Tak jasně že jsem to přivolal. Od toho posledního příspěvku, kterej jsem prozaicky pojmenoval „Ještě pořád nás neokradli“, uběhly jen tři dny. Ubohý tři.
Do Barcelony jsem si přivezl úplně novej foťák od Sony, protože kde jinde dělat hezký fotky než na týhle cestě, žejo. Už po prvním dnu focení jsem si ale uvědomil, že to není pro mě. Dělal sice skvělý fotky a asi bych vyladil i videa, ale nosit konstantně půl kila na krku nebo v ruce, to nejsem já. A přenastavovat si foťák na každou druhou fotku nebo scénu, to už já nejsem tuplem. Jasně, dalo by se to za pár desítek/set hodin naučit, ale nějak jsem si vyhodnotil, že se to učit prostě nechci.
Čím je člověk starší, tím si fakt už vybírá, čemu bude věnovat energii (a na úkor čeho). Úplně stejná situace se mi stala před cestou do Japonska. Tehdy mi dva dny před odletem taky přišel nějakej nabušenej foťák, a já si i tenkrát na chvíli myslel jakej nebudu Koudelka nebo Ondrák. Nakonec jsem udělal jen asi dvacet fotek a ještě ten večer ho vrátil. A hned na to si koupil iPhone.
Stejně jsem to měl v plánu udělat i teď.
Foťák jsem minulej tejden poslal zpět do Čech, tak tak stíhajíc třicetidenní lhůtu na vrácení (Danku díky) do německýho Amazonu. Jinde už věci mimochodem skoro nekupuju.
Ten samej den jsem si pak objednal nejnovější iPhone na Amazonu, teď pro změnu na španělskym. Dva bloky od našeho bytu byla výdejna, tak jsem to nechal poslat tam. Potud nic zvláštního.
V pátek přišla automatická SMSka, že zboží dorazilo. Tešim se. Bylo to s velkym sebezapřenim, protože nesnášim utrácet takhle moc za elektroniku, ale vidina barevnějších vzpomínek nakonec vítězí 🙂
Dorazím teda do místní indický večerky Condis, ukazuju čárkovej kód a logo Amazonu. Mladá prodavačka ho naskenuje, opisuje pin z displeje mýho telefonu, hledá balík, nachází, podává mi ho, a…
Tak počkat, vždyť ta krabice nic neváží?!
Dochází mi to ve vteřině. Zatřesu balíkem a teď už je mi na sto procent jasný, že v něm nic není. Mávám jím před prodavačkou a dávám jí najevo, že je prázdnej. Nakonec ho roztrhnu a skutečně – krom zmuchlanýho papíru tam nic není.
Kurva! Proč? Proč já?
Začnu si to fotit, prodavačka taky, ale spíš se tomu směje. Já moc ne. Chci aby to předání zrušila, nebo nějak přes tu chytrou skenovací mašinku nahlásila. To prej nejde.
Jeez.
Přibíhá majitel prodejny, někam volá, a následně má super osvícený řešení; „to si musíš vyřídit s Amazonem“.
Génius.
Hlavou mi bleskne, že jsem si asi pěkně zkazil pátek, protože už tuším, že tohle vážně nebude snadný. Jsem sice salámista, ale 1000 eur se mi odepisovat nechce. Ne bez boje.
Jdu domů k počítači. Otevírám Amazon, jenže ten je celej ve španělštině. Telefonní číslo na webu klasicky nemají, ale chat je funkční a navíc mě přepojí i na někoho, kdo mluví anglicky.
Výhra!
Týpek si mě vyslechne a řekne, ať nedělám nic dokud mě nekontaktuje jejich tým. To prý zabere zhruba 24-48 hodin.
Prohra.
Naštěstí se ozvali zhruba za hoďku. Poslali vygenerovanej email, ze kterýho se dozvídám, že další krok je ohlásit vše na policii. Tam už jsem mimochodem stihnul volat i bez nich.
Nejspíš ale ne na úplně správnou linku, protože tam kam jsem se dovolal mě operátorka celkem slušně vyhlásila. Prej jestli jsem se neposral otravovat je s nějakym ukradenym telefonem.
Cinkni až budeš mít nůž pod žebrem.
Našel jsem na Google mapách místní policejní stanici a vydali jsme se s Marťou tam. Tyhle zážitky jsme chtěli, ne?
No… Jako jo. Ale jako ne, jestli mi rozumíš.
