modlili.
Celý letadlo kašle. Jedna starší paní odmítá opustit místo, přestože sedí špatně, na což jí slušně upozornil týpek se správnou místenkou. Paní se ale odmítá místa vzdát, ačkoli to správné a úplně stejné má jen o dvě uličky dál. Hadá se s ní mlaďoch a po chvíli i letuška, oba to ale po čase bez úspěchu vzdávají. Baba je zarputilá a na palubě je taková tenze i bez ní, že jí nakonec nechávají být. Tohle by na západě ani za mák neprošlo. Tady to ale působí tak, že stařešině se neodmlouvá.
No nic, konečně jdeme do vzduchu. Lidi začínají vstávat (!) vteřiny po vzletu, letušky na ně hystericky řvou. Divočina začíná ve chvíli kdy se dostáváme do cestovní výšky. Šrumec. Fronta na záchod přes půl letadla. Kdosi lomcuje do zbláznění klikou, přestože záchod jasně svítí jako obsazený. Někdo jiný se na druhém záchodě pro změnu zamknul a neumí se dostat ven. Přibíhá letuška, ale do cesty jí schválně nastavuje nohu ta paní, která dříve odmítala opustit své místo. Letuška klopýtne, ale šťastně to vybere a jen se na ní zamračí. Neuvěřitelná drzost. Jako, tohle jsem ještě neviděl. Zvěřinec. Peněz plný kapsy, ale jinak desítky let pozadu.
V zadní části letadla dokonce obětovali tři řady sedadel a udělali z ní modlitební místnost, nechápal jsem.
Přistáváme, celé letadlo tleská. Vida vida. Mimochodem, lidé tleskali i ve Španělsku a taky v Argentině, takže to skutečně není jen naše kulturné špecifikum, jak se občas říká :-).
Konečně v Maroku! Taky muslimská země, ale od pohledu mnohem víc uvolněnější a normálnější. Vidím na letišti mraky Arabek, které mají přes hlavu jen ledabyle přehozené průsvitné šátky, někdy jen tlustější čelenky a někdy ani to ne! Bereme kufry, kupuju lokální SIMku a vysmívám se taxikáři, co nám nabízí jízdu za 200 Eur.
Hah, to ses posral ne? No ale pojedeš Mercedesem! Úplně novym!
Nezájem. Venku je nádherně. Zapadá slunce, je příjemně teplo, lidé se srdečně vítají s příbuznými a všude je cítit kadidlo. Moc krásný obraz, a hned vím, že tady bude ten měsíc strašně fajn. Taxíka nakonec najdeme víc bokem od letiště. Je nejspíš taky dost předraženej, ale cena už je jen 60 Euro a tak si plácneme. Na vlak už nemáme energii.
Výhled z rabatského Stalinu 🙂
Do Rabatu přijíždíme až pozdě večer. Hned po příjezdu se nás chopí nějaký mladý zhulky a berou kufry do teplejch. Já jim vůbec nevěnuju pozornost, koukám do telefonu a platím taxíka, a až pak mi dojde, že nám někdo cizí odchází s bagáží neznámo kam. Myslel jsem, že jsou to lidi z našeho ubytování, ale evidentně ne. Jejich plán je buď říct si o peníze za pomoc, nebo nás dovézt někam k hotelu, kde mají provizi. Otrava neskutečná.
Probouzíme se do Rijádu, tradičního marockého obydlí. Má to tady nepopsatelný kouzlo. Sice trochu zašlý, starý a smradlavý, ale víc autentický to tu asi bejt nemůže. A ta terasa! Bydlíme v asi nejhezčí části města jménem Oudia, dříve to byla pevnost pirátů. Je to v podstatě jako bychom v Praze bydleli ve zlatý uličce, jen bez těch obchodů a turistů. Uličky jsou tady nad městem úzké schválně – to aby se sem hůře dostávalo sluníčko a stín udržoval chlad. V létě je tu příšerně, dnes na začátku listopadu příjemných dvacet stupňů.
