Rubrika: USA

Protože jsme si auto půjčili v Americe, musíme ho tam zase jet vrátit. Využíváme toho a schválně si odlet do naší příští destinace plánujeme z New Yorku.

Protože možnost strávit byť jen půl dne v tomhle městě má pro nás nesmírnou cenu. New York, to je totiž matka všech měst.

Na hranicích byli Amíci tentokrát o dost přísnější. Oficír pálil jednu otázku za druhou a některý dotazy pokládal schválně několikrát. Patrně v domnění, že třeba odpovím na tu samou otázku trochu jinak, nebo se zbytečně dlouho zamyslím. Tady se fakt nevyplatí lhát. Opět měli problémy s mými vízy do Iránu, ale nakonec jsme prošli.

Cesta do New Yorku trvá sedm hodin, a tak si jí zase někde za půlkou rozdělíme. Naším cílem je tentokrát město New Haven, konkrétně světoznámá univerzita Yale. Každý den probíhají na kampusu prohlídky, které vede vždy nějaký student.

Holčina, co jsme měli my, byla tuším ve druháku, a tahle aktivita pro ní jistě znamená cenný plusový body. Prohlídka trvá zhruba hodinu a zahrnuje i krátké nahlédnutí do exteriérů kolejí a jedné knihovny. Moc toho tedy neukážou, nicméně faktických informací jsme se jinak dozvěděli až až.

Mají to moc pěkně všechno vymyšlené. Prváci například dostanou vždy ty nejlepší koleje hned v centru univerzity, aby to měli všude blízko, a byli vždy v centru dění. Každý z nich dostane přiděleného studenta z vyššího ročníku, aby mu na začátku pomáhal. Do rozvrhu si navolí mix povinných a nepovinných předmětů. Některé z nich zněly tak kuriózně, nebo je učí laureáti Nobelovy ceny, že jsme jim jen tiše záviděli. Někdo nad tím systémem prostě přemýšlel a je to vidět v každém detailu.

Kampus jako takový moc pěkný. Krásný a klidný prostředí. Všude kolem pobíhali studenti, kterým minulý týden začala škola a bylo vidět, jak je pro ně všechno úplně nové. Sedli jsme na lavičku a jen je tak pozorovali.

Školné tady vyjde zhruba na 85 tisíc dolarů ročně. Údajně tak dochází k situacím, kdy i Češi z relativně dobře situovaných rodin (na naše poměry) dostávají stipendium, protože v poměru k tomu školnému jsou bráni jako sociální případi. Hehe.

Plus samozřejmě musíte být nejlepší z nejlepších, o penězích to není. Šprt a jedničkář kam se podíváš.

Ale to už se blížíme se k New Yorku… Poznat se to dá snadno. Auta před městem najednou kličkujou z pruhu do pruhu jako zběsilí a chodci přebíhaj ulice všude možně. Na červenou tu před přechodem zastaví jen turisti. Absolutní divočina! V tomhle městě má každá minuta cenu. Miluju to.

Jedeme až na Manhattan a provoz je překvapivě docela v pohodě. Parkujeme na dvanáct hodin za 25 dolarů – drahý, ale na místní poměry je to neskutečnej deal. Jsme někde na šedesátý první, takže ve větším centru už snad ani nemůžeme být.

Uf, tak zase tady. Toronto bylo super, o tom žádná. Jenže tohle je úplně jinej level. Neskutečná energie, lidi, barvy, vjemy, zvuky, všechno. Naše první kroky vedou do Central Parku, protože jsme kousek od něho minulý rok měsíc bydleli. Chceme se tam z nostalgie zase podívat. Za oknem jde jako vždy vidět nějaká výstava – ten náš byt byl totiž tak trochu i galerie :-).

Pak míříme pěšky dobrých třicet bloků až k Trump Tower, a odtud metrem do West Village. Hodně živá čtvrť, a v ní naše oblíbená restaurace Ivan Ramen.

