North Coast 500 je trasa, která je uvedena skoro v každém seznamu nejzajímavějších cest světa. My se o její existenci dozvěděli náhodou až dva týdny před odjezdem do Skotska. A aby toho nebylo málo, její začátek je jen asi dvacet mil od místa, kde bydlíme! Zase štěstí, takže nebylo co řešit. Vzali jsme si pár dní dovolenou a vyrazili jsme.
Roadtrip, to je svoboda. Naházíte pár základních věcí do auta a jedete. Načrtnete si nějakej plán, ale vlastně se ho nemusíte držet. Nebo ho můžete kdykoliv libovolně změnit. My nevěděli ani jeden večer, kde budeme spát.
Jak už název napovídá, North Coast 500 je cesta dlouhá 500 mil. Vede kolem drsnýho severního pobřeží Skotska a zahrnuje vše od bílých písečných pláží, až po hory a odlehlé rybářské vesnice. Té krásy bylo tolik, že jsme měli chvílemi až pocit, že jsme z toho otupělí.
Čtvrtek
První den se nesl v duchu zvířat. Naší nejbližší zastávkou bylo Chanonry Point, zdánlivě nenápadný kus pláže s majákem. Ale – když přijdete ve správný čas, existuje tu možnost, že uvidíte jak delfíni pronásledují ryby severního moře. Tady jsem trochu plánoval a počítal (nejvyšší šance je během přílivu/odlivu), i tak jsem ale moc nevěřil, že je uvidíme.
Ale byli tam! Čtyři, možná pět? Padesát metrů od nás? Rozhodně na dohled. Vidět delfíny v jejich přirozeném prostředí – k nezaplacení.
Na místo se mimochodem jede silnicí skrz regulérní golfový hřiště. Měl jsem trochu nepříjemný pocit, že nás cestou někdo trefí míčkem. Golf vynalezli Skoti a hřiště jsou tu všude. Najednou mě ten sport začal zajímat – viděli jsme tu spousty krásných míst, a může být fajn na nich strávit den s holí v ruce.
Bylo jasný, že nám na tomhle výletě půjde karta. První zastávka často rozhodne. Navíc bylo moc pěkně.
Štěstí jsme měli i u Falls of Shin. Jde o menší vodopády, zároveň ale o jednu z posledních překážek migrujících lososů na jejich cestě za vytřením do své rodné lokace. Když jsme k vodopádům přijeli, byli jsme zklamaní – proud se po deštivých dnech zdál natolik silný, že bylo nepředstavitelný, aby se nějaký losos o skok byť jen pokusil. Nebyla šance.
Ale ne – najednou to jeden zkusil! Viděl jsem ho jen koutkem oka, ale určitě to byla ryba. A najednou to zkoušeli další a další. Wow. To byl zážitek. Něco co vidíte v televizi v dokumentech, a najednou na to koukáte z deseti metrů. Velká paráda.
ZOO sekvenci jsme zakončili krátkou zastávkou u jezera Loch Fleet, kde měli být k vidění tuleni. Jezero je obrovské, tak nám to chvíli trvá, ale nakonec je nacházíme. Tulení rodinka se vyhřívá na sluníčku a je jim blaze. Z pláže je očumujeme my, hrstka ostatních, a taky pár fotografů s objektivy minimálně za padesát tisíc. Když vedle nich stojím s mobilem, tak si připadám směšně.
Další zastávkou jsou Whaligoe Steps, přírodní úkaz, kde hnízdí stovky racků. Pěkná zátoka, kterou ze tří stran obklopují útesy. V roce 1786 se rozhodli místo využít jako přístav a za osm (!) liber k němu nechali postavit schody.
Po celém dni se dostáváme do cíle, městečka John o‘ Groats. Už je totiž skoro devět večer. Nemáme vyřešené ubytování, ale tohle je první větší město za delší dobu, tak doufáme, že se něco najde. Pár hotelů na místě je. Problémem se ukazuje cena, nejlevnější vychází dle internetu na zhruba 170 liber (skoro pět tisíc). Au.
Jdeme tedy do nejbližšího hotelu raději napřímo. Milá paní na recepci nám říká, že jeden pokoj ještě mají. Za 80 liber (malinko přes dva tisíce). Paráda! Ten samý hotel je na Bookingu dvakrát tak drahý. Ubytujeme se a jdeme si dát něco k jídlu.
