Protože jsme si auto půjčili v Americe, musíme ho tam zase jet vrátit. Využíváme toho a schválně si odlet do naší příští destinace plánujeme z New Yorku.
Protože možnost strávit byť jen půl dne v tomhle městě má pro nás nesmírnou cenu. New York, to je totiž matka všech měst.
Na hranicích byli Amíci tentokrát o dost přísnější. Oficír pálil jednu otázku za druhou a některý dotazy pokládal schválně několikrát. Patrně v domnění, že třeba odpovím na tu samou otázku trochu jinak, nebo se zbytečně dlouho zamyslím. Tady se fakt nevyplatí lhát. Opět měli problémy s mými vízy do Iránu, ale nakonec jsme prošli.
Cesta do New Yorku trvá sedm hodin, a tak si jí zase někde za půlkou rozdělíme. Naším cílem je tentokrát město New Haven, konkrétně světoznámá univerzita Yale. Každý den probíhají na kampusu prohlídky, které vede vždy nějaký student.
Holčina, co jsme měli my, byla tuším ve druháku, a tahle aktivita pro ní jistě znamená cenný plusový body. Prohlídka trvá zhruba hodinu a zahrnuje i krátké nahlédnutí do exteriérů kolejí a jedné knihovny. Moc toho tedy neukážou, nicméně faktických informací jsme se jinak dozvěděli až až.
Mají to moc pěkně všechno vymyšlené. Prváci například dostanou vždy ty nejlepší koleje hned v centru univerzity, aby to měli všude blízko, a byli vždy v centru dění. Každý z nich dostane přiděleného studenta z vyššího ročníku, aby mu na začátku pomáhal. Do rozvrhu si navolí mix povinných a nepovinných předmětů. Některé z nich zněly tak kuriózně, nebo je učí laureáti Nobelovy ceny, že jsme jim jen tiše záviděli. Někdo nad tím systémem prostě přemýšlel a je to vidět v každém detailu.
Kampus jako takový moc pěkný. Krásný a klidný prostředí. Všude kolem pobíhali studenti, kterým minulý týden začala škola a bylo vidět, jak je pro ně všechno úplně nové. Sedli jsme na lavičku a jen je tak pozorovali.
Školné tady vyjde zhruba na 85 tisíc dolarů ročně. Údajně tak dochází k situacím, kdy i Češi z relativně dobře situovaných rodin (na naše poměry) dostávají stipendium, protože v poměru k tomu školnému jsou bráni jako sociální případi. Hehe.
Plus samozřejmě musíte být nejlepší z nejlepších, o penězích to není. Šprt a jedničkář kam se podíváš.
Ale to už se blížíme se k New Yorku… Poznat se to dá snadno. Auta před městem najednou kličkujou z pruhu do pruhu jako zběsilí a chodci přebíhaj ulice všude možně. Na červenou tu před přechodem zastaví jen turisti. Absolutní divočina! V tomhle městě má každá minuta cenu. Miluju to.
Jedeme až na Manhattan a provoz je překvapivě docela v pohodě. Parkujeme na dvanáct hodin za 25 dolarů – drahý, ale na místní poměry je to neskutečnej deal. Jsme někde na šedesátý první, takže ve větším centru už snad ani nemůžeme být.
Uf, tak zase tady. Toronto bylo super, o tom žádná. Jenže tohle je úplně jinej level. Neskutečná energie, lidi, barvy, vjemy, zvuky, všechno. Naše první kroky vedou do Central Parku, protože jsme kousek od něho minulý rok měsíc bydleli. Chceme se tam z nostalgie zase podívat. Za oknem jde jako vždy vidět nějaká výstava – ten náš byt byl totiž tak trochu i galerie :-).
Pak míříme pěšky dobrých třicet bloků až k Trump Tower, a odtud metrem do West Village. Hodně živá čtvrť, a v ní naše oblíbená restaurace Ivan Ramen.
I když jsme tu ve výsledku měli jen asi čtyři hodiny, využili jsme to naplno.
A byl to taky výlet za všechny prachy! Naše půjčovna totiž na internetu psala, že auto můžeme za poplatek 10 dolarů vrátit na jakékoliv jejich pobočce. Jen se jim to musí náhlásit. Takže jsem tam dopředu volal s tím, že auto teda nebudu vracet v Bostonu, ale v New Yorku. Bohužel, naší Hondy se to netýkalo. Prý musí hned po vrácení do servisu.
My už ale samozřejmě měli koupené letenky do Peru s odletem z NYC, takže nám nic jiného ani nezbývalo. Nafasovali mi za to pak pokutu 300 dolarů. Když k tomu připočtu těch dalších 300 dolarů za podvod s mýty, tak jsem ve výsledku, tradá, neušetřil vůbec nic…
Dnešek byl krásný, ale i takový hořkosladký. Koukal jsem na ty děcka na Yalu a tušil, že až tady za pár let skončí, pravděpodobně se do toho New Yorku automaticky přestěhují a udělají tam dobrou kariéru. What a life!
U sebe už cejtim, že to asi nevyjde. Když se na konci osmdesátek narodíte do paneláku v Litvínově, tak ta startovní pozice je přecejen trochu někde jinde. Letos jsem paradoxně dostal nabídku práce od skvělý firmy z Brooklynu. Taky jednu z Kodaně. Potěšilo mě to, dokonce velmi, ale obojí jsem odmítl. Je mi jasný, že bych to tam v pohodě dal, protože z mojí zkušenosti my Češi rozhodně (!) nejsme horší než nikdo jinej na světě. To už nám spíš chybí průbojnost a koule. Občas úroveň jazyka.
Už jsme byli na cestě a ta má teď prioritu. Taky mě až tak neoslovily ty pozice, co nabídli – těžko v nich uspět. Nikdo jim to pravděpodobně nechce dělat. Zase na druhou stranu, ono je jedno, kde začnete. Jde o to, kde můžete skončit. Případně za jak dlouho.
Newyorskej plat samozřejmě táhne. Trochu už nicméně cejtim, že stárnu, a že se mi zase až tak moc nechce. Před deseti lety bych neváhal, jenže to jsem zase neměl to povědomí o svejch schopnostech a jazyk stál taky za prd. A kdo by mě tenkrát chtěl, že jo.
Připadam si jak fotbalista, co konečně přišel na to jak dávat góly. Ale zabralo mu to moc času a teď už se mu nechce hrát…
Napsat komentář