Rubrika: Španělsko Page 1 of 3

O tom, jak mi Amazon doručil balíček bez obsahu, jsem psal tady. Uběhlo 53 dní a obchod se mnou poslední týdny víceméně přestal komunikovat. Já jsem to tak trochu tušil, takže jsem transakci zároveň ještě reklamoval u svojí banky. A ti mi dnes napsali, že reklamace je uznaná a peníze vracejí!

Mám fakt radost. Bylo to dost peněz a nechtěl jsem o ně přijít. Taky to znamená, že se nám teda ve výsledku zatím nepřihodilo nic špatnýho. A to za tři měsíce na cestách není úplně marný skóre. Každopádně Komerčka dobrý…

Tak zase zpátky v Barceloně, tentokrát ale pracovně a jen já sám. Čeká mě konference a pár schůzek. Vylezu z letadla v mikině a je to šok – venku je 35°C, uf. To tu „za nás“ teda nebylo.

Jsou čtyři odpoledne. Kvůli problémům v Glasgow mám skoro dvě hodiny zpoždění a v kapse seznam věcí, co tu musím stihnout před večeří s klientem. Naštěstí mám kliku na taxikáře, kterej je totální šílenec. Brzda, plyn, klakson, máchání rukama. Přesně tohle potřebuju!

Nejdřív vyzvedávám sako. Nechal jsem si těsně před odletem do Skotska měnit knoflíky. Je to můj nejstarší oblek, a už podle toho vypadá, zároveň mi momentálně jako jedinej není velkej. Takže jsem ho musel dát trochu do pucu.

Potom vyzvedávám reklamní letáky v tiskárně. Tam ale nestíhají vše, tak musím ještě pro bannery do druhé tiskárny v jiné části města. Kličkujeme ulicema a můj řidič pořvává na z jeho pohledu až moc pomalýho cyklistu.

Jen o pár vteřin později to před ním zadupne přímo na autobusový zastávce a říká, ať si pospíším. Normálně bych si myslel svoje, ale ten člověk se evidentně nějak napojil na můj stres a rozhodl se v tom být se mnou. Na oplátku dostává štědrý dýško.

Zatím tak vše proběhlo bez problému. Mám štěstí i na holiče, kterej sídlí ve stejný ulici jako náš hotel. Když tam vejdu, zrovna odchází zákazník. Bingo. Po půl hodině odcházím jako novej člověk.

Zbývá už jen dát si sprchu, donést materiály na konferenci, rovnou se tam akreditovat, a ideálně i zkontrolovat náš stánek. Hala konference je asi jen kilometr od hotelu.

Vzdálenost pekelně dlouhá na tahání dvou velkých krabic v tomhle vedru, zároveň ale směšně krátká pro jakýhokoliv taxikáře. Nikdo nechce moji objednávku vzít.

Když vyjdu před hotel, smířenej s tím že to nějak odnosím, zastaví přímo přede mnou taxi, a z něj vystoupí dva Číňani. Vyndaj si zavazadla, a já do kufru auta beze slova hned hodím ty dvě krabice. Tím si auto zabírám.

Taxikář nevypadá nadšeně… Taky je to rito jen za 4 eura.

Já naopak nadšením překypuji :-). Po třech hodinách od přistání mám všechno odškrtnuto a jako bonus se od kolegů dozvídám, že jsou na pláži a že tam ještě nějakou chvilku budou. Těším se, fakt jo. Chybí mi takový ty věci jako dát si pivo (nebo pět), očumovat holky, a kecat hovadiny.

Beru si nejbližší volnej skútr na rohu a jedu. Hned mi dojde, že tady je to řízení vlastně zase přehozený zpátky! Po měsíci ve Skotsku na „špatný“ straně jsem do toho teda skočil pěkně po hlavě. Celou cestu si říkám, že se musím hlavně držet vpravo a nedělat žádný blbosti…

Užili jsme si pláž i večeři, a spát šli ještě před půlnocí. Následující dva dny nás čeká hodně práce, desítky konverzací, spousty setkání. Už ani nepočítám kolikátá konference tohle byla. Je jich každý rok zhruba deset a já tak na půlku z nich jezdím.

Tahle byla trochu jiná v tom, že jsem si poprvé navážno říkal, že už to není pro mě. Jasně, potkal jsem pár lidí, který už za ty roky dobře znám, a který vždycky rád vidím. Ale obecně vzato už jsem z toho byl takovej otrávenej a dělal to na sílu.

Otázky, který se pořád opakujou. Zvláštní lidi. Přehlídka falešnejch objetí.

Aby toho nebylo málo, tak hned asi hodinu po začátku akce vypadla klimatizace. A nenaběhla pak už vůbec, ani druhý den. Venku třicítky, uvnitř tisíce lidí. My v oblecích durch, pot i na potu. Vystavovatelé brali útokem místní elektra a kupovali si na stánky vlastní větráky. Rozdávali se vějíře. Zásoba vody, která normálně vydrží na celou dvoudenní konferenci, byla pryč už v poledne. My vodu každý rok sponzorujeme, takže si k nám lidi dokonce chodili stěžovat, jakoby to snad byla naše vina. Bizár.

Ale přežili jsme.

