Do Kanady jsme se chtěli podívat moc. Říká se, že je to taková normálnější, uvědomělejší a přívětivější Amerika. Američané zase s oblibou říkají, že Kanada vypadá na první pohled stejně jako jejich země, ale při bližším pohledu si uvědomíte, že je tam všechno špatně. A teď komu věřit?
Kdybychom si mohli vybrat, určitě bychom se tuhle otázku vydali rozlouskávat na západní pobřeží – do Britské Kolumbie a ideálně přímo do Vancouveru. Jenomže to by kvůli posunu času nevycházelo. Abychom byli v nějakém normálním kontaktu s prací v Praze, museli bychom vstávat ve tři ráno (a v Čechách už by bylo poledne). Bohužel bez šance.
Náš domekA ulice ve které bydlíme.
Takže jsme směřovali na východ, a tady si vybrali městečko Rawdon, které leží hodinku nad Montrealem. Nad námi je už jen divoká příroda a jedna hlavní silnice do zbytku země, víc nic. V dojezdové vzdálenosti je pak krom Montrealu i město Quebec, Ottawa a Toronto. Takže pro nás ideální – přes týden výšlapy po okolí, o víkendu výlety do velkých měst.
Ubytování jsme tentokrát zase řešili přes Home Exchange – naši hostitelé Pascal a Kristell se ukázali jako strašně milí, dům nám připravili na míru (hlavně pracovnu), všechno ukázali, popůjčovali vše co šlo, a nic nebyl problém. Na uvítanou jsme dokonce dostali javorovej syrup, který jejich rodina vyrábí!
Tihle dva zdědili barák po dědovi a teď ho pronajímají nebo vyměňují s lidmi jako jsme my. Pro nás to znamená měsíc v Kanadě víceméně za hubičku a na velmi autentickém místě – takhle tu žije typická střední třída.
Součástí je i malá zahrada s vířivkou
Hned druhý den ráno se nám přišli představit sousedi – mimochodem vždy když jsme zmínili, že pocházíme z Čech, každý hned věděl kam nás zařadit. V Rawdonu několik lidí z Čech žije, jeden z nich tu vybudoval továrnu a každý o něm ví. V místním muzeu je dokonce i malý růžeček věnovaný československé kultuře.
Malá liga v baseballu
Pro Rawdon jsme se rozhodli i proto, že nám majitelé nadšeně říkali, jak je město super dostupné pěšky. Z jejich pohledu určitě. Z pohledu Evropana je to trochu složitější – chodníků je málo, přechodů ještě míň, a některé křižovatky působí pro chodce vyloženě nepříjemně. Často se stane, že tři sta metrů dlouhou trasu jedete kvůli provozu raději autem. Paradoxně tak lze na ulici vidět hlavně děti do šestnácti let, protože ti ještě nemají řidičák. Všichni ostatní jenom jezdí.
Tady to zrovna mají ukázkově 🙂
Auta jsou tu taky větší, ale není to ještě tak vyhnané do extrému jako v Americe. S potravinami jsou na tom ale bohužel nastejno. Pětilitrový mlíka žádný problém, takže když si pak člověk dává do košíku klasickou litrovku, cejtí se, jak kdyby si kupoval mlíčko do kafe. Obří balení všeho a celkově strašně zbytečná spotřeba. Buď to všechno končí v kontejnerech, nebo na sílu v lidech. Obojí asi není to pravý ořechový.
Zrovna tady to ale bylo jak u snědenýho krámu
Trochu šok pro nás byla francouzština. Že se v téhle části Kanady mluví francouzsky, to jsme věděli. Myslel jsem ale, že tu angličtina funguje jako druhý jazyk. Realita je taková, že hodně lidí tu mluví jenom francouzsky a anglicky umí třeba jen pár slovíček. Někdy ani to ne.
Město Quebec je pak dokonce druhé největší francouzsky mluvící město na světě (po Paříži). Anglicky tady údajně mluví ani ne 2% obyvatel. Město jako takové nás nicméně až tak moc neoslovilo – centrum je extrémně turistické, takže jsme ho jenom tak narychlo prolítli.
