Měsíc: Květen 2023

Skoro celý minulý týden v Barceloně pršelo. Nám to paradoxně přišlo tak trochu vhod, protože Marťa byla celý týden nemocná a já měl extrémně moc práce.

Nebudu lhát – pár dní mi tady trvalo se k něčemu dokopat a najít si nějakou svojí flow, ale nakonec jsem toho za minulý týden udělal dost, možná víc jak za poslední měsíc-dva.

V kanclu v Praze už jsem začínal bejt po čtyřech letech těžce vyhořelej, takže jsem doufal že mi tahle cesta vleje zase nějakou motivaci do žil. A přesně tohle se děje, tak snad mi to zase nějakou dobu vydrží.

Zajímavý věci se nicméně nedějou před počítačem, ale tam venku. Proto když máme hotovo, snažíme se zase co nejvíc objevovat město.

O víkendu jsme se tak konečně poprvé dostali na pláž. Původní myšlenka byla jet vlakem trochu dál na sever, kde by to asi bylo trochu hezčí, nakonec jsme to ale z lenosti udělali jako místní a došli si na městskou pláž – v našem případě Platja de la Mar Bella.

Bylo ideálních 26 °C, takže lidí dost, ale ne hlava na hlavě. Moře studený, ale samozřejmě skvělý a překvapivě čistý – a v něm skoro nikdo. Užili jsme si těch pár hodin a pak šli na tapas do restaurace za rohem.

Nic jinýho jsme v sobotu nedělali. Víc takových sobot.

Druhý den jsme vzali dvě lanovky na kopec Montjuïc, omrkli místní hrad, menší botanickou zahradu a taky Olympijský stadion, který byl bohužel uzavřen kvůli koncertu Coldplay. Koncertovali mimochodem už čtvrtý den v řadě na tom samém místě… To vážně tahle kapela vyprodá čtyřikrát po sobě arénu pro 70 tisíc lidí? Ve městě kde jich žije 1,6 milionu?

Samé otázky.

Vstup je tam jinak zadarmo, ale nešlo to, takže smůla. Hned vedle je pak i olympijský bazén, kde se v roce 1992 plavalo, a který je normálně přístupný a funkční. Ale jestli si mám vybrat mezi bazénem u nás v ulici, a bazénem (byť historicky cennějším), kam bych jel zase půl hodiny, tak, no… Nemusím mít všechno 🙂

Vrchol večera pro mě osobně byl jinde – zápas Barcelony proti Mallorce!

Tenhle match byl navíc v lecčem unikátní – byl to poslední domácí zápas sezony, ve které už měla tou dobou Barca titul jistej. Tým se ale taky loučil s legendami Albou a Busquetsem, a především – šlo o úplně poslední zápas na nejslavnějším fotbalovém stadionu světa.

Camp Nou čeká po 66 letech částečná demolice a přestavba, která zabere pár let. Tým se přestěhuje na už zmiňovanej Olympijskej stadion, což zní jako kvalitní náhrada, ale není – zatímco míst k sezení je na Camp Nou bezmála sto tisíc (!), na Estadi Olímpic Lluís Companys je těch sedaček „jen“ 55 tisíc.

Na velkym fotbale jsem byl po 12 letech. Tenkrát na Chelsea proti Liverpoolu to byla taky paráda, hlavně protože byl v brance Čech, ale tady šlo přecejen o trochu jinej zážitek.

Přímo ke stadionu se dá dojet na skútru, mají tam totiž speciální parkoviště jen pro motorky. Narváno bylo k prasknutí, ale já jsem fest pospíchal a tak mi nezbývalo než to nechat „trochu“ bokem. Spousta dalších lidí nechávala svoje skútry vedle mě z obou stran, takže mě ani na vteřinu nenapadlo, že by s tím mohl být nějaký problém.

Šel jsem si vystát frontu na lístky, protože jsem někde četl, že by na kase měly být levnější než na internetu – nebyly.

Štěstí ale bylo na mojí straně, protože jsem dostal super místa blízko hřiště, navíc hned v kotli. Bylo vyprodáno, tedy 100 tisíc lidí na jednom místě.

Chápete, to je Litvínov krát čtyři. Hradec Králové a ještě kus, nebo celý Liberec. Neskutečný. A když tolik lidí začalo jednohlasně skandovat – byl jsem rád, že jsem šel.

Někdy tesně před poločasem mě napadlo jít prozkoumat celý komplex a hlavně jeho vyšší patra. Strašně mě zajímalo jak vypadá pohled zeshora a celá stavba z různých míst. To místo je absolutní bludiště.

Po dlouhých minutách bloudění mi nezbylo nic jinýho, než se nahoru dostat oklikou a skrz parkoviště…

Ten pohled byl nicméně impozantní. Jeden by čekal, že hráči budou vypadat jako mravenci, viditelnost je tam ale překvapivě pořád dobrá. A je to hooodně vysoko.

Když jsem se pak chtěl vrátit na svoje místo, tak už to byl bohužel trochu problém. Jak jsem bloudil a prošel přes ten parking, tak jsem si při odchodu nenaskenoval lístek. Při vstupu zpět mi pak logicky nefungoval a házelo to chybu.

Chvíli před tím se někdo pokusil vběhnout na hřiště, tajkže to celý situaci taky moc nepomohlo. Nechtěli mě pustit zpět. Běhal jsem tam od čerta k ďáblu a přišel zhruba o patnáct minut druhýho poločasu.

Nakonec se jeden příčetnej pořadatel smiloval, beze slova otevřel boční vchod a čus. Klasika, pro někoho neřešitelný problém, pro druhého maličkost.