OudiaVýhled z naší terasyTam někde bydlíme
Baví mě pozorovat Marťu, je totiž v arabské zemi poprvé a vše je pro ni nové. Přestože Rabat je hlavní a taky nejčistší město v Maroku, stále působí velmi velmi exoticky. Trhy se tu táhnou každý den po skoro celé části medíny a člověk z toho má občas oči na vrchu hlavy, obzvlášť co se masa a ryb týče. Ale je tu vše – kupujeme pravidelně výborný bagety, vajíčka, zeleninu i ovoce, taky spousty dortíků z pekáren na každém rohu a různé ovocné šťávy. Zbytek v místním supermarketu, tam už jsou ceny ale o poznání vyšší.
Jídlo je v Maroku ten nejmenší problém. Restaurace jsou všude a i když nabídka se zdá dost jednotvárná, my s tím problém neměli. Dotáhli jsme to až tak daleko, že jsme třeba třikrát týdně chodili do jedné a té samé restaurace – Taghazout se jmenovala. Milovali jsme to tam. Jenom místní a my. V televizi běžel ženskej fotbal a starý chlápci na to koukali, to mě dost překvapilo. První den si s námi moc nevěděli rady, ale pak už jsme byli štamgasti a pán z obsluhy nás bral za vlastní. Točili jsme tam dvě tři jídla pořád dokola a pravidelně si ještě brali domů celé grilované kuře. Skvělý časy.
Spropitné se v Maroku dává přímo obsluze a co možná nejvíc rychle a nenápadně, vložením mince do ruky. Odkoukal jsem ten grif od místních...
Kdykoliv jsme v centru, zastavujeme na silný sladký mátový čaj a zákusek. Tahle kultura je v Maroku hluboce zakořeněná a jde o rituál, ke kterému nás nemuseli dvakrát přemlouvat. Posedáváme a pozorujeme okolí. Není kam spěchat. Čaj se podává ve třech nálevech – říká se, že první sklenice je jemná jako život, druhá silná jako láska a třetí hořká jako smrt.
Dezert s čerstvou citronovou šťávou. Platím 18 korun. Ježiš, tady nás to teda bude bavit moc!
Ta nejhezčí kavárna leží dokonce jen kousek od našeho Rijádu. Jmenuje se Cafe Maure a je tady od rána do večera narváno. Zákusky tu nosí na velikém tácu a vy si jen vždy ukážete na co máte zrovna chuť. Jde o extrémně sladké záležitosti a člověk ví že by neměl, ale nejde odolat. A nejde se nevrátit. Všude kolem pobíhají kočky, jejich koťata a my to celé pozorujeme zpoza hradeb, které směřují do zátoky. To vše doplňuje výhled na dost možná nejkrásnější západy slunce na světě. Já teda zatím hezčí neviděl…
Ponocovat ale není radno, protože už v šest ráno nás budí první modlitba. Nedá se tomu utéct a v průběhu každého dne pak následují ještě další čtyři. Sakra sakra. Jak tuhle hudební kulisu budu vysvětlovat na meetinzích? To bude ještě sranda.
Ve firmě samozřejmě nikdo neví, že jsem v Maroku, natož že měním destinace co měsíc – dostal jsem sice propustku na rok, ale to že půjde „tak trochu“ o cestu kolem světa, to jsem si samozřejmě nechal pro sebe. Několikrát se pak stávalo, že jsem meetingy absolvoval schovaný v přízemí, skoro až zabarikádovaný, a snažil jsem se mluvit co nejméně, aby ty modlitby nebyly slyšet. Bizár.
Rabat je nejčistší město v Maroku a skutečně si na tom dávají záležet. Abychom se o něm dozvěděli víc, zaplatili jsme si soukromou prohlídku. Průvodce Karim nám vypráví o životě, kdy v krátkosti: chybí peníze a všichni chtějí do Evropy, celkem logicky hlavně do Francie. Každý z Maročanů co nechce do Evropy, usiluje o práci ve státní správě – je velmi dobře placená a je to jistota.
Všude kočky! Ale všude.
Vyhlídky pro Maroko údajně nejsou moc dobré. Lidem vadí korupce a rozšiřující se nůžky mezi chudými a bohatými. Toto paradoxně slýcháme zatím všude ve světě. Náboženství tu znamená vše. Krále uctívají jako boha. A ze všeho nejvíc už se nemohou dočkat MS ve fotbale, které budou spoluhostit v roce 2030, na tom se shodnou všichni.