Hodili to za hlavu a užili si večery. Zchladili se v moři, chodili na dobrý jídlo, dali brko, a kecali o životě. Bylo dobrý se zase vidět tváří tvář s kolegy.

Byla to najednou jiná Barcelona. Uběhl jen měsíc, ale šlo poznat, že naplno nastala turistická sezona. Vše se zrychlilo, všude mnohem víc lidí a větší shon. Taky o dost větší vedro. Ale pořád je to super…

Poslední týden v Barceloně, měsíc utekl jako voda. Oba jsme pořád nemocní – můžeme normálně fungovat, ale pořád kašleme a smrkáme. Taková ta otravná virová nemoc, která trvá týdny a ne a ne se jí zbavit. Nic moc začátek, ale jsme pozitivní – teď už to musí být jen lepší! 🙂

Každopádně, finální dny jsme se rozhodli strávit už jen v Barceloně a v poněkud lehčím režimu. Stejně už jsme viděli skoro vše na co jsme měli zálusk.

Ještě před odjezdem na nás na Seznamu vyskočil článek o žebříčku nějakých Italů, kteří každoročně sestavují list nejlepších pizzerií mimo Itálii. Naše pražská Pizza Nuova skončila na 49. místě, prvenství si pak odnesl podnik Sartoria Panatieri. A ten je v Barceloně.

Podařilo se nám celkem složitě ukořistit jeden volný termín a vyrazit. Pizza super! Nebyla to nejlepší pizza mýho života (ta byla v New Yorku), ale rozhodně nejlepší za poslední dobu. A navíc v moc pěkném prostředí, s milou obsluhou – vše tak, jak mělo být. Když jsme odcházeli, venku už byla dlouhá fronta. Hype jako blázen. 🙂

Jinak jsme ale do restaurací zase tak moc nechodili. Marťa dělá v každý zemi takovou věc, že objedná službu jménem Hello Fresh. Ta funguje na principu, že si na webu vyberete jídla na týden, a oni vám pak přivezou přesně navážený suroviny. Přihodí podrobnej recept, což celou věc dost ulehčuje. Ty recepty pak schováváme a nejlepší jídla děláme doma. Noví zákazníci to mají na první měsíc vždy s ohromnou slevou, takže nám se to vyplatilo i teď.

Z posledních památek jsme stihli ještě nemocnici Sant Pau, kde skoro nikdo nebyl. Je to neprávem opomíjený místo, protože ještě stále probíhá rekonstrukce a ne vše je přístupné. Nám se tam ale líbilo moc. Fungovala až do roku 2009, takže přes sto let! Právem na seznamu UNESCO.

Konečně jsme se taky dostali ke chrámu Sagrada Familia, dominantě a patrně nejznámější stavbě Barcelony. Dovnitř jsme nešli – mají jí dostavit už za tři roky, tak to už vydržíme… 🙂 Každopádně stavba neuvěřitelná a impozantní.

Předposlední den jsme se taky propašovali na univerzitu UPF, protože jsme chtěli vidět místní knihovnu. Propašovat myslím doslova, protože budova není veřejně přístupná a musí se projít přes komplex studoven a čítáren. Snažili jsme se vypadat že tam patříme, ale myslím že nám to moc nešlo.

Studenti všude, až neobvykle zapálení do učení. A to už bylo po osmé večer! Záviděl jsem jim… A záviděl jsem jim i tu knihovnu. Původně to totiž byla zásobárna vody, postavená už koncem 19. století. Nádherná architektura.

Pak přišel poslední večer. Zašli jsme na úplně poslední tapas do restaurace na rohu, skočili na poslední drink do baru Madame George a zašli do kina Phenomena. Chodit do starých kin v cizích městech je vždycky zážitek. Hráli starou pecku Zachraňte vojína Ryana. Ve 4K, na velkym plátně, wow! Nečekal bych, že to takhle někdy uvidím. Když tenhle film pouštěli na premiéře veteránům z druhý světový, tak jich během první půlhodiny filmu desítky odešli – tak realisticky snímek působí.

Naposledy jsme nasedli na skútr, jeli nocí příznačně kolem Sagrady, a bylo nám líto, že to končí. Ačkoliv Barcelona se s náma nepotkala na 100%, byl to fajn začátek cesty.

Co nám bude chybět?

• Jídlo – bistra, kavárny, pekárny
• Ceny – inflace drtí všechny, ale tady to ještě jde
• Moře!
• Pohoda a lehkost bytí
• Sportovní vyžití
• Architektura
• Veřejný prostor – máme se co učit
• Skútry všude
• Dobrůtky z místního marketu
• Zmrzlina dvakrát denně

Co nám chybět určitě nebude?

• Hluk – všude a pořád
• Maňána – po čtvrtý se venku nedá najíst
• Náš byt – měl bohužel dost chyb
• Občasná jazyková bariéra
• Vedro
• Mytí nádobí (nebyla myčka)

Co v nás zanechalo stopu?

• Vztah k pohybu – hodně a už od mala
• Vztah k životu – žije se venku, doma se jen spí
• Vztah k dětem – asi nikdo nemiluje děti tolik jako Španělé, a tak by to vlastně mělo být všude
• Vztah aut k městu – o světelný míle před Prahou