Když jsme se na tuhle cestu vydávali, neměli jsme nejmenší tušení, že říjen budeme trávit celý v Argentině. Co víc, nevěděli jsme to ještě ani před dvěma měsíci. Plán skutečně nijak pevně daný není. Co nám zrovna dává smysl, tam se kupují letenky.

Argentina ho dávala v mnoha ohledech. V první řadě se nám ještě tak rychle z jižní Ameriky nechtělo. Potřebovali jsme ale najít oblast, kde budeme moct měsíc v klidu pracovat, a kde nám nebude co chvíli vypadávat elektřina. Taky jsme se po čtvrt roce stráveném v malých městech chtěli na chvíli vrátit do nějaké větší metropole a mít zase všechno hezky pěkně na pár kroků.

V centru Buenos Aires bydlí tři miliony lidí. V celé aglomeraci dokonce patnáct, takže tahle podmínka byla splněna možná až moc velkoryse. Argentina, to je ale taky Patagonie, Ohňová země, Falklandy, nebo vodopády Iguaçu. Kousek do Brazílie i do Uruguaye. Možností hodně, času najednou ne zase tak moc.

Z prvních dnů tady jsme ale trochu rozpačití. Město vypadá moderně a moc hezky – taková kombinace Španělska a Rumunska (jakkoliv to zní podivně). Ďábel se ale skrývá v detailech. Ulice jsou totiž dost špinavé a různě zaneřáděné. Taky to na nich dost smrdí. Málo zeleně a beton kam se podíváš.

Všechny vchody do domů v naší ulici mají mříže, některé i dvojnásobné. Každý dům má krom klasického hlídače ještě toho virtuálního, který vstup hlídá 24/7. Zajímavej výmysl! Člověk si ale neodpustí otázku, jaký jsou za touhle přehnanou ochranou vlastně důvody? Snad to nezjistíme na vlastní kůži :-).

Náš byt je ale shodou okolností v přízemí, takže nám to docela přidává na pocitu bezpečí.

Chvíli nám taky trvalo rozlousknout, jak je to tady vlastně s placením, cenami, a hlavně směnnými kurzy. Například kdykoliv něco zaplatila kartou Marťa, zdálo se, že jí to stojí v přepočtu zhruba dvojnásobek toho, co bych za stejnou věc platil já. Samozřejmě úvaha tak absurdní, že jsme naše pochybnosti dávali za vinu neschopnosti se správně dopočítat.

Ale pak už se to prostě nedalo ignorovat a začali jsme hloubat trochu víc. A skutečně jsme si všimli, že zatímco já platím za každých 1000 pesos zhruba 30 korun, ona to má v přepočtu za 60. Ta samá věc, ta stejná cena. Přepočet jiný.

Jak jako?

Snad mi argentinský lid za tuhle fotku odpustí...

Věc se má tak, že v Argentině jsou dva kurzy. Jeden oficiální (ten nadsazený), a druhý paralelní, který si pojmenovali jako Dólar Blue. Aby se tu vůbec dalo existovat. S tímhle modrým dolarem ale pracují už i banky, a to postupně i na mezinárodní úrovni – je to ale hodně vabank. Nám například ze čtyř karet, co s sebou máme, fungovala za ten výhodný kurz jen jedna. A to byla velká úleva, protože nemít tu jednu šťastnou, tak nás tu všechno vyšlo na dvojnásobek.

Argentinská měna je obecně velký smutný. Kupříkladu nejvyšší bankovka kterou tu mají, má hodnotu 1000 pesos, tedy těch zhruba 30 korun. Mají teda ještě dvoutisícovku, ale tu jsem za měsíc viděl jen jednou (navíc v bance, ne v oběhu). Tak si zkuste představit, že platíte něco většího v hotovosti, protože někde ji prostě mají radši. To znamená kapsy neustále narvaný bankovkama a nekonečný fronty na bankomaty (maximální počet bankovek je 40, takže se vybírá na několikrát). Při platbě kartou v obchodech po nás obsluha chtěla několikrát vidět občanku nebo pas – ověřuje se, jestli je skutečně vaše.

Samozřejmě nejvíc tu lidi milujou dolar, ale to je nedostatkový zboží, co se schovává pod matraci.

Nejmenší bankovka v oběhu je 10 pesos, tedy asi 30 halířů. Neberou to ani bezďáci.