Bohužel pro nás má ale kuchyně už půl hodiny zavřeno. Ptáme se na okolí, ale nejbližší možnost jídla je prý vzdálená dvacet kilometrů. No jo… Odcházíme ven, a po chvíli za námi vybíhá ta paní z recepce – kuchař prý slyšel naší konverzaci, a něco malýho nám ještě udělá. Jenom toasty (a pivo), ale ten večer nás zachránil.
Po večeři jsme ještě prozkoumali město. Ač už bylo po desáté, tady na severu bylo pořád ještě světlo jako ve dne. V obci žije nastálo jen asi 300 obyvatel, v léťe je ale městečko velmi populární. My máme štěstí, protože jsme tu posledních několik dní před prázdninami a je tu liduprázdno. Jsme doslova na konci světa.
Pátek
Po snídani zjišťujeme, že začíná poprchávat, a je docela zataženo. Ze strachu z průtrže tak míříme rovnou k Duncansby Head, první zastávce dne. Jde o místo v nejsevernějším cípu skotských Highlands, kde se konec Británie potkává se Severním mořem. Výhledy jsou nepopsatelný.
Cestou zpět už prší dost, u cedule označující nejsevernější bod pevninské Británie jde už o regulerní slejvák. Uděláme pár fotek, znovu se zasníme nad krásnými výhledy, a míříme dál.
Před návratem na jih se ještě zastavíme u jeskyně Smoo Cave, pár fotek uděláme i u zříceniny Advreck Castle. Nevynecháme ani horkou čokoládu v místní kavárně – ta je tady na severu Skotska údajně vyhlášená a dát si jí musí každý. Do toho upršeného počasí se hodila.
Naší další zastávkou je Ullapool. Dáváme si pizzu ze stánku v centru a jíme jí v přístavu mezi loděmi. Jíst na veřejnosti je trochu problém, protože si nás vždy všimnou hladoví racci. A ty si servítky neberou.
Během bránění naší večeře se jen pár metrů od nás zničehonic vynoří tuleň! Lidi na něj už čekají na druhé straně a přibíhají se na něho podívat. To jsou věci… My je včera hledali jakou dobu a oni si dnes našli nás.
Je už pozdě, ale máme na seznamu ještě jednu věc – národní park Corrieshalloch Gorge. Pěkný místo s několika propastmi, vodopády a výhledy, ke kterým se dá dostat jen přes visutou lávku.
Vracíme se k autu a padá už tma. Cestou sem jsme po očku koukali po nějakém ubytování na noc, ale nevypadalo to moc dobře. Nakonec jsme pár možností na internetu našli, když jsme ale k hotelům přijeli, měli už zavřeno.
Bylo skoro jedenáct večer a reálně jsme zvažovali, že budeme spát v autě. Naposledy jsem tak spal tuším v Rumunsku, jenže to už je taky nějakejch sedm let. Takže jako poslední možnost budiž, ale hrozně se mi nechtělo.
Nakonec jsem otevřel mapy, a začal obvolávat všechno dostupné v okolí. Volal jsem třeba dvaceti různým lidem, ale v tuhle hodinu jich to zvedlo tak pět. Jednu paní jsem probudil, všichni ostatní řekli, že mají plno. Zachránil nás až pán, který nám jasně řekl, že v okolí nemáme žádnou šanci, a že v tuhle hodinu je naše jediná možnost Hotel Gairloch. Tahle informace má pro nás cenu zlata.
Volám tam, zvedají to hned. Pokoj ještě mají. 89 liber. Diktuju jim kreditku a rovnou přes telefon kupuju. Jsme zachránění!
O půl hodiny později stojíme na místě. Je narváno tak, že na parkovišti není k dispozici ani jedno místo. Nakonec si ho udělám někde bokem. Dostáváme se do pokoje a je to trochu šok. Přestože je už otevřené okno, tak celá místnost strašlivě smrdí. Ale strašlivě. Buď tam někdo zemřel, nebo se tam hosti před náma zeblili.
Nemám vůbec sílu ani chuť to nějak reklamovat. Jsem rád že máme kde spát. Zastříkáme to nějakou voňavkou, vyčistíme si zuby, a chvilku před půlnocí uleháme.
Sobota
Smrad nevadil, vyspali jsme se skvěle. Tak tak se dostáváme z pokoje na čas. Venku zjišťujeme, že jsme na moc pěkném místě u jezera a dozvídám se, že hotel prochází postupnou rekonstrukcí. Některé pokoje jsou v pohodě, jiné vypadají jako ty naše.