I když jsme tu ve výsledku měli jen asi čtyři hodiny, využili jsme to naplno.

A byl to taky výlet za všechny prachy! Naše půjčovna totiž na internetu psala, že auto můžeme za poplatek 10 dolarů vrátit na jakékoliv jejich pobočce. Jen se jim to musí náhlásit. Takže jsem tam dopředu volal s tím, že auto teda nebudu vracet v Bostonu, ale v New Yorku. Bohužel, naší Hondy se to netýkalo. Prý musí hned po vrácení do servisu.

My už ale samozřejmě měli koupené letenky do Peru s odletem z NYC, takže nám nic jiného ani nezbývalo. Nafasovali mi za to pak pokutu 300 dolarů. Když k tomu připočtu těch dalších 300 dolarů za podvod s mýty, tak jsem ve výsledku, tradá, neušetřil vůbec nic…

Dnešek byl krásný, ale i takový hořkosladký. Koukal jsem na ty děcka na Yalu a tušil, že až tady za pár let skončí, pravděpodobně se do toho New Yorku automaticky přestěhují a udělají tam dobrou kariéru. What a life!

U sebe už cejtim, že to asi nevyjde. Když se na konci osmdesátek narodíte do paneláku v Litvínově, tak ta startovní pozice je přecejen trochu někde jinde. Letos jsem paradoxně dostal nabídku práce od skvělý firmy z Brooklynu. Taky jednu z Kodaně. Potěšilo mě to, dokonce velmi, ale obojí jsem odmítl. Je mi jasný, že bych to tam v pohodě dal, protože z mojí zkušenosti my Češi rozhodně (!) nejsme horší než nikdo jinej na světě. To už nám spíš chybí průbojnost a koule. Občas úroveň jazyka.

Už jsme byli na cestě a ta má teď prioritu. Taky mě až tak neoslovily ty pozice, co nabídli – těžko v nich uspět. Nikdo jim to pravděpodobně nechce dělat. Zase na druhou stranu, ono je jedno, kde začnete. Jde o to, kde můžete skončit. Případně za jak dlouho.

Newyorskej plat samozřejmě táhne. Trochu už nicméně cejtim, že stárnu, a že se mi zase až tak moc nechce. Před deseti lety bych neváhal, jenže to jsem zase neměl to povědomí o svejch schopnostech a jazyk stál taky za prd. A kdo by mě tenkrát chtěl, že jo.

Připadam si jak fotbalista, co konečně přišel na to jak dávat góly. Ale zabralo mu to moc času a teď už se mu nechce hrát…

Poslední den ve Švédsku jsme moc dobře nenaplánovali. Já musel dopoledne pracovat, taky jsem se ale chtěl nechat ostříhat u místního palestinskýho barbera a vyzvednout auto z nabíječky ve městě. Marťa na poslední chvíli posílala další balík s věcmi do ČR, abysme trochu ulehčili našim kufrům. Už dávno jsme měli být na cestě, a já přitom neměl ještě ani sbaleno.

Z bytu jsme pak doslova vyběhli, naházeli věci do auta, a mazali na letiště. Jel jsem asi poprvé ve Švédsku nějak výrazněji rychle, protože jsem až teď po měsíci zjistil, že je omezovač natvrdo nastavený na 150km/h. Auto by ještě v klidu mohlo, ale omezovač prostě vyšší rychlost nedovolil. Docela nepříjemnej pohled do blízký budoucnosti…

Po zmatcích s vracením auta na letišti jsme měli štěstí aspoň na autobus, který k autopůjčovně zrovna přijížděl, a vyhodil nás během pár minut na terminálu 4. Problém byl, že náš odlet byl z terminálu 5. Takže jsme museli na čtyřku s kufry přebíhat. A to zabralo asi patnáct minut.

Slečna u odbavení jen nevěřícně zvedla obočí a se slovy „50 minut do odletu? Tak to hodně štěstí teda.“ nás poslala do fronty, kde odbavují jen první třídu. Tímhle manévrem nás dost možná zachránila, protože tam samozřejmě nikdo nebyl.