A inflace? Rovnou hyperinflace! Minulý měsíc byla meziroční 140%. A tím zdá se nekončí. Do konce roku se mají dostat až ke 170% a další bankrot už je v podstatě za rohem. Já jsem tím nadpisem nepřeháněl – tady se skutečně mění ceny v některých obchodech každý den. Ta měna jde strašně dolů. První den v Argentině nás 1000 pesos vyšlo na 31 korun, hned po týdnu už jsme ale byli pod třiceti.

Pro nás dobrý. Ale úspory lidí tady doslova lítají z okna. Každý se snaží nějak přežít. Bleší trhy jsou na ulicích na každém rohu a kdekdo se snaží si přilepšit prodejem bůh-ví čeho všeho.

Každonedělní market v San Telmo se táhne kilometry přes celou čtvrť

I tak ale Argentinci rozhodně nevypadají poraženě. Svůj stát i přes všechny příkoří milují a vlajkami zahlcují celé město. Četl jsem nějaké místní diskuze na internetu, a bylo velký překvapení, že lidi si tam nestěžují a neobviňují ze svého údělu všechny ostatní. Naopak. Tisíce z nich se tam za svou zemi modlili, a přáli si jediné – ať už se ta situace proboha zlepší. Žádná velká zášť.

Argentinci obecně jsou celkem zajímavý národ. Jsou velmi pozitivní, usměvaví, a často si na ulici prozpěvují. Jen tak, sami pro sebe. Nejednou je taky možné je vidět samotné na oběde a dokonce i na večeři – viděli jsme mladou holku i staršího pána, jak si dopřávají několik chodů, a k tomu skleničku červenýho. Sami! Samozřejmě proč ne, to jen my na to nejsme moc zvyklí.

Díky těm nízkým cenám jsme od prvního dne začali chodit v podstatě už jen do restaurací. Na obědy a někdy i na večeři. Pokud nám stačila normální restaurace v okolí, vyšel nás oběd zhruba na stovku na osobu. Pokud jsme chtěli mít pěknou večeři, s více chody a vínem, vždy jsme se hodně snadno vešli do tisícovky. To už v Praze pár let možný není.

Gastro scéna v Buenos Aires je neuvěřitelná! Národním jídlem je grilovaný maso – jehněčí pečeně Cordero al Palo, a samozřejmě všechny možný steaky. Měl jsem jich několik a vždy to bylo pohlazení. Historicky je znatelnej italskej vliv, takže na některých místech pasta bezkonkurenční. Pizza jakbysmet. Japonský restaurace hned za barákem. Moderní bistra s mladejma kuchařema, který umí. Po dlouuuhých měsících taky pravidelně kváskovej chleba! A ty pekárny a sladkosti všude kolem – úplně jsem se tu utrhl ze řetězu a přibral pár kilo, bohužel. Ale nelituju ničeho :-).

Množství času, který jsme v těch restauracích trávili, nás nicméně postupně přivádělo k šílenství. Obsluha je slabej článek. Všechno jim strašně trvá. Na účet se čeká vždy minimálně dvacet minut a nedá se s tím nic dělat. Maximálně se na to naladit, nebo si dát drink. Tady v Argentině je dělají vždy v poměru minimálně jedna ku jedný, takže kolikrát stačí jenom jeden a člověku je rázem všechno jedno.

Sem do restaurace přišly dvě policajtky, sedly ke stolu, vytáhly krabičky s obědem a absolutně bez zájmu okolí se do toho pustily.
Palermo Soho, asi nejhezčí čtvrť v Bairesu.

Buenos Aires je obrovský. Jsme zvyklí tyhle velký města procházet klidně tempem deseti až dvaceti kilometrů denně, a tady to nejspíš nebude jiný. První týden jsme se zaměřili na místa kousek od naší čtvrti.

Zajímavá je přestavba sto let starého divadla El Ateneo, ze kterého místní hlavy pomazané udělali knihkupectví. To pravidelně vyhrává ceny za nejhezčí obchod s knihami na světě. Skoro 2000 metrů čtverečních na tuším čtyřech patrech. V některých lóžích nechali židličky, aby si tam lidi mohli číst.

Jedním z nejhezčích míst ve městě je japonská botanická zahrada, kterou tu vystavěli před padesáti lety na počest návštěvy japonského prince. Chtěli se vytáhnout a dost se jim to povedlo, protože jde o zajímavou oázu klidu přímo v centru. Vstupné není ani 20 korun, což jen předpovídá, jak náročný tu pro nás život asi bude :-).