Jedeme na snídani a dáváme si Full Scottish Breakfast. Vtipný je, že tady nemůžeme říct, že chceme anglickou snídani. Musí to být skotská (přestože je úplně stejná).
Skoti si stále pohrávájí s myšlenkou nezávislosti. Ta ještě zesílíla po vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Skotsko hlasovalo v 62% pro setrvání, takže vystoupení berou jako křivdu. Jako něco, co se stalo proti jejich vůli… A mají pravdu.
Už zase začíná pršet. To se může změnit buď za dvacet minut, nebo taky už nikdy po celý den. Bohužel vítězí druhá možnost, žádná velká tragédie to ale není – moc zastávek dnes mít nebudeme. Spíš budeme přejíždět.
Taky nás ale čeká nejhezčí úsek celé trasy. Silnice se zúží, a venku je větší divočina. Taky ale větší krása. Jedeme skoro 200 mil a za celou cestu není jediné slabé místo. Je toho tolik, že se to ani nedá vstřebat. Co chvíli zastavujeme a kocháme se.
Zastavujeme na polívku a čaj ve vesničce Shieldaig. Původně místo výcviku námořníků pro válku proti Napoleonovi, později rybářská vesnička. Dnes už prosperují spíš díky tursimu. Nežije tu nastálo ani sto lidí, a život tu musí být pořádně těžký. Je léto, přesto ale dost zima. Prší a fučí.
Lidi jsou tu ale pořád strašně milí. Jako v celém zbytku země.
Čeká nás Bealach na Bà, klikatá jednoproudá silnice vedoucí přes hory poloostrova Applecross. Udájně nejhezčí přejezd celé cesty. Silnic jen s jedním pruhem jsou po celém Skotsku mraky a překvapivě to funguje bez větších potíží. Mají na to takový systém, že každých zhruba sto metrů je silnice rozšířená a řidiči se tam snadno vyhnou. My skutečně nikdy neměli jediný problém, v sezóně to ale musí být docela maso…
Při našem přejezdu bohužel strašně pršelo, i tak jsme ale měli spousty pěkných výhledů.
Dorážíme do městečka Applecross. Jestli jsem o té minulé vísce říkal, že tam mají těžký život, tak co teprve tady. Průměrná teplota v létě je tu 8°C a můžeme potvrdit, zima na začátku července solidní 🙂
Dali jsme si čaj o páté, a rozhodli se, že tady naše cesta ještě končit nebude. Už by mohla, protože domů to není daleko, a žádná významná zastávka nás na oficiální trase už nečeká. My se ale rozhodujeme sjet z cesty a udělat si ještě zastávku na ostrově Isle of Skye.
Jde o jedno z nejoblíbenějších míst v celém Skotsku. Kupujeme nejlevnější možné ubytování – hostel za sto liber. Vtipný, že čím déle jedeme, tím je ubytovaní dražší. A zároveň v horší kvalitě. Bylo tam narváno, zdi z papíru, společný koupelny a kapající kohoutek, co mě budil celou noc.
Ale nakonec se to dalo a vyspali jsme se relativně v pohodě. Možná k tomu přispěla i večerní návštěva Fairy Pools. Malá jezírka v přírodě. Bereme to tam zkratkou – horší a delší cestou než všichni ostatní :-). Bylo by to super na koupání, a občas to prý i jde, ale my měli zimu.
Neděle
Věřím že dnes bude hezky, a nakonec i je. Dáváme rychlou snídani v bistru pod hostelem, a je z toho patrně nejlepší jídlo z celého tripu. Máme na dnešek v plánu hodně zastávek a taky několik výšlapů.
Na Isle of Skye se nám nakonec líbilo z celýho výletu asi nejvíc. Taky jsme si tam dali nejvíc do těla – nachozeno skoro dvacet kilometrů. Počasí nám poslední den vyšlo a i celkově to nebylo nejhorší. Dva dny bylo hezky, dva dny pršelo. Na Skotsko spokojenost.
Od majáku jsme to vzali už rovnou domů. Cesta zpět trvala čtyři hodiny a ve výsledku jsme najeli skoro 1200 Km (750 mil).
Jsem rád, že jsme to dali. Skutečně jedna z nejhezčích tras světa!
Napsat komentář