Góly jsem ale viděl všechny. Barca vyhrála tři nula, první branku dala dokonce hned v první minutě. Mallorca měla tři střely, Barcelona skoro třicet – to jen pro ilustraci, jak to asi vypadalo. Pohodovej fotbal.

Druhý den mi pak v e-mailu přistálo info o tom, že mojí chuděru motorku Alenu odtáhli. Když teď koukám na fotku, co k tomu dopisu dali, tak je fakt, že tý žlutý čáry a značky se všimnout dalo.

Nebyl čas – sedl jsem si a za dvě minuty byl výkop.

Každopádně odtah za 80 € a administrační poplatek za dalších 50 €. V součtu tak úplně to samý, co stála vstupenka… Dohromady už celkem drahá podívaná.

Barcelonou jako první destinací jsme si nebyli moc jistí. A na měsíc? To znělo jako zbytečně dlouhej výlet do města, který má pětkrát menší rozlohu než Praha.

Chtěli jsme ale pro začátek něco klidnějšího, pohodičku v zemi úsměvů, kde nikdo moc nespěchá, a kde bude pěkné počasí, ale ještě ne vedro k zalknutí.

Zpětně se ukazuje, že to byla výborná volba, protože toho všeho je tu do sytosti. Před odletem šlo o směsici zvláštních pocitů a nejistoty, ale jakmile jsme se objevili ve Španělsku, všechno to z nás spadlo a život se rázem stal jednodušším a lehčím.

Bydlíme ve čtvrti El Poblenou, která je z jedné strany obklopena moderní čtvrtí typu Karlín, a z druhé jde o klasické sousedství se starousedlíky. My jsme někde uprostřed. Máme to 15 minut na pláž, všude okolo jsou restaurace, zmrzlinárny, pekárny nebo pěkný obchůdky. A všude je to kousek.

Barcelona nikdy nespí. Problém je, že nám se teď spát chce.

V porovnání s ostatními oblastmi je ta naše celkem klidná, ale jsme ve Španělsku, takže hluk je tu všude a velmi často. Pořád nám tu pod okny někdo něco pokřikuje, hraje tu hudba, a celkově je tu poměrně velký neklid. Končí to zhruba ve dvě ráno a nanovo začíná tak v sedm. Martině to problém nedělá, ale já bez špuntů do uší bohužel neusnu.

Posledních pár týdnů pro nás bylo dost hektických, spousty věcí se muselo zařídit a přijeli jsme sem celkem vyčerpaní. Takže tohle nám úplně nebodlo.

Na druhou stranu – jakmile člověk vyjde ven, všechno jde stranou. Skutečně se tady žije tak pohodově, že člověk má dobrou náladu hned jak opustí byt.

Ne vše je tu tedy na 100%, ale člověk si musí uvědomit, že to vše mění za absolutní svobodu a spousty nových zážitků. Doma je doma, ale my teď nějakou dobu doma nebudeme, takže se musíme rychle „odrozmazlit“ 🙂

Naše ubytko je vidět tady. Je tu pěkný obývák s projektorem, kuchyně, dvě koupelny, ložnice s postelí, na kterou jsme si museli chvilku zvykat… Ale hlavně oddělená pracovna. Ta je pro nás důležitá, protože oba na cestě pracujeme každý den. Já to vzal poctivě a přivezl si vlastní myš, stojan na notebook, dokonce i mikrofon a pár dalších nezbytností.

Místa s pracovnou tak budeme hledat vždycky. Je to dobrý i v tom, že se každý můžeme zavřít jinde a pracovat na svém nebo se tam střídat.

Jezdit na delší období je super. Člověku odpadne taková ta povinnost honit se od památky k památce, místo skutečně pozná a víc pochopí dynamiku denního života místních. Když se nám zrovna nikam nechce, tak klidně můžeme být celý den doma, koukat na filmy nebo si číst, a nemít výčitky z promarněných příležitostí.

Nad tím ale zatím přemýšlet nemusíme, protože jsme tu zatím úplně každý den nachodili minimálně 10 kilometrů.

Stihli jsme tak už vidět Casa Mila (La Pedrera), přístav, barcelonský Pavilion, prošli jsme velkou část pobřeží, zastavili se na fotbalový zápas místních juniorů, dali si konečně pořádný tapas, zabloudili v chudší čtvrti La Mina, a hned první víkend zažili místní Májové oslavy.

Zároveň se ale snažíme kopírovat náš život v Praze. Hned první týden jsem si tak zařídil vstupy do fitka a do bazénu. Obojí mám doslova 100 metrů od bytu, což je naprostá paráda. Vstanu, vyčistím si zuby a za pět minut stojím v bazénu – to mi pak bude hodně chybět.

Mimochodem, ve Španělsku je v bazénu povinná koupací čepice, což jsem samozřejmě nevěděl, a hned po pár minutách mě za to plavčíci solidně vyhlásili (ale naštěstí nevyhodili). V Decathlonu jsem si pak jednu koupil za dvě eura (!), no a všichni jsou rázem spokojený jako my tady na fotce dole.

A to je zatím vše. Včera jsem si koupil lístky na Formuli 1 – uniklo mi to, ale okruh je jen půl hodiny od Barcelony a F1 se tu jede hned příští víkend. Klasický štěstí. Ve Formuli 2 máme navíc po dlouhý době českýho závodníka, tak bych rád viděl i jeho.

Vždycky jsem se chtěl mrknout naživo a podařilo se mi sehnat super lístky na tribunu, takže nebylo moc co řešit…