Vodopády Chute Montcomercy jsou kousíček za městem a jsou o 30 metrů vyšší než ty Niagárské.Lanovkou nahoru, pěšky dolů.Centrum Quebecu
Nám se stejně vždy líbí mnohem víc v okrajových čtvrtích, kde bydlí místní. Takhle dokážeme nachodit kilometry. A tam Quebec ukazuje neskutečnou kvalitu života – takový klidnější New York. Hezký domečky, všude chodníky, lidi na kolech, zvířata, hrající si děti, pohoda, mír.
Ve čtvrti MontcalmTahle kočka se tvářila strašně přívětivě, ale vždycky jí pak po chvíli přeplo. Oba nás rafla, mně prokousla prst.
Naším hlavním cílem jsou tady treky. Řekli jsme si hned na začátku, že bychom tu měli chodit co nejvíc po zdejší v přírodě, protože ve Švédsku jsme tomu i kvůli počasí až tak moc nedali. Tak uvidíme, jak nám to půjde.
Já mám skutečně budík nastavený každý den na půl sedmou a překvapivě to šlo snadněji, než jsem si myslel. Odměnou je nám pak celé volné odpoledne.
Swaggin Trail
Původní plány trochu nabourala nemoc, která mě hned první týden v Kanadě skolila. Klasicky jsme to přepálili – změny časů, jet lagy, a my místo toho, abychom si trochu odpočinuli, hned vyrážíme do hor a najedeme další stovky kilometrů. No jo.
Mám vždy tendenci se trochu posmívat lidem co na letištích a v letadlech ještě i teď nosí roušky, ale pomalu o tom přemýšlím taky – být nemocnej každý dva měsíce mě přestává bavit.
Čaj s mátou a Play Station dvojka.
Vsadili jsme místní lotto a naše výhra byla přesných dvacet kanadských centů (= tři koruny). Tak ani tady z nás dolarový milionáři nakonec teda nebudou no.
Poslední den ve Švédsku jsme moc dobře nenaplánovali. Já musel dopoledne pracovat, taky jsem se ale chtěl nechat ostříhat u místního palestinskýho barbera a vyzvednout auto z nabíječky ve městě. Marťa na poslední chvíli posílala další balík s věcmi do ČR, abysme trochu ulehčili našim kufrům. Už dávno jsme měli být na cestě, a já přitom neměl ještě ani sbaleno.
Poslední pohled na náš Švédský domov
Z bytu jsme pak doslova vyběhli, naházeli věci do auta, a mazali na letiště. Jel jsem asi poprvé ve Švédsku nějak výrazněji rychle, protože jsem až teď po měsíci zjistil, že je omezovač natvrdo nastavený na 150km/h. Auto by ještě v klidu mohlo, ale omezovač prostě vyšší rychlost nedovolil. Docela nepříjemnej pohled do blízký budoucnosti…
Po zmatcích s vracením auta na letišti jsme měli štěstí aspoň na autobus, který k autopůjčovně zrovna přijížděl, a vyhodil nás během pár minut na terminálu 4. Problém byl, že náš odlet byl z terminálu 5. Takže jsme museli na čtyřku s kufry přebíhat. A to zabralo asi patnáct minut.
Slečna u odbavení jen nevěřícně zvedla obočí a se slovy „50 minut do odletu? Tak to hodně štěstí teda.“ nás poslala do fronty, kde odbavují jen první třídu. Tímhle manévrem nás dost možná zachránila, protože tam samozřejmě nikdo nebyl.
Říkáme si, jak jsme to skvěle zvládli, nicméně chvíli na to se z rozhlasu ozve „last call“ na náš let. Uf… K letadlu to byl ještě kus, a tak jsme celou cestu museli zase sprintovat. Nastupujeme jako skoro poslední (za námi ještě taky nějací nebožáci běží), teče z nás, ale aspoň jsme v letadle!