Říkáme si, jak jsme to skvěle zvládli, nicméně chvíli na to se z rozhlasu ozve „last call“ na náš let. Uf… K letadlu to byl ještě kus, a tak jsme celou cestu museli zase sprintovat. Nastupujeme jako skoro poslední (za námi ještě taky nějací nebožáci běží), teče z nás, ale aspoň jsme v letadle!

Čeká nás let do Bostonu s přestupem v Reykjavíku. Naše cílová destinace je sice Kanada, ale tím, že to vezmeme přes Ameriku, ušetříme dost peněz. Něco na letenkách (asi tři tisíce na osobu), ale hlavně na autě. V Kanadě se mi nepodařilo najít půjčovnu, kde by měsíční pronájem vycházel na míň jak čtyřicet tisíc. Spíš ale víc. To už by snad i dávalo větší smysl si tam auto koupit někde v bazaru a pak ho zase prodat. Odmítal jsem takovou částku dávat.

V USA vycházel pronájem zhruba na polovinu, takže nebylo co řešit. A jako bonus den v Americe – proč ne?

Pěkně vycházely i jednotlivé lety. Za oceán šest hodin a na Island čtyři. Za mě lepší než protrpět deset hodin najednou… Bylo mi líto, že na Islandu jen přestupujeme. Snažil jsem se tuhle zemi na poslední chvíli vměstnat do plánů, ale neprošlo to :-).

Že sedíme v letadle do Ameriky se dá poznat během chvíle. Amíci jsou mistři konverzace a hned se druží. Vedle v uličce sedí mladej kluk kolem dvacítky a přisedá k němu o dvě generace starší paní. Oba Američani. Okamžitě se bez filtru představují, dávají do řeči a prokecávají velkou část letu…

Do USA jsem přiletěli až po půlnoci. Na imigračním se vytvořila obří fronta, což nám mohlo dojít, ale nedošlo. Trvalo to přes hodinu, před náma naštěstí hlavně Čínani a ti měli všechno v deskách pěkně připravené, takže to šlo hodně rychle. Únava už ale začínala trochu pracovat a poslouchat každých třicet vteřin dokola tu samou zvukovou smyčku bylo na palici.

Každý musí ukázat víza, uvést kolik peněz si s sebou do Ameriky bere, a ukázat zpáteční letenku (jako důkaz, že tam neplánuje zůstat nastálo). Před rokem v New Yorku jsme měli docela dlouhý pohovor, tentokrát to ale byla rychlovka.

Jsme v Americe!

První zastávka vede autobusem k půjčovně. Nemůžu se dočkat, konečně normální auto! Jenže ouha – paní za přepážkou oznamuje všem ve frontě, že jediná auta která mají k dispozici, jsou už jen elektrická.

V tu chvíli ve mě regulérně všechno umřelo. A v ostatních taky, protože všichni začali okamžitě hlasitě remcat, že to teda v žádnym případě.

Prosil jsem tam na přepážce jak malý dítě, že elektrický auto si nemůžu vzít ani za nic. Že jsem si objednal normálního benzinovýho Chevroleta, a že mám v plánu najet tisíce mil. Paní to moc neobměkčilo a navrch mi k účtu přidala službu předplacených mýt. 10 dolarů na den. Problém je, že já v Americe vůbec nebudu, takže je mi to k ničemu. Navíc většina mýtných bran má poplatek v řádu jednoho až dvou dolarů a moc jich není, to si ještě docela dobře vybavuju.

Všiml jsem si toho až po zaplacení a chtěl to hned zrušit, ale ta původně celkem milá slečna se se mnou už odmítala dál bavit. Říkal jsem přece, že najedu tisíce mil, tak tím jsem s tím tak trochu souhlasil, ne?