Jestli vám můžu doporučit nějakou restauraci, tak určitě vyzkoušejte tajine tady v restauraci Dar Naji. Já jím tajine každý den, nikdy nic jiného nejím…
V Rabatu nám to zase všechno spíná dohromady. Po trochu lenivější Argentině tady máme zase obrovskou chuť do cestování a prozkoumávání – chceme vidět Casablancu, určitě Marrakech, pohoří Atlas, vnitrozemí a snad se nám podaří podívat se i na Saharu. Protože bez toho by výlet do Maroka prostě nebyl kompletní…
Tahle koláž v muzeu fotografie perfektně ukazuje, jak to v Maroku momentálně je – fotka zahalené dámy je vytvořená ze spousty jiných fotek nahých žen. Vypadá to, že ten Islám tu skutečně už tak moc neprožívají.
Vynechat Afriku na cestě kolem světa? Těžko, říkali jsme si.
Že zavítáme do její severní části, to se rovnalo skoro jistotě. Co ale zkusit letět i trochu níž, do té pravé, černé Afriky, tam na jih od Sahary?
Zvažovali jsme, počítali, přemlouvali se… No, moc se nám nechtělo.
Ale co, tahle cesta je přece jen jednou za život. I když jsem bytostně proti tomu si při cestování „něco odškrtávat“, tady jsme tomu byli asi nejblíž. Teda vlastně jen já. Marťa se těšila na safari, a pořád dokola vyjmenovávala zvířata, na která se těší, a která snad uvidíme…
O safari tu šlo totiž především. A protože tu před lety byla jedna moje kamarádka, nemuseli jsme ani nic moc plánovat. Dostal jsem číslo na Mueni, místní koordinátorku, se kterou jsem všechno přes WhatsApp domluvil – navolili jsme si kolik dnů, jaké auto chceme, do jakých parků se chceme podívat… A pak už stačilo jen poslat peníze a odpočítávat dny.
Uteklo to rychle a nás najednou čekal šestnáctihodinový (!) let do Mombassy. Nejdelší lety na světě trvají už jen o tři hodiny déle, takže tady a teď se budeme limitně blížit tomu, co je člověk ještě ochoten v moderním cestování snést.
V taxíku cestou z Buenos Aires zjišťuju, že jsem si čas odletu spletl o hodinu. V náš neprospěch. Uff. Marťa vyšiluje a já vlastně taky. K přepážkám tradičně běžíme, naštěstí tu na nás už ale čekají. Jsme poslední. Klasicky.
Papírů je hodně. Budeme mít dlouhé mezipřistání v Etiopii, kam nám ale už předem vyřídili víza i přespání v hotelu v Addis Abeba. Odtud pak do Keni, našeho cíle. Jinak to nešlo.
Z toho letu se mi dělá už předem nevolno. Člověk když si kupuje letenky, tak se chlácholí tím, že je to až za dlouho, a že to „nějak dá“. Když pak má ale skutečně prožít ty hodiny narvaný v malé sedačce, začne panika. Na dálkových letech nemůže být o žádné romantice řeč. Ne v roce 2024.
Zkouším se zeptat na business class nebo aspoň premium economy, vše je nicméně beznadějně vyprodané. Beru tak zavděk sedadlem u nouzovýho východu.
Později se ukazuje, že to nebylo chytře investovaných padesát dolarů.
Letadlo je totiž poloprázdný. První část je možná vyprodaná, ale tady u plebsu sedí jen jednotlivci. Hned jak se odlepíme od země, zabíráme si s Marťou každý trojsedačku, sbíráme deky a polštáře z neobsazených sedadel, a děláme si skutečně velký pohodlí.
Nakonec je to jeden z nejlepších letů co jsme zatím absolvovali!
Přílet do Etiopie ale samozřejmě očekáváme s nadšením.
Střet s realitou není zrovna nejlepší. Dlouhý fronty, zmatky, nepříjemní policajti. Úplně všichni se mračí a tlačí hlava nehlava. Věci nedávají smysl. Vycházíme ven přes lidi co procházejí bezpečnostní kontrolou dovnitř, a různě se tam pleteme. Ale ano, tudy skutečně máme jít k pasové kontrole.
