Rubrika: Skotsko Page 1 of 2

Přecestování je stav, ve kterém se člověk ocitne po delší době mimo domov. Je to stav mezi euforií ze zážitků, a únavou z neustálého pohybu a přizpůsobování se.

Myslím, že po dvou měsících na cestách se nám to už pomalu děje. Jedním z důvodů této vyčerpávající rovnováhy je absence stability a rutiny.

Bojujeme s tím.

A cítím, že skutečně žijeme, možná tak jako ještě nikdy předtím v životě. Doslova každý den zažijeme něco nového a nepoznaného. Současně ale nelze přehlížet, jak z těla pomalu odchází energie. A rutina, kterou jsem budoval roky, už taky začíná chybět :-).

Je to něco za něco.

Snažíme se prožívat každý den naplno. Využívat čas pravidelně i přes limit. Ale už to začínalo být trochu kontraproduktivní.

Jednoho dne nám začala být trochu zima, tak jsme se rozhodli poprvé zatopit v krbu. Nakonec to vytvořilo tak pěknou atmosféru, že jsme to pak dělali skoro každý večer a přirozeně to mělo za následek i určitý zvolnění všeho.

Spíš než abychom zase jeli každý den někam daleko za město, zaměřili jsme se v posledním týdnu na nejbližší okolí. A to i třeba jen tak, že jsme zajeli na houby do lesa Culbin Forrest. Kousek za město. Jindy jsme si zašli na zmrzku do vyhlášenýho stánku na pláži, a pak koukali do moře. Prohodili pár slov se sousedy, nebo i s úplně náhodnými lidmi v bazénu.

Bože, lidi jsou tu tak milý. Není to klišé, není to hraný, není to ani na sílu. Takhle na severu bych to nečekal.

Celý měsíc jsme se taky těšili na poslední víkend, protože plákaty všude po okolí hlásily událost, na kterou se všichni místní těší celý rok. Tradiční skotské hry Highland Games v městečku Forres. 95. ročník!

Kolona aut přes celé město dávala tušit. Když jsme si konečně našli parkování na obrovské planině vedle místa události, připadal jsem si rázem jako doma. Atmosféra úplně stejná jako někde na vyhlášené pouti v nějakém okresním městě u nás v Čechách.

Jsou to ale sportovní hry, takže šlo o přehlídku disciplín tradičních skotských klání. Asi nejzajímavější byl hod kládou – ta važí 70 kilo, dlouhá je 6 metrů, a vymrštit se musí s rozeběhem.

Následuje hod osmikilovým kamenem, u kterého je podmínka, že musí pocházet z místní řeky. Poté hod koulí přes překážku (laťku), která se neustále zvyšuje. Taky přetahovaná pomocí lana. Běh na kopec. Jízda na kole po travnatém povrchu a v neposlední řadě různé druhy běhů.

Celý den byly k vidění i tradiční tance, oblečení, a hlavně dudáci. Spousty dudáků. Nemyslím, že byla za celý den vteřina, kdy by nějaké dudy v okolí nebyly slyšet :-).

A pak přišel můj poslední den. Poslední ráno, kdy mě budí racci. Naposled jsem si sám prošel Nairn a naposledy se tady zasnil. Strašně nám to tu přirostlo k srdci.

A samozřejmě hned začalo pršet, klasika.

Pršelo pak už celou cestu do Glasgow. Celý tři a půl hodiny. Mám odtud ranní let do Barcelony, tak tam chci být raději už noc předem. Zpátky do Barcelony musím na čtyři dny pracovně na konferenci. Marťa jede do Glasgow se mnou, protože si chce druhý den prohlídnout město. Pak zůstane ve Skotsku několik dní sama a potkáme se až v naší další destinaci. Takovej je od začátku plán a jinak to bohužel udělat nejde.

Loučíme se brzo ráno a já jedu vrátit auto. Na tachometru má díky nám o 3700 Km víc, taky ale přibylo pár nepatrných škrábanců na jednom z disků. Vše je nicméně v pohodě. Vrací mi kauci a hazí na letiště. Je skutečně jen málo lepších pocitů, než když vrátíte nepojištěný auto v pořádku zpět.