Překvapivě to ale vše proběhlo velmi důstojně. Na řadu jsme se dostali asi po dvaceti minutách. Čekání jsem využil k tomu, že jsem si celou situaci sepsal a přeložil na mobilu do katalánštiny. Takže pak jsem oficírovi na recepci jen podal telefon a nic nevysvětloval. Anglicky totiž moc neuměl. Díky tomu hned pochopil co se stalo, vzal si mojí občanku a poslal nás do druhýho patra.
Ha! Postoupili jsme do druhýho levelu.
Tady jsme čekali další zhruba půl hodinku, než si mě zavolal vyšetřovatel. Anglicky taky moc neuměl, ale domluvili jsme se. Koneckonců, nejde o úplně sofistikovanej případ, že. A zase pomohl ten popis situace v mobilu, takže se to dalo.
Na konci jsem na něj tlačil, jestli bysme se nemohli do tý večerky zajet podívat hned. Celý se to stalo pod kamerama, takže vše by mělo být na záznamu. Já bych tak měl důkaz pro Amazon, že jsem to nebyl já a přispělo by to k rychlejšímu vrácení peněz (což jsem tušil, že se jim nebude chtít).
To strážník sice odmítl, ale slíbil, že tam zajedou hned druhej den ráno. Já jim to věřil, protože takhle naivní občas bejvám 🙂
Aspoň jsem teda ale měl v ruce zprávu, a to bylo o dost víc, než co jsem měl před dvěma hodinama – tolik času to celý totiž zabralo.
Druhej den ráno jsem to všechno sepsal krasopisem z překladače, nascanoval zprávu, a vítězoslavně poslal do Amazonu. Odpověď přišla v rámci minut, že zpráva sice dobrý, ale že se jim ji nepodařilo s policajtama ověřit, protože je víkend (technicky se tam ani nedalo stihnout zavolat tak rychle). Odepsal jsem, že stanice má otevřeno 24/7, tak ať nezkouší žádný kamokérky.
Zkoušeli.
Tyhle velký firmy jsou nastavený tak, že dokud je skutečně hodně neotravujete, tak se vás snaží za každou cenu odpálkovat a uprudit automatickejma e-mailama. Trochu nepříjemný bylo, že jsem si musel vše překládat z a do španělštiny. Ale to už dneska není v podstatě problém.
Abych to zkrátil – na policajty jsem si udělal ještě dva další výlety a s Amazonem jsem si vyměnil nespočet dalších emailů. Až dneska, když jsem na ně už začal bejt trochu tvrdší a neodbytnej, tak mi napsali, že mi peníze vrátí.
Ale! Prý ne dřív, než 30. července. Do tý doby budou čekat, jestli se náhodou případ nevyřeší. A potom budu mít možnost si o vrácení požádat jen do 7. srpna. Pokud bych zažádal později, peníze nedostanu.
Čekáš měsíc a půl a pak sedmidenní lhůta. Kdo tyhle korporátní pravidla vymýšlí?
Je třeba si uvědomit, že Amazon je pátá nejhodnotnější firma na světě. Pravděpodobně jsou pojištěný. A hádaj se tady se mnou o tisíc babek. Chápu že se jim nechce, ale já neudělal nic špatnýho. Naopak – zkazilo mi to den a vzalo už tak deset hodin života.
Každopádně, bylo uklidňující vidět černý na bílým, že peníze jednou teoreticky vrátí.
Čekat na to samozřejmě nebudu. V mezičase už jsem nechal tu policejní zprávu přeložit do češtiny (Víťo, díky) a platbu zkusím reklamovat přímo u svý banky. V Americe by tohle bylo bez debat a hned, český bance v tomhle zase tak moc nevěřím, ale uvidíme. Třeba se pochlapí.
A v mezičase budu sem tam ten Amazon prudit.
Co bych udělal jinak? Asi nic moc. Možná bych celou tu situaci začal natáčet hned ve večerce. Snažil se dostat nějaký verbální potvrzení přímo od tý prodavačky nebo tak. Ale to si člověk uvědomí až potom. Navíc je nenulová šance, že to vzal někdo z nich.
Kdo ví. Zloději gratuluju… Ať si ten můj původní iPhone 14 užije. Já si dneska znovu koupil další už přímo v Apple storu. S kvalitou fotek nejsem vůbec spokojenej, ale už to nehodlám řešit.
Napsat komentář