Ok, tak tohle je Afrika. Jestli to takhle vypadá na jakž takž organizovaném letišti, tak jak to asi bude vypadat tam venku?
Konečně se dostáváme k autobusu, který nás odveze do hotelu Skylight. Jsme jediný dvě bledý tváře v busu i v hotelu, což není pocit, kterej by člověk zažíval každý den. Hotel je ale moc pěknej. Přijde nám obří a později zjišťujeme, že to je největší hotel v celé širé Africe.
Noc tu normálně stojí 200 dolarů. K letenkám s delšími přestupy vás tu ale umístí zadarmo, a to včetně večeře a snídaně. Ethiopian Airlines tady mají velký plus!
Na přestup máme 15 hodin. Jídlo je bufetový, ale dobrý. Mraky lidí všude. Vůbec nám nevadí, že tu musíme jednu noc strávit, naopak – před Keňou se tady dostaneme z nejhořšího jet-lagu ven, a zítra budeme o dost víc fresh.
Navíc je to skvělá příležitost prozkoumat další město zdarma. Addis Abeba mě láká, mám v plánu se jet podívat.
Ráno ale budík zaklapnu a spím dál. Jsme úplně grogy a nedávám to. Sice na internetu píšou že stejně není moc o co stát, maximálně o problémy, ale i tak to zamrzí.
Ten jeden den nakonec skutečně pomohl. Letíme do Mombassy v mnohem lepším stavu než jsme byli včera. Poslední dvě hodiny a jsme v cíli.
Vítá nás vedro a vlhko, západ slunce nad skromným letištěm vypadá přívětivě. Chceme tu ale vůbec být? Fronta na víza v hale bez klimatizace z nás pomalu vysává život. Dvě dlouhý fronty na dvě titerná okýnka. Dva nejpomalejší celníci v okolí. A dav předbíhajících lidí v sandálích a nepadnoucích košilích z těch nejlacinějších materiálů.
Po hodině a půl přibývá v pasu další razítko, celník se zazubí a my jsme konečně propuštěni.
Kufry už na nás dávno čekají vyložené před pásy. Úleva že tu jsou. Jakmile si nás ale všimne místní „pomahač“, kufry beze slova vezme do teplejch a odváží ven z haly. Je to doslova padesát metrů, ale o to tu nejde – „pomohl jsem vám, musíte zaplatit“. „Nemám hotovost,“ naznačuji. „Nevadí, ukážu ti kde je bankomat.“
Klasika.
Ale člověk z toho vždy vypadne a je přichycen v nedbalkách. Předávám těch pár korun a sotva se otočím, mávají nám taxikáři před obličejem letáčky s nabídkou ceny. Všichni to mají ukázkově napálený. Ukazuju jim, že Uber nabízí o dvě třetiny nižší částky než jejich „nejlepší ceny v Mombasse“.
Neobměkčí je to. Nedohodneme se a tak nakonec beru ten Uber. Mají svojí hrdost. Internet jim to tu všechno překazil…
Jedeme nočním městem a venku prší. Je začátek listopadu a každou chvíli se očekává dešťová sezóna. Věděli jsme o tom a počítali s tím, že ji můžeme chytnout. I tak jsem to chtěli risknout. A teď to teda vypadá dost bledě.
Už z prvních okamžiků byla patrná ta neskutečná chudoba. Nikde žádný lampy, takže všichni si to štrádujou noční tmou podél silnice jako by se nechumelilo. Stovky siluet lidí, kteří kráčí bůhví kam. Nevypadá to pro ně moc bezpečně. Cesty jsou navíc rozbahněný. Čím blíž centru jsme, tím větší řev a chaos se před námi rozprostírá. Malé autobusy s neony a hlasitou hudbou určují atmosféru večera. Auta nalepený na sebe. Obyčejně pro tyhle situace žiju, ale tady se mi spíš nelíbí.
Takhle na fotce to ani nevypadá tak hrozně.
Konečně jsme na hotelu. Na to, kolik stál, jde o dost pofidérní místo. Hnusná koupelna. Špína všude. Všechno ulepený tak, že se človek nechce ničeho dotknout. Trochu si říkám, jestli jsme udělali dobře. Marťa mlčí, což není moc dobrý znamení. Jdu si do baru koupit pivo, abych celej tenhle dlouhej dvouden spláchnul, a přišel na jiný myšlenky. Tady kdesi na pláži se konečně setkávám s první vřelou reakcí za dlouhou dobu. Tak snad to přecejen půjde.