Čeká nás let do Bostonu s přestupem v Reykjavíku. Naše cílová destinace je sice Kanada, ale tím, že to vezmeme přes Ameriku, ušetříme dost peněz. Něco na letenkách (asi tři tisíce na osobu), ale hlavně na autě. V Kanadě se mi nepodařilo najít půjčovnu, kde by měsíční pronájem vycházel na míň jak čtyřicet tisíc. Spíš ale víc. To už by snad i dávalo větší smysl si tam auto koupit někde v bazaru a pak ho zase prodat. Odmítal jsem takovou částku dávat.
V USA vycházel pronájem zhruba na polovinu, takže nebylo co řešit. A jako bonus den v Americe – proč ne?
Pěkně vycházely i jednotlivé lety. Za oceán šest hodin a na Island čtyři. Za mě lepší než protrpět deset hodin najednou… Bylo mi líto, že na Islandu jen přestupujeme. Snažil jsem se tuhle zemi na poslední chvíli vměstnat do plánů, ale neprošlo to :-).
Na letišti v Reykjavíku nám taky došlo, že jsme na cestě už 100 dní!
Že sedíme v letadle do Ameriky se dá poznat během chvíle. Amíci jsou mistři konverzace a hned se druží. Vedle v uličce sedí mladej kluk kolem dvacítky a přisedá k němu o dvě generace starší paní. Oba Američani. Okamžitě se bez filtru představují, dávají do řeči a prokecávají velkou část letu…
Pozor, na palubě je gurmán 😀
Do USA jsem přiletěli až po půlnoci. Na imigračním se vytvořila obří fronta, což nám mohlo dojít, ale nedošlo. Trvalo to přes hodinu, před náma naštěstí hlavně Čínani a ti měli všechno v deskách pěkně připravené, takže to šlo hodně rychle. Únava už ale začínala trochu pracovat a poslouchat každých třicet vteřin dokola tu samou zvukovou smyčku bylo na palici.
Každý musí ukázat víza, uvést kolik peněz si s sebou do Ameriky bere, a ukázat zpáteční letenku (jako důkaz, že tam neplánuje zůstat nastálo). Před rokem v New Yorku jsme měli docela dlouhý pohovor, tentokrát to ale byla rychlovka.
Jsme v Americe!
První zastávka vede autobusem k půjčovně. Nemůžu se dočkat, konečně normální auto! Jenže ouha – paní za přepážkou oznamuje všem ve frontě, že jediná auta která mají k dispozici, jsou už jen elektrická.
V tu chvíli ve mě regulérně všechno umřelo. A v ostatních taky, protože všichni začali okamžitě hlasitě remcat, že to teda v žádnym případě.
Prosil jsem tam na přepážce jak malý dítě, že elektrický auto si nemůžu vzít ani za nic. Že jsem si objednal normálního benzinovýho Chevroleta, a že mám v plánu najet tisíce mil. Paní to moc neobměkčilo a navrch mi k účtu přidala službu předplacených mýt. 10 dolarů na den. Problém je, že já v Americe vůbec nebudu, takže je mi to k ničemu. Navíc většina mýtných bran má poplatek v řádu jednoho až dvou dolarů a moc jich není, to si ještě docela dobře vybavuju.
Všiml jsem si toho až po zaplacení a chtěl to hned zrušit, ale ta původně celkem milá slečna se se mnou už odmítala dál bavit. Říkal jsem přece, že najedu tisíce mil, tak tím jsem s tím tak trochu souhlasil, ne?
Je to ale bohužel klasickej podvod. Internet je plnej článku od lidí, kterým se to taky stalo. V roce 2019 dostala konkurenční autopůjčovna přesně za tohle pokutu skoro čtyři miliony dolarů (!), bohužel se to ale děje pořád. Zkoušel jsem to pak později zrušit ještě přes email a nějaký formulář na stížnosti, ale nikdy se nikam nedalo dopsat. Takže dalších asi sedm tisíc v čudu – přidávám do nekonečnýho notýsku ztrát. Nic moc začátek za velkou louží.
