Barcelona má pořád strašně špatnou pověst co se týče krádeží, takže nás předtím pár lidí varovalo a dělalo si z nás srandu. Zatím jsme měli štěstí. Minulý týden jsem byl ale svědkem situace, kdy zrovna přicházel mladej pár z pláže ke svýmu čerstvě vybílenýmu autu. Totálně vytřískaný okna snad ze tří stran (včetně zadních dveří), rozházený kufry a všude spoušť. Okamžitě na sebe začali řvát a dávat si to navzájem za vinu, protože to lidi v podobných situacích dělávají.
Totálně zkažená dovolená. Brrr. Snad my budeme mít štěstí i do budoucna. A snad jsem to teď nezakřiknul…
V pondělí byl za oceánem jeden z největších svátků – Memorial Day. To znamená mimojiné i mnohem volnější pracovní den pro mě, takže jsem toho hned využil a vyrazil na pár hodin na ryby. Povolení se tady dá vyřídit online (20€ na rok), ale jsou to těžký devadesátky, je to celý ve španělštině a zabralo mi to dobrou hodinu. 🙂
Na doporučení jsem se vydal k jezeru Banyoles – to se proslavilo během olympiády v ’92, kdy se tam jely všechny závody ve veslování. Moc dobře věděli, proč to udělat zrovna tam – je to totální oáza klidu, s křišťálově čistou vodou a nádhernou přírodou všude kolem.
Bylo tam na můj vkus až nečekaně moc lidí všude kolem, hlavně Němci a Francouzi (mají to kousek). Taky šílený vedro. I tak jsem si to ale parádně užil, překvapivě i pár ryb na háčku bylo (zdejší okouni). Rád bych stihnul zajet ještě aspoň jednou, čas už se nicméně krátí…
Marťa byla většinu týdne stále nemocná, takže jsme nebyli nijak zvlášť akční. Zatím tu dostávala celkem zabrat. Dokonce byla i u doktora, což už je pomalu taková její tradice v zahraničí.
Ve čtvrtek jsme ale zašli aspoň do muzea Picassa. Ve čtvrtek proto, že ten den je tam vstup zadarmo.
Brambora k bramboře, Bávo je na dvoře.
V sobotu jsme si pak nejdřív prohlídli obří bleší trh Encants Vells (Gebrian o něm hezky mluví tady), a potom se přesunuli do čtvrti Grácia. Shodli jsme se na tom, že asi nejhezčí oblast co jsme tu doteď viděli. Hodně k tomu přispívá, že tam nikde na ulici nesmějí parkovat auta a o víkendu mají zakázán vjezd úplně. Snad jednou inspirace pro Prahu.
Taky jsme konečně zabalili a poslali první balík zpátky do Čech! Myslím, že minimálně pět kilo to bylo. Velkej úspěch. Jde to pomalu dolů a ještě určitě trochu půjde.
Co naopak dolů zatím moc nejde, jsou náklady na cestu. Problém vidím u sebe, ale některejm věcem se prostě těžko odolává. V neděli se totiž kousek za Barcelonou jela Velká cena Španělska ve Formuli 1.
Zápas Barcelony na Camp Nou byl zážitek, to jo, ale já zase tak velkej fanda fotbalu nejsem. Kouknu jen na pár největších zápasů ročně a můj nejoblíběnější tým je vlastně fiktivní – AFC Richmond.
S formulí je to jinak. To je něco, co sleduju třeba dvacet let (to zní příšerně). Byli roky, kdy jsem viděl každý závod sezony, a i teď si jich každý rok několik pustím. Takže, když zjístíte, že jste 30 minut cesty vlakem od jednoho z tradičních okruhů, a zrovna se jede závod, prostě si ten lístek koupíte. A rovnou na tribunu, protože když už, tak už… 🙂
Překvapení bylo, jak obří akce to je. 150 tisíc lidí na jednom místě, to už je znát. Masivní tribuny, hlava na hlavě, smrad z gum… Jo! Tohle byla čirá klukovská radost od prvních chvil. Hrozně mě to bavilo.
Měl jsem moc pěkný místa s výhledem do obou směrů a na několik zatáček. Hned za cílovou rovinkou, kde monoposty letí hodně přes 300km/h. Zároveň před první zatáčkou – na místě, kde se předjíždí nejvíc z celýho okruhu.
Skvělá atmosféra. Lidi kolem to hodně prožívali, obzvlášť když jel kolem miláček Alonso. Tomu fandím už dlouuuhý roky i já, takže spokojenost.
Verstappen klasicky vyhrál. Nebyla jediná nehoda. Žádná žlutá vlajka. Ani jednou se neobjevil Safety Car. Všichni dojeli. Přál jsem si, aby aspoň začalo pršet (což se na tomhle okruhu nestalo 27 let), a chvílemi k tomu bylo i blízko, ale bohužel. Takže z tohohle pohledu zklamání. Ten sport se dostává do fáze, kdy je tak vylaďenej, že už to začíná být trochu nuda (i když to se říká už roky).
Když závod skončil, všimnul jsem si jak jde pár mladejch kluků přelízt pletivo a běží rovnou na okruh. Nikdo jim v tom nebránil, tak jsem to dal taky. Zajímavej pocit, být na dráze pár minut potom, co skončil závod. Všude kolem seškvařený kusy gum, pár úlomků z okruhu, a pár dokonce i z formulí – to všechno tam lidi hledali a dávali do kapes. Někteří borci začali očesávat i ty obří reklamy typu Rolex nebo Heineken. Bralo se úplně všechno!
Prošel jsem si dobrou třetinu okruhu a došel až k boxům. Nešlo se dostat dovnitř, ale na týmy vidět bylo. Hamilton se přišel dokonce s fanoušky pozdravit – nejsem fanda, ale bylo cool ho vidět naživo.
Zatímco doteď bylo vše zorganizováno na jedničku, cesta zpět byl šok. Všech těch 150 tisíc lidí se totiž logicky potřebovalo dostat domů. Výsledkem byla nejdelší a nejširší fronta, co jsem kdy v životě viděl. Bez přehánění. Vlak jezdil každých deset minut, takže reálně klidně čtyři až pět hodin čekání. Fotku bohužel nemám, protože tou dobou jsem měl poslední dvě procenta baterky v mobilu. Ale bylo to peklo.
Nejsem na to pyšnej, ale celou tu frontu jsem nějak záhadně předběhl.
Když jsem k ní totiž dorazil, zrovna pouštěli bokem jednoho z místních – řekl jim, že nechce jet do Barcelony, ale opačným směrem. Potřeboval se dostat domů do Girony. Takže já šel s ním, říkal jsem to samý, a pak se jen na úplnym konci vmísil mezi lidi čekající na vlak do Barcelony. Za deset minut jsem už stál ve vlaku. Těžký čecháčkovství… No co už.
Kdybych se řídila všemi pravidly, nikdy bych se nikam nedostala…
Marilyn Monroe
Ale karma funguje. Hned druhý den ráno jsem lehnul taky. Odolával jsem dva týdny, ale ta Marti nemoc mě konečně dostala…
Napsat komentář