S lahváčem v ruce přebaluju věci do batohů, postupně se vysprchujeme pod čůrkem smradlavý vody a jdeme konečně spát.
Ráno pořád leje jako z konve. Karta nám nejde. Pozorujeme moře a přikusujeme smažený kuře — místní snídani. Chvíli na to se setkáváme s naším řidičem. Jmenuje se Koech, má usměv od ucha k uchu a vypadá v pohodě. Dáváme si věci do auta speciálně upraveného na safari a usedáme. Martě až teď dochází, že tu budeme jen my dva a řidič, hodně privátní zážitek!
Vody, dalekohled, deky, polštáře. Vše zařízeno. Výklopná střecha na pozorování okolí. Od chvíle, kdy nastoupím, ze mě padá veškerý stres a starosti. Odteď už se nemusím o nic starat a to je paráda. Nestává se to tak často.
Safari nám oficiálně začíná.
Cestou do prvního z parků si naplno všímáme Afriky v celé její nahotě. Je konečně světlo. Taky ale po dešti, což ještě víc odhaluje bídu, která i tady v té relativně bohatší Africe bezpochyby je. Cesty jsou rozblácené. Venku je šeď smíšená s kouřem. Každý někam jde nebo na něco čeká. Všichni dnes vyrazili v sandálech, někteří v gumácích. Zácpa je šílená a cesta přes město nekonečná – prý to tu tak je každý den.
Upřímně, ten první dojem není moc dobrý. Těžko se ubránit pocitu, že to tu vypadá přesně jako ve školních dokumentech, které nám pouštěli před dvaceti lety v přírodopise. Pořád stejný.
Chudoba velká. V Keni je průměrný plat v přepočtu jen 3000 korun. Průměrný.
Po čtyřech hodinách stojíme v prvním národním parku jménem Tsavo East. Kupuju si klobouk od místních prodavačů, atlas zvířat odmítáme minimálně desetkrát v kuse. Náš řidič za tyhle serepetičky dostává bokem malou provizi. No co…
Těšíme se na BIG5, tedy Velkou Pětku, což je věc o které tady každý mluví jako o nutnosti. Jen pro pořádek jde o spatření této pětice zvířat: lva, leoparda, buvola, slona a nosorožce. Nám se to zcela jistě nepodaří, protože nosorožec není zastoupen ani v jednom z parků, do kterých se chystáme.
Jejich počet se tu navíc během let radikálně snížil. V posledních dvaceti letech tu nechali pytláctví dojít tak daleko, že se z nižších desítek tisíc populace nosorožců dostala až k pouhopouhým třem stovkám! Budiž jim ke cti, že katastrofu začali v posledních minutách řešit a dnes už se zase pyšní vzrůstající křivkou. Nosorožců teď po Keni běhá na dvě tisícovky.
Povolení máme vyřízeno a pomalu vjíždíme do parku. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že do té rezervace budeme vjíždět bránou. Ale ono vlastně, jak jinak? Zpětně si připadám dost hloupě – já si vážně myslel, že prostě projedeme pár vesnicemi, a pak se najednou „octneme“ mezi lvy a slony.
No, tak takhle to není.
Ale k nějaké zoo to má taky daleko. Park je obrovský, třiadvacetkrát větší než naše Krkonoše. A jeho ohraničení je vlastně lepší pro obě strany, zvířata i lidi. K idylce to má samozřejmě pořád daleko. Koech nám vypráví o nedávné situaci, kdy místní farmáři přišli při útoku lvů o dvanáct hus, což je na africké poměry obrovská ztráta. Taková, že jedno z dětí může rovnou zapomenout na vzdělání.
Masajové si to ale líbit nenechali a následující večer se do vesnice vrátili se šesti lvími skalpy… Důvodem nebyla jen odplata. Spíš víra v to, že lev ani dlouhé roky nezapomíná, kde se mu podařilo obstarat si potravu. V Masajské kultuře taky stále přežívá základní pravidlo – pokud se chce válečník stát pravým mužem, musí za svůj život alespoň jednoho lva zabít. Čím dříve, tím lépe.