Při přebírábní auta jsme ale měli aspoň štěstí na skvělýho chlapíka z Jamajky. Nejdřív taky zkoušel tu pohádku s elektrickými auty. Ale když jsem naléhal, že si auto bereme na měsíc, tak uznal, že by to pro nás bylo hodně mrzení.
Já vám teď dám potají klíče, ale hlavně se o tom nikomu ani slůvkem nezmiňujte… Vaše auto čeká úplně vzadu.
Dostali jsme sice starší a trochu olítanou Hondu (60 tisíc mil na tachometru), ale benzínovou! Nádhera.
Na cestě jsme byli skoro 24 hodin a už jsme se hlavně chtěli dostat z centra města a jít se někam vyspat. Na motel jsme měli jenom dva požadavky – aby vypadal jako z americkýho filmu, a aby to byla pokud možno co největší díra…
To jsme si ještě mysleli, že si budeme moct vybírat, ha! Realita ukázala, že ve dvě ráno už je všechno buď zavřený, nebo plný. To popojíždění bylo ubíjející, ale asi na čtvrtý pokus máme konečně štěstí na motel s volnými pokoji. Zkouším smlouvat, ale je bohužel dost jasný, kdo tady ve dvě ráno tahá za kratší provaz :-). V okolí potkávám několik dost zvláštních lidí, takže takřka ideální místo!
Čeká nás pětihodinová cesta do Kanady. Den ale musí začít pořádnou snídaní. Včera v noci jsme totiž úplnou náhodou zahlédli diner Mary Ann, kde jsme snídali i minulý rok při naší cestě do Maine. Je to takový to klasický snídaňový bistro, kde si člověk může dát ty největší prasárny. Jedeme tentokrát do jejich druhé pobočky, nicméně atmosféra je tu stejná. Obsluha jako vždy prvotřídní, to se skutečně nevidí nikde jinde na světě.
Zařízené ve stylu padesátých let.Dáváme si oba obří snídani a do placu ještě palačinky.
Asi po hodině cesty si Marťa na dálnici všimne ukazatele na „nějaký“ rybářský obchod. „Snad ne Bass Pro Shop?“
No, myslím, že by byla radši kdyby si nevšimla :-). Protože tohle je ten největší rybářskej obchod na světě, velkej jako IKEA. A bylo jasný, že se zdržíme.
Mají tam toho tolik! Všechny myslitelný značky, věci co jsem nikdy neviděl, regály a regály nástrah, třpytek, šňůr, oblečení, ale i celou jednu sekcí lodí, vybavení na táboření, hraček, muškaření, a všeho, co s rybařením i jenom vzdáleně souvisí.
“Vítáme rybáře, lovce a jiné lháře”
Nechal jsem tam 150 dolarů (to jsem se musel ještě držet) a pokračovali jsme k Flume Gorge, což je takový americký Hřensko. Vstup 18 dolarů jen to fikne. No jo, tady je všechno byznys. V kontrastu například se Skotskem jde o velkou změnu.
Všude jsou taky cedule s různými zákazy a příkazy. Zákaz koupání. Nescházejte s cesty. Zákaz chození blízko k vodě. Je to absurdní – prostě než aby si tu někdo vzal zodpovědnost za cokoliv, tak se radši vše zakáže. Američani se díky možnosti žalovat všechno a všechny dostali až sem a je to otrava.
Ale mají to hezký a skutečně to asi nejvíc připomíná Hřensko. Marťe se líbí tradiční mosty, protože jí připomínají její oblíbený film Bridges of Madison County s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem. Je to osvěžující zastávka a účel splnila – pěkně jsme se v půlce cesty do Kanady protáhli.