Na letišti se mi pak stane něco, co jsem ještě nezažil.

Nejdřív jsem musel zaplatit 40 liber za velký kufr. Byl jsem přesvědčenej, že jsem si ho připlácel už když jsem si kupoval letenku, ale k mojí smůle jsem bohužel v mailu nemohl nic najít. Nechtěl jsem zdržovat frontu, tak jsem to zaplatil.

Pak už v klidu jsem zjistil, že kufr jsem samozřejmě zaplacenej měl. Limit byl 23 kilo. Později mi vysvětlili, že můj vážil trochu víc – přesněji 23.4 kilo. Za těch 400 gramů navíc mi, veřte nebo ne, skutečně napařili druhý zavazadlo. Dalších 23 kilo, za tisícovku. Problém je, že mi ani neřekli důvod, a hned začali mávat platebním terminálem. Stačilo vyndat doslova třeba jednu mikinu a byl bych v limitu.

Bizár. Už jsem na tyhle věcičky alergickej.

Až na tohle jde ale zatím vše podle plánu. Mám zhruba hodinu do odletu, takže pohodička. Plánuju si den, musím toho stihnout strašně moc. Bude to těžkej den.

Jdu na záchod, když v tom se z lokálního rozhlasu ozve zvukové hlášení. Smyčka. Kvalita je příšerná, z každého slova je slyšet sotva jeho půlka. Navíc mám sluchátka. Ale slovo „evakuace“ postřehnu.

Nevěnuju tomu pozornost. Lidi v okolí se trochu víc rozpohybovali, to je pravda, ale nikde žádná panika. Pokračuju tedy na ten záchod. Mozek se rozhoduje rozhlas ignorovat, přestože smyčka nepřestává.

Evakuace, ještě to tak… To by znamenalo, že dnes nepoletím. Nepřipadá v úvahu.

Když ale vycházím zase ven, šrumec už je větší. Ptám se personálu na situaci, ale to už nás vyhání ven na letištní plochu.

„Evakuujeme celé letiště.“

Lidi z několika letů stojí namíchaní vedle sebe pod letadly. To se mi ještě nestalo. Přiznám se, že v první vteřině mi málem vyhrkly slzy. Hlavou mi projely všechny možný scénáře, a žádnej z nich nebyl pozitivní.

Touhle dobou jsem si měl připínat bezpečnostní pás… Místo toho jsem si představoval, jak tam stojíme hodiny. Jak ruší lety a jak já už mám kufr v letadle, takže nenajdu alternativu.

Naštěstí to dopadlo dobře. Let sice měl zpoždění, to jo, ale nakonec jen asi hodinu a půl. A s tím se pořád dalo pracovat. Doteď nevím co se stalo, nikde na internetu nebyla o situaci žádná zmínka. Záhada.

Ke konci letu mi pak zamrzla krev ještě jednou. Přes sluchátka jsem totiž slyšel personál vyjmenovávat francouzská města, která jsme už přeletěli. S tím, že budeme za chvíli přistávat.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že za celou dobu mi nikdo nenascanoval letenku, což se jinak před nástupem do letadla normálně dělá. Nikomu jsem jí ani neukazoval a nikdo nic nekontroloval. Dokonce ani v letadle při nastupování.

Než začala evakuace, byly hned vedle sebe dvě fronty. Jedna na let do Barcelony, druhá do Paříže. Jsou to ta dvě identická letadla na fotce výše. Na milisekundu se mi zastavilo srdce. Byla nenulová šance, že sedím v letadle do Paříže…

Zase takovou smůlu ale nemám :-).

Co závěrem? Skotsko bylo skvělý! Zamilovali jsme si to tu a doporučovat budeme poctivě. Záměrně jsme nikdy nejeli do Edinburghu, což mnozí považují za nejhezčí evropské město. Budeme se sem tak muset jednou vrátit!

Co nám bude chybět?

• Všechno…
• Náš domeček
• Božskej klid
• Lidi
• Ty výhledy na každém kroku
• Jóga studio přímo v ulici (Marťa)
• Krb

Co nám chybět určitě nebude?