Pár minut po vjezdu do parku nám přes cestu přeběhne žirafa! Wow. Je přímo u nás, ale samozřejmě ji vůbec nezajímáme. Pro nás je to mega zážitek, takhle blízko. A to jsme jenom na cestě do hotelu!
Nebo hotelu…
Spíme přímo v parku, ve speciálních safari stanech. Jde o menší stavení, které má zděnou koupelnu a jednoduchou stanovou ložnici. Moc hezky vymyšlené. Pár desítek metrů od našeho stanu je i polní jídelna. Dáváme si oběd a u toho koukáme na zvířata v dáli. Jídlo i pivo dobrý. Začínáme z toho mít velmi dobrý pocit.
Odpoledne se konečně dostáváme k cíli naší africké mise – jedeme na naše první safari! Nadzvedáváme střechu našeho jeepu a už po pár minutách vidíme první zvířata. Supy, antilopy, v dálce i pár slonů. Aut jako jsou ta naše je v parku několik nižších desítek. Řidiči mezi sebou komunikují skrze vysílačky a o zvířatech si dávají týmově vědět.
Náš řidič dostává informace o lví smečce pohybující se jen kousek od nás a okamžitě se k místu řítí hlava nehlava. Tohle je příležitost, která se ani tady neobjevuje zase tak často. Přijíždíme ve chvíli, kdy se smečka dává do pohybu. Ve chvíli, kdy jeden ze lvů probíhá přímo před naším autem, začne Marťa stahovat okýnko a zvíře si asi tak ze dvou metrů fotí klasickým foťákem. Mám skoro infarkt. Nemyslím si, že by mu dělalo velkej problém za náma skočit, kdyby se mu chtělo…
Ale fotka vyšla náramně!
Na konci večera vidíme ještě mladého leoparda. Velká vzácnost. V parku se každý den zapisuje, co kdo viděl a leopard nebyl vidět už několik měsíců, takže máme radost. Na první den spokojenost.
Následující den se odehrává v dost podobném tempu. Vstávačka v sedm ráno, rychlá snídaně a rychle do auta. Průvodce Koech trochu spěchá, chce dnes stihnout stádo slonů, které každé ráno putuje za vodou. Vypočítává to tak, že přijiždíme přesně ve chvíli, kdy jsou sloni skoro u cíle. Pár minut na to už kolem nás procházejí v solidním počtu. Tady na jihu jsou zbarveni do červena díky hlíně, kterou na sebe neustále házejí coby ochranu před sluncem.
Pokračujeme ke lvům – včera ulovili bizona ze stáda na dohled pod námi a ještě trochu hodují. Hlavně ale odpočívají s břichy nafouknutými k prasknutí. Míjíme ten den ale i spousty dalších zvířat – zebry, buvoly, pakoně, žirafy…
Náš řidič toho zase tak moc nenapovídá, na druhou stranu ale zase ví moc dobře kam a jak nejlíp zajet, abychom toho viděli co možná nejvíc. A když neví, tak se informuje od ostatních přes vysílačku a pak sprintuje k místu, kde se zrovna něco děje. Bez dokonalý znalosti parku se to určitě dělat nedá. Potkali jsme několik turistů, co si zařídili vlastní auto, a do parků jeli na vlastní pěst. Myslím, že brzo pochopili, že na to nevyzráli…
Cestou jsme potkali jeep s poruchou. Jasněže úplně každý kdo jel kolem tak musel zastavit a vylézt se podívat. Nakonec nás tam takhle stálo asi dvacet 😀
Spaní ve stanu uprostřed savany má svoje kouzlo. Černočerná tma a ticho, kolem jsou slyšet jen zvířata. Druhou noc si náš stan vybrali opice nejspíš jako svojí prolejzačku, protože nám po střeše skákali jako zblázněný :-).
I přesto jsou ale všechny obavy ty tam. Jsme oficiálně hodně nadšení. Máme za sebou dva celé dny v parku Tsavo East a čeká nás přesun do národního parku Amboseli. Ten je na severu, je mnohem zelenější a údajně úplně jiný než Tsavo.