Když jsem si vybíral auto do Švédska, v nabídce bylo překvapivě hned několik elektrických. To dřív nebývalo. Říkal jsem si, že nakonec proč ne. Dám tomu šanci. Znám velké nadšence do elektromobility, stejně tak ale i dost velké odpůrce. Měsíc je dlouhá doba, aspoň si udělám vlastní názor. A kde jinde to vyzkoušet, než tady ve Skandinávii – jejich přívětivostí k elektrice jsou tu přece známí. A jezdit tak stejně budeme jednou všichni…
V Česku ještě dlouhou dobu budeme básnit o výhodách naftových motorů, ale celá Evropská unie už je o pár nádrží dál. V červnu 2023 totiž prodej elektromobilů meziročně vyrostl o dvě třetiny, což mimo jiné znamená, že se vůbec poprvé prodalo víc elektromobilů než naftových aut.
Forbes Česká republika
Jenže jakmile jsem to udělal, začal jsem z toho mít takový zvláštní pocit. Dokonce jsem chtěl do půjčovny na poslední chvíli zavolat a auto si změnit. Něco mi na tom všem nesedělo. Studoval jsem dojezd – ten udávaný, i reálný. Taky dobu nabíjení. Internet tvrdil, že auta se nabíjí klidně i pět a víc hodin. I to se mi nějak nezdálo. Nakonec jsem se rozhodl, že to hecnu, a vyzkouším na vlastní kůži.
Zajímá vás co si o tom po měsíci a 2700 najetých kilometrech myslím? No, třeba napoví tahle fotka :-).
Elektrických aut jsem řídil už celkem dost – několikrát Teslu (a ta je skvělá), přes carsharing jsem si pak půjčoval třeba legendární BMW i3, řídil jsem ale i elektrickýho Smarta, pětistovku od Fiata, nebo koncernový eUP (a to je naprosto geniální auto). Jsou to všechno svižný autka a je v nich ticho. Jenže já si je vždy půjčil jen na krátký vzdálenosti. Sto kilometrů max. Žádný nabíjení nebo tak. Žádnou reálnou zkušenost jsem tedy neměl.
V půjčovně jsem vyfasoval Citroena e-C4, což je na pohled docela pěkný a prostorný auto. Stojí mimochodem skoro milion, klasická C4 vyjde na polovinu. Při předávání mi nabídli, že ho buď musím vrátit nabité alespoň na 80%, nebo jim můžu předem zaplatit za elektřinu a udělají to pak za mě. Pokud nezaplatím předem a pak přijedu s vybitým autem, naúčtují mi ještě pokutu. Už tohle mi přišlo takový trochu zvláštní.
Sedáme do auta, je úplně nový. Dojezd 360 kilometrů. Pohoda, říkám si, do Katrineholmu je to kilometrů 180, tak se to bude aspoň pěkně počítat. Zbyde ještě dost na ježdění po okolí.
První nabíjení
Cesta byla spíš pomalejší. Ve Švédsku všichni strikně dodržují předpisy a povolené rychlosti jsou dost nízké. Kdokoliv jede rychleji, působí i na dálnici dost nepatřičně. Takže já se přirozeně přizpůsobil a taky jel těch 120-130 maximálně. Topení ani klima nic, venku bylo dvacet stupňů. Jeden by řekl, že ideální podmínky na maximální dojezd…
Jenže ouha. Parkuju před barákem a dojezd ukazuje jenom 80 kilometrů. O dobrých sto míň, než kolik by tam být mělo. Nechápu to. Říkal jsem si, co by se asi stalo, kdybych to po dálnici celou dobu valil a ještě měl třeba zapnutou klimatizaci. Nedojel bych?
Ty dojezdy jsem si pak měřil a zapisoval, zajímalo mě to. Když jsem jezdil jako čepičář, byl úbytek dojezdu zhruba „jen“ těch 50 %. Když jsem na to šlápnul, šlo klidně o dvojnásobek a baterku to drancovalo světelnou rychlostí. Občas se taky stala nějaká podivná situace, jako když jsem jel do bazénu 30 kilometrů tam a 30 zpět. A z baterky za tu cestu zmizelo 170 kilometrů. Sice pršelo a byla zima, ale i tak jsem si to prostě nedokázal vysvětlit.