Je to ale bohužel klasickej podvod. Internet je plnej článku od lidí, kterým se to taky stalo. V roce 2019 dostala konkurenční autopůjčovna přesně za tohle pokutu skoro čtyři miliony dolarů (!), bohužel se to ale děje pořád. Zkoušel jsem to pak později zrušit ještě přes email a nějaký formulář na stížnosti, ale nikdy se nikam nedalo dopsat. Takže dalších asi sedm tisíc v čudu – přidávám do nekonečnýho notýsku ztrát. Nic moc začátek za velkou louží.

Při přebírábní auta jsme ale měli aspoň štěstí na skvělýho chlapíka z Jamajky. Nejdřív taky zkoušel tu pohádku s elektrickými auty. Ale když jsem naléhal, že si auto bereme na měsíc, tak uznal, že by to pro nás bylo hodně mrzení.

Já vám teď dám potají klíče, ale hlavně se o tom nikomu ani slůvkem nezmiňujte… Vaše auto čeká úplně vzadu.

Dostali jsme sice starší a trochu olítanou Hondu (60 tisíc mil na tachometru), ale benzínovou! Nádhera.

Na cestě jsme byli skoro 24 hodin a už jsme se hlavně chtěli dostat z centra města a jít se někam vyspat. Na motel jsme měli jenom dva požadavky – aby vypadal jako z americkýho filmu, a aby to byla pokud možno co největší díra…

To jsme si ještě mysleli, že si budeme moct vybírat, ha! Realita ukázala, že ve dvě ráno už je všechno buď zavřený, nebo plný. To popojíždění bylo ubíjející, ale asi na čtvrtý pokus máme konečně štěstí na motel s volnými pokoji. Zkouším smlouvat, ale je bohužel dost jasný, kdo tady ve dvě ráno tahá za kratší provaz :-). V okolí potkávám několik dost zvláštních lidí, takže takřka ideální místo!

Čeká nás pětihodinová cesta do Kanady. Den ale musí začít pořádnou snídaní. Včera v noci jsme totiž úplnou náhodou zahlédli diner Mary Ann, kde jsme snídali i minulý rok při naší cestě do Maine. Je to takový to klasický snídaňový bistro, kde si člověk může dát ty největší prasárny. Jedeme tentokrát do jejich druhé pobočky, nicméně atmosféra je tu stejná. Obsluha jako vždy prvotřídní, to se skutečně nevidí nikde jinde na světě.

Asi po hodině cesty si Marťa na dálnici všimne ukazatele na „nějaký“ rybářský obchod. „Snad ne Bass Pro Shop?“

No, myslím, že by byla radši kdyby si nevšimla :-). Protože tohle je ten největší rybářskej obchod na světě, velkej jako IKEA. A bylo jasný, že se zdržíme.

Mají tam toho tolik! Všechny myslitelný značky, věci co jsem nikdy neviděl, regály a regály nástrah, třpytek, šňůr, oblečení, ale i celou jednu sekcí lodí, vybavení na táboření, hraček, muškaření, a všeho, co s rybařením i jenom vzdáleně souvisí.

Nechal jsem tam 150 dolarů (to jsem se musel ještě držet) a pokračovali jsme k Flume Gorge, což je takový americký Hřensko. Vstup 18 dolarů jen to fikne. No jo, tady je všechno byznys. V kontrastu například se Skotskem jde o velkou změnu.

Všude jsou taky cedule s různými zákazy a příkazy. Zákaz koupání. Nescházejte s cesty. Zákaz chození blízko k vodě. Je to absurdní – prostě než aby si tu někdo vzal zodpovědnost za cokoliv, tak se radši vše zakáže. Američani se díky možnosti žalovat všechno a všechny dostali až sem a je to otrava.

Ale mají to hezký a skutečně to asi nejvíc připomíná Hřensko. Marťe se líbí tradiční mosty, protože jí připomínají její oblíbený film Bridges of Madison County s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem. Je to osvěžující zastávka a účel splnila – pěkně jsme se v půlce cesty do Kanady protáhli.