Taky je to ale pět hodin přes celou Keňu.
Hlavní silnice je jakž takž v pohodě, jenže těch v Keni moc není. Všechny vedlejší cesty připomínají spíš tankodrom. Skáčeme hrozně.
Aspoň ale vidíme venkov. Úplně všechny děti mávají, naopak úplně všichni dospělí se na nás mračí. Už bohužel prozřeli… Nebo je možná sereme jen tak z principu, kdo ví. My se v devadesátkách taky nijak zvlášť netvářili na Němčoury v novejch Merglech.
Ještě větší chudoba než ve městech. Hliněný domky, plechová střecha. Bordel, ale nutno podotknout že ne až tak strašnej jako to umí třeba v Indii. Kdo má motorku, je pán. Ale častěji je k vidění kolo. Ještě častěji boty. Někdy teda ani ty ne. Ohnutý záda. Žádný traktory, žádný nástroje. Člověk je nástroj. Všude školy. Doslova všude. Asi bychom se my na Západě mohli naučit pomáhat i jinak :-).
Jediné úsměvy zažíváme občas ještě ve službách, tam je často nuceně předstírají. Personál je úslužnej, dokonce ani dýška nijak tvrdě nepožadují. I tak mám ale po kapsách spousty jednodolarovek pro nosiče a pomahače. Je blbý jim nic nedat a my necestujeme nalehko.
Konečně jsme v cíli. Hotel tady u parku Amboseli už tak pěknej není – jde o starší areál s trochu divnou atmosférou. Všude jsou opice. Nefunkční elektřina a špinavej pokoj. Pod postelí nám zachází škorpion! Na poslední chvíli si ho všimne Marťa. Odsunu postel a rázem si připadám jak v pátý třídě ve škole přírodě po odsunutí palandy. Bordel za třicet let.
Škorpion letí za plot. Je to ten den už druhej, protože ráno na snídani jsem málem šlápnul na jeho většího kámoše. Shodou okolností jsem týden před tím někde četl, že bodnutí škorpiona rozhodně JE nepříjemná záležitost, nicméně ne smrtelná. Na světě exsituje jen jeden druh, co dokáže člověka zabít, a ten žije jen v USA. Život ve lži.
Každopádně, zvěsti o Amboseli parku nelhaly. Je skutečně mnohem zelenější, s příjemnějším podnebím a mokřady, kam se podíváš. Skutečně o dost hezčí místo. Idylu dokresluje Kilimandžáro, které se tyčí přímo za parkem.
Vidíme geparda. Taky spousty slonů! V jeden moment jich napočítám 96. To je skutečně neuvěřitelný číslo. Jsou ponoření do vody a mají možná největší pohodu jejich druhu na planetě. Je západ slunce a je to krásný, tichý a mírumilovný. Dostalo mě to. Jeden z nejhezčích pohledů co jsem kdy v životě viděl.
Je i zajímavé pozorovat, jak sloni fungují. Většinu času zasvětí buď cestou za potravou, nebo krmením samotným. Denně spořádají minimálně 150 kilo vegetace a to nějaký čas zabere – konkrétně až osmnáct hodin každý den. Probíhá to tak, že sloníci vytrhnou chobotem trn trávy a ten několikrát vymáchají ve vodě, aby ho očistili od hlíny. Pak trávu prudkými pohyby zbaví přebytečné vody. A tak pořád dokola. Kolem už čeká nejrůznější ptactvo na hmyzí a žížalí hody.
Vidíme čtyřdenní slůně! Drží se ocasu rodiče před ním a hlavu má sotva nad vodou. Potkáváme taky několik koster slonů a žiraf.
Bejt takhle opřenej a sondovat okolí, to bylo nejvíc...
Po krátké zastávce na letišti a pikniku s výhledem na jezero, nás čeká poslední hodina na safari. Už nám to začíná připadat i trochu repetitivní upřímně, když v tom nás náhle řidič upozorní, že se asi něco bude dít. Obří stádo různých zvířat vypadá pravda trochu neklidně. Něco je rozhodně ve vzduchu.
A v tom to přijde!
