Do Kanady jsme se chtěli podívat moc. Říká se, že je to taková normálnější, uvědomělejší a přívětivější Amerika. Američané zase s oblibou říkají, že Kanada vypadá na první pohled stejně jako jejich země, ale při bližším pohledu si uvědomíte, že je tam všechno špatně. A teď komu věřit?
Kdybychom si mohli vybrat, určitě bychom se tuhle otázku vydali rozlouskávat na západní pobřeží – do Britské Kolumbie a ideálně přímo do Vancouveru. Jenomže to by kvůli posunu času nevycházelo. Abychom byli v nějakém normálním kontaktu s prací v Praze, museli bychom vstávat ve tři ráno (a v Čechách už by bylo poledne). Bohužel bez šance.
Takže jsme směřovali na východ, a tady si vybrali městečko Rawdon, které leží hodinku nad Montrealem. Nad námi je už jen divoká příroda a jedna hlavní silnice do zbytku země, víc nic. V dojezdové vzdálenosti je pak krom Montrealu i město Quebec, Ottawa a Toronto. Takže pro nás ideální – přes týden výšlapy po okolí, o víkendu výlety do velkých měst.
Ubytování jsme tentokrát zase řešili přes Home Exchange – naši hostitelé Pascal a Kristell se ukázali jako strašně milí, dům nám připravili na míru (hlavně pracovnu), všechno ukázali, popůjčovali vše co šlo, a nic nebyl problém. Na uvítanou jsme dokonce dostali javorovej syrup, který jejich rodina vyrábí!
Tihle dva zdědili barák po dědovi a teď ho pronajímají nebo vyměňují s lidmi jako jsme my. Pro nás to znamená měsíc v Kanadě víceméně za hubičku a na velmi autentickém místě – takhle tu žije typická střední třída.
Hned druhý den ráno se nám přišli představit sousedi – mimochodem vždy když jsme zmínili, že pocházíme z Čech, každý hned věděl kam nás zařadit. V Rawdonu několik lidí z Čech žije, jeden z nich tu vybudoval továrnu a každý o něm ví. V místním muzeu je dokonce i malý růžeček věnovaný československé kultuře.
Pro Rawdon jsme se rozhodli i proto, že nám majitelé nadšeně říkali, jak je město super dostupné pěšky. Z jejich pohledu určitě. Z pohledu Evropana je to trochu složitější – chodníků je málo, přechodů ještě míň, a některé křižovatky působí pro chodce vyloženě nepříjemně. Často se stane, že tři sta metrů dlouhou trasu jedete kvůli provozu raději autem. Paradoxně tak lze na ulici vidět hlavně děti do šestnácti let, protože ti ještě nemají řidičák. Všichni ostatní jenom jezdí.
Auta jsou tu taky větší, ale není to ještě tak vyhnané do extrému jako v Americe. S potravinami jsou na tom ale bohužel nastejno. Pětilitrový mlíka žádný problém, takže když si pak člověk dává do košíku klasickou litrovku, cejtí se, jak kdyby si kupoval mlíčko do kafe. Obří balení všeho a celkově strašně zbytečná spotřeba. Buď to všechno končí v kontejnerech, nebo na sílu v lidech. Obojí asi není to pravý ořechový.
Trochu šok pro nás byla francouzština. Že se v téhle části Kanady mluví francouzsky, to jsme věděli. Myslel jsem ale, že tu angličtina funguje jako druhý jazyk. Realita je taková, že hodně lidí tu mluví jenom francouzsky a anglicky umí třeba jen pár slovíček. Někdy ani to ne.
Město Quebec je pak dokonce druhé největší francouzsky mluvící město na světě (po Paříži). Anglicky tady údajně mluví ani ne 2% obyvatel. Město jako takové nás nicméně až tak moc neoslovilo – centrum je extrémně turistické, takže jsme ho jenom tak narychlo prolítli.
Nám se stejně vždy líbí mnohem víc v okrajových čtvrtích, kde bydlí místní. Takhle dokážeme nachodit kilometry. A tam Quebec ukazuje neskutečnou kvalitu života – takový klidnější New York. Hezký domečky, všude chodníky, lidi na kolech, zvířata, hrající si děti, pohoda, mír.
Naším hlavním cílem jsou tady treky. Řekli jsme si hned na začátku, že bychom tu měli chodit co nejvíc po zdejší v přírodě, protože ve Švédsku jsme tomu i kvůli počasí až tak moc nedali. Tak uvidíme, jak nám to půjde.
Já mám skutečně budík nastavený každý den na půl sedmou a překvapivě to šlo snadněji, než jsem si myslel. Odměnou je nám pak celé volné odpoledne.
Původní plány trochu nabourala nemoc, která mě hned první týden v Kanadě skolila. Klasicky jsme to přepálili – změny časů, jet lagy, a my místo toho, abychom si trochu odpočinuli, hned vyrážíme do hor a najedeme další stovky kilometrů. No jo.
Mám vždy tendenci se trochu posmívat lidem co na letištích a v letadlech ještě i teď nosí roušky, ale pomalu o tom přemýšlím taky – být nemocnej každý dva měsíce mě přestává bavit.
Vsadili jsme místní lotto a naše výhra byla přesných dvacet kanadských centů (= tři koruny). Tak ani tady z nás dolarový milionáři nakonec teda nebudou no.
Napsat komentář