• Řízení vlevo
• Místní silnice – kvalita snad horší jak v Čechách
• Ceny – je to dražší destinace, co si budeme
• Jídlo

Co v nás zanechalo stopu?

• Styl života na malém městě
• Styl života v malém domečku
• Naučili jsme se ignorovat aktuální počasí
• A už je nám jedno jak vypadá hotel, hlavně že nějakej je

Před dvaceti lety. Nikdy se neobjasnila, a dodnes jde o jeden z nejzáhadnějších zločinů moderního Skotska (a potažmo Velké Británie). Celý ten příběh je z mýho pohledu tak bizarní, že se o něj tady musím podělit.

Alistair Wilson (30) byl bankéř v místní pobočce Bank of Scotland. Do Nairnu se přistěhoval čtyři roky před svou smrtí, koupil tu dům (největší v ulici), a žil poklidnej život se svojí manželkou a dvěma malými syny.

28. listopadu 2004 v neděli večer někdo zvoní u jejich domu v ulici Crescent Road. Alistair zrovna čte dětem v patře pohádku na dobrou noc, otevírá tedy jeho žena. Neznámý muž v kšiltovce se shání po jejím manželovi a nechává si ho zavolat dolů. Wilson se dává s mužem do řeči, a za pár minut se vrací nahoru do patra za manželkou. Ukazuje jí modrou obálku s nadepsaným jménem „Paul“, kterou od něho dostal. Otevřou jí, ale nic v ní není. Zmatený se tedy vrací pro vysvětlení zpátky dolů, kde na něj pachatel stále čeká. Krátce nato se ozývají tři výstřely.

Jeden do hrudi, dva do hlavy.

Manželka Veronica seběhne dolů a vidí krvácejícího manžela ležet na schodech u dveří. Koutkem oka ještě zahlédne muže, jak rychlým, ale klidným krokem odchází ulicí pryč. Zavolá sanitku a běží do restaurace naproti. Křičí o pomoc, že její manžel byl postřelen. Na místo běží několik přítomných poskytnout první pomoc, Veronica utíká pro ručníky, aby pomohla zastavit krvácení, ale všem je jasné, že tady už není pomoci.

Alistair umírá během převozu do nemocnice.

Rozjede se masivní pátrání, na plný úvazek se případu věnuje 60 policistů. Přesto se dlouhé dny nic neděje. Policejní psi ztrácejí stopu u nedalekého altánku. Má se za to, že střelec se tam zřejmě schoval a sledoval, z jakého směru policie dorazí na místo činu. Poté měl odjet autem sám nebo s komplicem v opačném směru.

Deset dnů od vraždy nacházejí dělníci při náhodném čištění kanálů pár ulic od domu pistoli a policie potvrzuje, že se skutečně jedná o vražednou zbraň. Jde o velmi netradiční kapesní pistoli z druhé světové války. Náboj byl z Československa.

V tenhle moment se všem konečně zvedne naděje: Našla se vražedná zbraň, to už je přece jen krok od dopadení vraha. Bohužel, vyšetřování se protahuje na dlouhé týdny, měsíce a roky a k žádnému dalšímu posunu nedochází.

Chybí motiv, a kriminalistům se ho nedaří objasnit ani náznakem. Spekulovalo se o manželce, ale stačí slyšet nahrávku telefonátu, ve kterém v hysterii volá sanitku a policii, a hned pochopíte, že s tím nemá nic společného.

Vyšetřovatelé samozřejmě prověřovali všechno a všechny, ale rodina i okolí potvrzují, že Alistair vedl poklidný život, miloval svou ženu i děti a neměl nepřátele. Policie během let vyslechla více než 14000 osob (!) a pracovala se třemi základními teoriemi.

ZÁMĚNA JMEN

Vražda mladého otce dvou dětí nedávala absolutně žádný smysl a policii tak logicky napadlo, jestli se nemohlo jednat o nešťastnou záměnu jmen. V ospalém městečku Nairn, kde místní až do osudného večera ani nezamykali dveře, žil ještě jeden Alistair Wilson. Ukázalo se ale, že jde o osmdesátiletého důchodce a záměna s mladým mužem je vyloučená. Stejně tak policie prověřila další desítky Alistairů Wilsonů ve Skotsku – vražda ale byla tak profesionálně provedená, že představa, že někdo brutálně zastřelí člověka dvěma ranami do hlavy a jednou do hrudi, zmizí beze stopy a zároveň si splete adresu, se zdála nepravděpodobná.

PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ

Alistair byl velmi ambiciózní a úspěšný investiční bankéř. Mohla vražda souviset s jeho prací? Poměrně zajímavé je, že jen několik týdnů před svou smrtí dal Alistair výpověď. Policie obdržela anonymní tip, že vražda souvisí s irským byznysmenem, který chtěl přes Bank of Scotland prát špinavé peníze, Alistair to odmítl a na dveře mu pár týdnů na to zazvnonil nájemný vrah. Záhadná modrá obálka se nikdy nenašla a předpokládá se, že si ji vrah odnesl s sebou. Mohlo jméno Paul sloužit jako výstraha pro dalšího nepohodlného svědka nebo komplice? Policie stopu s irským podnikatelem prověřovala, ale nikam nedošla.

ZÁHADNÁ ZBRAŇ

Na vražedné pistoli se bohužel nenašly žádné otisky ani DNA. Zajímavé ale je, že úplně stejný model se o deset let později našel na půdě přímo v městečku Nairn. Zbraň je přitom extrémně vzácná, byla vyrobena před více než 80 lety. Ukázalo se, že do města ji pravděpodobně dostal polský voják, který se tady za druhé světové války ukrýval, a že takových vojáků se stejným modelem zbraně bylo víc. Pozornost vyšetřovatelů se tak po letech znovu obrátila přímo do města Nairn.

Až po 17 letech to vypadá, že se případ někam posouvá. Vyplulo na povrch, že Alistair Wilson si jen čtyři dny před svojí smrtí stěžoval na městském úřadě kvůli nepovolené stavbě v blízkosti jejich domu. Přímo naproti je totiž hospoda Havelock, kde si majitel spolu se štamgasty postavil zahrádku s posezením. Evidentně na černo.

Dost lidí se na její stavbě komunitně podílelo, a pro pár jedinců to byla důležitá součást jejich života. O stížnosti na městě se v hospodě dozvěděli, a řešila se. Padaly prý nejrůznější návrhy. Alistair ve stížnosti upozorňoval na rozbité sklo, které našel na svém trávníku, a zvýšený hluk v ulici.

Majitel hospody naproti byl na místě vraždy jako jeden z prvních, a s tělem manipuloval, přestože na místě už byla policie. Pár let po vraždě navíc hotel s hospodou prodal a s celou rodinou se odstěhoval do Kanady. Kriminalisté tam za ním ve světle nových informací letěli, údajně ho ale vyslýchali jako svědka, ne jako podezřelého.

Shodou okolností se minulý měsíc stal v případu průlom. Člověk nedávno chycený za drogové delikty je nyní veden jako hlavní podezřelý případu. Nakonec to vypadá, že jeho motiv byla skutečně ta stížnost na zahrádku.

V době střelby mu bylo jen něco málo přes dvacet let. Havelock byl ale jeho oblíbený bar a měl velmi blízko ke zbraním. Pokud se teze ukáže jako pravdivá, tak se tenhle případ po dvaceti letech konečně rozlouskne.

Děsivý, jaká relativní blbost může někoho dovést k vraždě.

Náš názor na městečko Nairn to samozřejmě nezměnilo. Ale ten večer, kdy jsme si pustili hodinový dokument na BBC, a pak se šli podívat na místa v něm zmiňovaná, jsme měli takový ten mrazivý pocit…

North Coast 500 je trasa, která je uvedena skoro v každém seznamu nejzajímavějších cest světa. My se o její existenci dozvěděli náhodou až dva týdny před odjezdem do Skotska. A aby toho nebylo málo, její začátek je jen asi dvacet mil od místa, kde bydlíme! Zase štěstí, takže nebylo co řešit. Vzali jsme si pár dní dovolenou a vyrazili jsme.

Roadtrip, to je svoboda. Naházíte pár základních věcí do auta a jedete. Načrtnete si nějakej plán, ale vlastně se ho nemusíte držet. Nebo ho můžete kdykoliv libovolně změnit. My nevěděli ani jeden večer, kde budeme spát.