Takže první problém. Dojezd není 360 kilometrů. Reálně spíš 220 a méně. Představte si, že máte auto který ujede dvě stě kilometrů a pak ho musíte natankovat. Otrava, ale tak dalo by se… Jenže teď si představte, že musíte každých dvě stě kilometrů nabíjet!
22kW nabíječka je nejběžnější možná. Doplna nabije za šest až osm hodin.
To je totiž úplně jiná situace. Nabíječek pořád moc není. Mapa vypadá hustě, ale reálná situace zase tak slavná není. Ta infrastruktura je (zatím) špatná. Problém je, že drtivou většinu nabíječek zastupují ty pomalejší – 22kW až 50kW. Moje baterka v autě měla kapacitu 46kWh. Nabití do plna na té pomalejší nabíječce (kterých je největší množství) zabere zhruba šest až osm hodin, u té rychlejší pořád něco přes dvě hodiny. Dvě. Hodiny.
Ještě jsou tu ale rychlonabíječky. Všechny automobilky uvádějí, že na nich nabijete auto na 80% zhruba za 20 minut. Za rychlonabíjecí se považují ty od typu 150kW a výše. Zkoušel jsem to, a reálně se na těch 80% dá skutečně dostat o poznání rychleji, určitě pod třicet minut. Nicméně už v tomhle je to taková trochu dezinformace, protože vy chcete auto nabít do plna. Těch 20% sakra chybí. A půlhodina je pořád docela dlouhá doba.
150kW nabíječka. Za 21 minut dobila 160Km (takže reálně 1OO).
Problém taky je, že rychlonabíječek je jen velmi omezené množství. Odhaduju tak každá dvacátá? Takže dochází ke komickým situacím, kdy o ně lidé doslova bojují. Zažil jsem to několikrát na vlastní kůži. A když jsem o vteřiny prohrál, tak jsem se musel pakovat o pár kilometrů dál k jinému volnému stojanu. Rozhodně jsem si nepřipadal jako že žiju v budoucnosti.
Problém je ale i s těmi normálními. Kupříkladu nejbližší nabíječka u nás ve městě byla vzdálená deset minut pěšky. Večer dát nabít, ráno vyzvednout. Dvacet minut v luftu, proč ne že. María. Pravidelně se stává, že aplikace ukazuje volná místa na nabíjení (každá lokace jich má v průměru tak pět), ale když tam přijedete, tak tam místo není – majitel sice ukončil nabíjení aby už neplatil, ale s autem nikdy neodjel. Občas se stane, že nabíječku blokuje někdo, protože si nevšiml, že se tam parkovat nesmí. Je toho hodně.
Nesčetněkrát (!) se stalo, že nabíječka nefungovala. Byla mimo provoz, došel proud, nebo byla v podzemních garážích, kam se bez karty nebo zaplacení nedalo dostat. Taky velká libůstka. Kdy se vám naposledy stalo, že nešlo na pumpě natankovat? Protože mě se jeden den nepodařilo nabít hned na třech různých nabíječkách po sobě. Pak už jsem to vzdal.
Tady jsem seděl na obrubníku dvacet minut a koukal do dáli. Lavičky neexistujou.
Vyloženě škoda je, že se nad těmi nabíječkami nikdo moc nezamyslel. Musíte u nich trávit dost času, ale nikde tam nejsou lavičky ani žádná zábava. Taky jsou často na dost nezajímavých a nudných místech. Většinou vedle McDonaldu nebo Burger Kingu – takže ať chcete nebo ne, najednou zabíjíte čas s cheeseburgerem v ruce.
Taky nikdy nemají stříšky, takže často moknete. A ten zašpiněný mokrý kabel si pak musíte dát do kufru (kde zpravidla není místo, takže za přední sedačky). Chybí najednou i takový drobnosti, jako že tam třeba nikde není kýbl s vodou na umytí předního okna (jako tomu je na každý klasický pumpě). Ale to už trochu hledám mouchy, přiznávám.