Zpoza stromu vyběhne lvice a všechna zvířata se okamžitě dávají na útěk. Ona má ale cíl jasný – prase savanové! Sleduju celou situaci dalekohledem a buší mi srdce. Oba se rozběhnou neuvěřitelnou rychlostí. Prase běží o život. Ve chvíli, kdy je šelma pouhé milimetry od něj, udělá prase nečekaný pohyb do strany a změní směr. Lvice ho jen tak tak mine a tím pro ni souboj končí. Nechce a nebude už plácat energii… Zbytek stáda je mezitím stovky metrů pryč. Jediný, kdo se vzápětí na místo činu vrací, je to prase. Je tam jediné široko daleko a nese se skoro až namyšleně. Ale poprávu.
Neskutečná třešnička na závěr.
Vše nám to zase hezky vyšlo, i počasí. Nikdy nám vyloženě nelilo, jen občas poprchávalo. Vlastně to bylo ale mnohem příjemnější, než kdybychom se tu pařili v hlavní sezóně v padesátkách. Doporučuju všem.
A dobře jsme odhadli i počet dnů na safari samotné – pět dní je za nás ideální. Víc bychom už určitě nechtěli. Sice se i ten poslední pátý den stávalo, že jsme pořád viděli nové druhy zvířat či situace, ale další den už by tu byl moc.
Poslední ráno mi v posteli dojde, že jsme mohli do Nairobi, hlavního města Keni, a našeho dnešního cíle, vlastně letět malým letadlem přímo tady z parku Amboseli. Včera jsme na tom letišti byli, přišlo mi to mega zajímavý a unikátní, ale z nějakýho důvodu se mi to nespojilo.
Letenky ještě jsou a ani to není nijak extrémně drahý, ale odlet je už za hodinu. A my ještě ležíme v posteli. Navíc ani nejde elektřina, na hotelu neustále vypadává.
Cesta autem do Nairobi pak trvá šest hodin. Sere mě to, tím safari letadlem bychom tam byli za hodinku a oni by nám jen přivezli kufry.
Jedeme po dálnici, která vede skoro celou Afrikou, prodejci jsou všude...
Do víru Nairobi vyrážíme hned jak přestane pršet. Je nevlídno a vypadá to tu zase všelijak, ale o dost moderněji než na jihu v Mombasse. Nikdo se na nás netváří dvakrát přívětivě, ale je nám to vlastně jedno. Od kamarádky Zuzky (žila tu několik let v rámci OSN) máme tip na pár míst a restaurací.
Nejvíc nás zaujme podnik jménem Mawimbi. Je to fajn, ale je to skutečně drahý. Na Keňu určitě. Za naší večeři ve dvou tam padl skoro ten jejich průměrný plat a to je samozřejmě strašný. Všude kolem nás sedí místní zlatá mládež a my i tady působíme trochu nepatřičně.
Venku už je tma a celkem divočina. I tak si ale říkáme, že půjdeme na hotel pěšky. Jen tak něco nás už přece nerozhodí. Úplně bezpečně se človek necítí, zejména protože se tady nikde nesvítí. Veřejný osvětlení nefunguje nebo vůbec není, takže mimo centrum se jde hodně po tmě a jeden nikdy neví.
Město ale večer žije úplně neskutečně! Nevěřím že to tady kdy spí. Před hotelem rozdáme všechny peníze žebrákům, protože nám už k ničemu nebudou. Strhne se o ně mela a není to moc příjemnej zážitek.
Na letišti nás každý posílal od čerta k ďáblu, probíhala rekonstrukce a venku pršelo. No byli jsme durch a to nás ještě čekal náš klasický souboj o váhu zavazadel 🙂
Cestou na letiště nám kufry kontrolují už několik kilometrů před ním. Musíme vše vyndat a zkontrolovat rentgenem někde na dálnici, to se skutečně jen tak nevidí. Auto kontrolují taky. Několik dalších kontrol je pak i na letišti. Dohromady jich mohlo být tak pět? Kontrolují nás dokonce i v tunelu přímo před nástupem do letadla! Jsem za to ale vlastně tady celkem rád…
Můžeme Keňu doporučit? Spíše ano. My sem jeli za jediným cílem a ten nám vyšel přesně, jak jsme si plánovali. Krom safari jsme toho ale ze země jako takové zase tolik neviděli.