Jak už název napovídá, North Coast 500 je cesta dlouhá 500 mil. Vede kolem drsnýho severního pobřeží Skotska a zahrnuje vše od bílých písečných pláží, až po hory a odlehlé rybářské vesnice. Té krásy bylo tolik, že jsme měli chvílemi až pocit, že jsme z toho otupělí.

Čtvrtek
První den se nesl v duchu zvířat. Naší nejbližší zastávkou bylo Chanonry Point, zdánlivě nenápadný kus pláže s majákem. Ale – když přijdete ve správný čas, existuje tu možnost, že uvidíte jak delfíni pronásledují ryby severního moře. Tady jsem trochu plánoval a počítal (nejvyšší šance je během přílivu/odlivu), i tak jsem ale moc nevěřil, že je uvidíme.

Ale byli tam! Čtyři, možná pět? Padesát metrů od nás? Rozhodně na dohled. Vidět delfíny v jejich přirozeném prostředí – k nezaplacení.

Na místo se mimochodem jede silnicí skrz regulérní golfový hřiště. Měl jsem trochu nepříjemný pocit, že nás cestou někdo trefí míčkem. Golf vynalezli Skoti a hřiště jsou tu všude. Najednou mě ten sport začal zajímat – viděli jsme tu spousty krásných míst, a může být fajn na nich strávit den s holí v ruce.

Bylo jasný, že nám na tomhle výletě půjde karta. První zastávka často rozhodne. Navíc bylo moc pěkně.

Štěstí jsme měli i u Falls of Shin. Jde o menší vodopády, zároveň ale o jednu z posledních překážek migrujících lososů na jejich cestě za vytřením do své rodné lokace. Když jsme k vodopádům přijeli, byli jsme zklamaní – proud se po deštivých dnech zdál natolik silný, že bylo nepředstavitelný, aby se nějaký losos o skok byť jen pokusil. Nebyla šance.

Ale ne – najednou to jeden zkusil! Viděl jsem ho jen koutkem oka, ale určitě to byla ryba. A najednou to zkoušeli další a další. Wow. To byl zážitek. Něco co vidíte v televizi v dokumentech, a najednou na to koukáte z deseti metrů. Velká paráda.

ZOO sekvenci jsme zakončili krátkou zastávkou u jezera Loch Fleet, kde měli být k vidění tuleni. Jezero je obrovské, tak nám to chvíli trvá, ale nakonec je nacházíme. Tulení rodinka se vyhřívá na sluníčku a je jim blaze. Z pláže je očumujeme my, hrstka ostatních, a taky pár fotografů s objektivy minimálně za padesát tisíc. Když vedle nich stojím s mobilem, tak si připadám směšně.

Další zastávkou jsou Whaligoe Steps, přírodní úkaz, kde hnízdí stovky racků. Pěkná zátoka, kterou ze tří stran obklopují útesy. V roce 1786 se rozhodli místo využít jako přístav a za osm (!) liber k němu nechali postavit schody.

Po celém dni se dostáváme do cíle, městečka John o‘ Groats. Už je totiž skoro devět večer. Nemáme vyřešené ubytování, ale tohle je první větší město za delší dobu, tak doufáme, že se něco najde. Pár hotelů na místě je. Problémem se ukazuje cena, nejlevnější vychází dle internetu na zhruba 170 liber (skoro pět tisíc). Au.

Jdeme tedy do nejbližšího hotelu raději napřímo. Milá paní na recepci nám říká, že jeden pokoj ještě mají. Za 80 liber (malinko přes dva tisíce). Paráda! Ten samý hotel je na Bookingu dvakrát tak drahý. Ubytujeme se a jdeme si dát něco k jídlu.

Bohužel pro nás má ale kuchyně už půl hodiny zavřeno. Ptáme se na okolí, ale nejbližší možnost jídla je prý vzdálená dvacet kilometrů. No jo… Odcházíme ven, a po chvíli za námi vybíhá ta paní z recepce – kuchař prý slyšel naší konverzaci, a něco malýho nám ještě udělá. Jenom toasty (a pivo), ale ten večer nás zachránil.