Prší a vy při připojování moknete. V pozadí na klasické pumpě takový problém neřeší.A s tímhle zasyflencem pak do kufru.
Co se ekonomický stránky týče, nijak slavně to nevychází. Přiznám se, že jsem to zase tak nesledoval, ale cena vychází zhruba na 2,50 Kč za kilometr. Ceny dost lítají, rozdíly jsou v desítkách procent. Zaleží na firmě a poloze. Vše se ovládá přes aplikace – v telefonu jsem měl stáhnuté od tří hlavních společností, ale kdybych jezdil jenom elektrikou, tak věřím že skončím klidně u pěti.
Proč je teda (podle mně) elektrický auto nesvoboda?
Protože se vše točí jen kolem nabíjení. Máte to pořád v hlavě a pořád vás to stresuje, to je prostě fakt. Taky nás to bohužel strašně omezovalo v rozletu. Chtěli jsme si například udělat výlet do Osla. Jenže při pohledu na mapu by to znamenalo tak tři zastávky na rychlonabíječce a cestu prodlouženou o hodiny. Náš možný okruh na výlety se hodně snížil a cejtil jsem se díky tomu trochu uvězněnej. Na delší trasy elektrický auto není, takže brát si ho na poznávací cestu je chyba, kterou už nikdy neudělám.
Ale myslím, že to může být problém i v běžnějších situacích. Vše musí být naplánováno a mít cíl. Jakákoliv improvizace může být problém – nemusela by vyjít šťáva.
Kritický level baterie. Nabíječka nefungovala, tak jsem to musel risknout. Auto se pár kilometrů před cílem zpomalilo na minimální rychlost a vypnulo veškerou elektroniku, ale šťastně jsem nakonec dojel na 0%.
Já jel například do bazénu ve městě a dojezd v autě jsem měl už jen posledních 20 kilometrů. Plánoval jsem to potom nabít a jít pěšky domů. Jenže bazén byl zavřenej kvůli rekonstrukci. Rychlej pohled do mapy ukázal, že nejbližší jinej bazén je vzdálenej 30 kilometrů… A to jsem si uvědomil, že už nedám. Tak jsem jel s plavkama a ručníkem zase domů. S normálním autem by to byla dvouminutová zajížďka na pumpu, tady neřešitelná situace. Než bych tam dojel, bazén už by byl zavřenej.
Takže… Je tohle budoucnost?
Teď popřu sám sebe a vše co jsem tu napsal, ale budoucnost to samozřejmě je. Nikdo nám stejně nedá jinou možnost. Pokud se zvýší kapacita baterií a zlepší celková infrastruktura, bude vyhráno. Je otázkou, jak si svoje auto dobijou ty miliony lidí, co jsou zvyklí parkovat na ulicích velkých měst – vyrostou najednou všude sloupky s elektrikou? Možná… Výhodu budou mít rozhodně ti, co mají barák s garáží. Nabijou si v klídečku přes noc a za levnej proud. Budou jezdit po městě a dobijou se doma. Delší trasy budou holt plánovat (zase tolik jich stejně za rok není).
Viděl jsem v okolí stavět několik 250kW nabíječek, a příští rok už budou k dispozici po světě údajně i nabíječky typu 400kW. To by mohlo vyřešit hodně. Ruku v ruce s tím se totiž zvýší taky kapacita baterií – standardem už začíná být 100kWh a určitě to půjde i dál. Tahle kombinace už by znamenala dojezd 400 kilometrů a výš, dobitých za nižší desítky minut. A to už by se dalo přežít.
Pak půjde dolů cena aut. Evropu zaplaví levný čínský a jiný elektroauta. Nejspíš to dost pocítí náš průmysl, protože vyrobit auto bude snažší a snažší. Uvidíme… Tohle všechno se stane až za pár let.
A mě osobně bude po týhle zkušenosti trvat dost dlouho, než to zase vezmu na milost. Ale jsem rád, že jsem to zkusil, to zas jo…