Po večeři jsme ještě prozkoumali město. Ač už bylo po desáté, tady na severu bylo pořád ještě světlo jako ve dne. V obci žije nastálo jen asi 300 obyvatel, v léťe je ale městečko velmi populární. My máme štěstí, protože jsme tu posledních několik dní před prázdninami a je tu liduprázdno. Jsme doslova na konci světa.

Pátek
Po snídani zjišťujeme, že začíná poprchávat, a je docela zataženo. Ze strachu z průtrže tak míříme rovnou k Duncansby Head, první zastávce dne. Jde o místo v nejsevernějším cípu skotských Highlands, kde se konec Británie potkává se Severním mořem. Výhledy jsou nepopsatelný.

Cestou zpět už prší dost, u cedule označující nejsevernější bod pevninské Británie jde už o regulerní slejvák. Uděláme pár fotek, znovu se zasníme nad krásnými výhledy, a míříme dál.

Před návratem na jih se ještě zastavíme u jeskyně Smoo Cave, pár fotek uděláme i u zříceniny Advreck Castle. Nevynecháme ani horkou čokoládu v místní kavárně – ta je tady na severu Skotska údajně vyhlášená a dát si jí musí každý. Do toho upršeného počasí se hodila.

Naší další zastávkou je Ullapool. Dáváme si pizzu ze stánku v centru a jíme jí v přístavu mezi loděmi. Jíst na veřejnosti je trochu problém, protože si nás vždy všimnou hladoví racci. A ty si servítky neberou.

Během bránění naší večeře se jen pár metrů od nás zničehonic vynoří tuleň! Lidi na něj už čekají na druhé straně a přibíhají se na něho podívat. To jsou věci… My je včera hledali jakou dobu a oni si dnes našli nás.

Je už pozdě, ale máme na seznamu ještě jednu věc – národní park Corrieshalloch Gorge. Pěkný místo s několika propastmi, vodopády a výhledy, ke kterým se dá dostat jen přes visutou lávku.

Vracíme se k autu a padá už tma. Cestou sem jsme po očku koukali po nějakém ubytování na noc, ale nevypadalo to moc dobře. Nakonec jsme pár možností na internetu našli, když jsme ale k hotelům přijeli, měli už zavřeno.

Bylo skoro jedenáct večer a reálně jsme zvažovali, že budeme spát v autě. Naposledy jsem tak spal tuším v Rumunsku, jenže to už je taky nějakejch sedm let. Takže jako poslední možnost budiž, ale hrozně se mi nechtělo.

Nakonec jsem otevřel mapy, a začal obvolávat všechno dostupné v okolí. Volal jsem třeba dvaceti různým lidem, ale v tuhle hodinu jich to zvedlo tak pět. Jednu paní jsem probudil, všichni ostatní řekli, že mají plno. Zachránil nás až pán, který nám jasně řekl, že v okolí nemáme žádnou šanci, a že v tuhle hodinu je naše jediná možnost Hotel Gairloch. Tahle informace má pro nás cenu zlata.

Volám tam, zvedají to hned. Pokoj ještě mají. 89 liber. Diktuju jim kreditku a rovnou přes telefon kupuju. Jsme zachránění!

O půl hodiny později stojíme na místě. Je narváno tak, že na parkovišti není k dispozici ani jedno místo. Nakonec si ho udělám někde bokem. Dostáváme se do pokoje a je to trochu šok. Přestože je už otevřené okno, tak celá místnost strašlivě smrdí. Ale strašlivě. Buď tam někdo zemřel, nebo se tam hosti před náma zeblili.

Nemám vůbec sílu ani chuť to nějak reklamovat. Jsem rád že máme kde spát. Zastříkáme to nějakou voňavkou, vyčistíme si zuby, a chvilku před půlnocí uleháme.

Sobota
Smrad nevadil, vyspali jsme se skvěle. Tak tak se dostáváme z pokoje na čas. Venku zjišťujeme, že jsme na moc pěkném místě u jezera a dozvídám se, že hotel prochází postupnou rekonstrukcí. Některé pokoje jsou v pohodě, jiné vypadají jako ty naše.

Jedeme na snídani a dáváme si Full Scottish Breakfast. Vtipný je, že tady nemůžeme říct, že chceme anglickou snídani. Musí to být skotská (přestože je úplně stejná).

Skoti si stále pohrávájí s myšlenkou nezávislosti. Ta ještě zesílíla po vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Skotsko hlasovalo v 62% pro setrvání, takže vystoupení berou jako křivdu. Jako něco, co se stalo proti jejich vůli… A mají pravdu.

Už zase začíná pršet. To se může změnit buď za dvacet minut, nebo taky už nikdy po celý den. Bohužel vítězí druhá možnost, žádná velká tragédie to ale není – moc zastávek dnes mít nebudeme. Spíš budeme přejíždět.

Taky nás ale čeká nejhezčí úsek celé trasy. Silnice se zúží, a venku je větší divočina. Taky ale větší krása. Jedeme skoro 200 mil a za celou cestu není jediné slabé místo. Je toho tolik, že se to ani nedá vstřebat. Co chvíli zastavujeme a kocháme se.

Zastavujeme na polívku a čaj ve vesničce Shieldaig. Původně místo výcviku námořníků pro válku proti Napoleonovi, později rybářská vesnička. Dnes už prosperují spíš díky tursimu. Nežije tu nastálo ani sto lidí, a život tu musí být pořádně těžký. Je léto, přesto ale dost zima. Prší a fučí.

Lidi jsou tu ale pořád strašně milí. Jako v celém zbytku země.

Čeká nás Bealach na Bà, klikatá jednoproudá silnice vedoucí přes hory poloostrova Applecross. Udájně nejhezčí přejezd celé cesty. Silnic jen s jedním pruhem jsou po celém Skotsku mraky a překvapivě to funguje bez větších potíží. Mají na to takový systém, že každých zhruba sto metrů je silnice rozšířená a řidiči se tam snadno vyhnou. My skutečně nikdy neměli jediný problém, v sezóně to ale musí být docela maso…

Při našem přejezdu bohužel strašně pršelo, i tak jsme ale měli spousty pěkných výhledů.

Dorážíme do městečka Applecross. Jestli jsem o té minulé vísce říkal, že tam mají těžký život, tak co teprve tady. Průměrná teplota v létě je tu 8°C a můžeme potvrdit, zima na začátku července solidní 🙂

Dali jsme si čaj o páté, a rozhodli se, že tady naše cesta ještě končit nebude. Už by mohla, protože domů to není daleko, a žádná významná zastávka nás na oficiální trase už nečeká. My se ale rozhodujeme sjet z cesty a udělat si ještě zastávku na ostrově Isle of Skye.

Jde o jedno z nejoblíbenějších míst v celém Skotsku. Kupujeme nejlevnější možné ubytování – hostel za sto liber. Vtipný, že čím déle jedeme, tím je ubytovaní dražší. A zároveň v horší kvalitě. Bylo tam narváno, zdi z papíru, společný koupelny a kapající kohoutek, co mě budil celou noc.

Ale nakonec se to dalo a vyspali jsme se relativně v pohodě. Možná k tomu přispěla i večerní návštěva Fairy Pools. Malá jezírka v přírodě. Bereme to tam zkratkou – horší a delší cestou než všichni ostatní :-). Bylo by to super na koupání, a občas to prý i jde, ale my měli zimu.

Neděle
Věřím že dnes bude hezky, a nakonec i je. Dáváme rychlou snídani v bistru pod hostelem, a je z toho patrně nejlepší jídlo z celého tripu. Máme na dnešek v plánu hodně zastávek a taky několik výšlapů.

Na Isle of Skye se nám nakonec líbilo z celýho výletu asi nejvíc. Taky jsme si tam dali nejvíc do těla – nachozeno skoro dvacet kilometrů. Počasí nám poslední den vyšlo a i celkově to nebylo nejhorší. Dva dny bylo hezky, dva dny pršelo. Na Skotsko spokojenost.

Od majáku jsme to vzali už rovnou domů. Cesta zpět trvala čtyři hodiny a ve výsledku jsme najeli skoro 1200 Km (750 mil).

Jsem rád, že jsme to dali. Skutečně jedna z nejhezčích tras světa!