Rubrika: Zkušenosti

🇵🇪 Ayahuasca

Jak popsat něco, co se vlastně vysvětlit vůbec nedá? To, co jsme tam kdesi v horách ten jeden zářijovej večer prožili, byl jeden z nejintenzivnějších zážitků v životě. Extrémní síla. Těžko popsatelný. Velký. Jeden z těch momentů, kterej vám dost podstatně obrousí pohled na svět i na vás samotnýho.

Lidé, kteří požili ayahuascu, často líčí, že měli duchovní zjevení ohledně svého smyslu na světě, podstaty vesmíru, jakožto i vhledů jak být lepším člověkem. To je často vnímáno jako duchovní probuzení a často popisováno jako zážitek znovuzrození…

Wikipedie

Liána duše Ayahuasca. Posvátná halucinogenní rostlina, která se tady v Peru používá k léčivým rituálům už tisíce let. Pro někoho medicína, pro většinu lidí (asi poprávu) droga. Jedna z nejsilnějších možnejch.

Potřebovali jsme vyléčit? Nijak zvlášť. Naše moderní problémy jsou v porovnání se zbytkem světa k smíchu. My tu jsme určitě spíš pro zkušenost a pro chuť zažít ten stav na vlastní kůži. Chceme se o sobě něco dozvědět.

Vždy když se o Ayahuasce někde mluví, nešetří se superlativy. Třeba tahle pasáž z rozhovoru s Pavlem Moricem je parádní (ten rozhovor by si měl mimochodem poslechnout každej). Jsou lidi, kterým i jen ten jeden večer převrátil život vzhůru nohama. Okamžitě dali výpověď v práci, hned se rozvedli, nebo se třeba už nikdy nedotkli alkoholu. Viděli a prozřeli.

I tak jsem ale byl dost skeptickej. Že by nějaká hodiny vařená rostlina skutečně dokázala odhalit podstatu problémů, co nás tíží?

Jedeme to zjistit...

A přece jsem tu na tý matraci ležel a Marťa jen kousek vedlě mě. Jsme tu jenom my, zdravotní sestřička a dva šamani Javier a Hannan. Skupiny nedělají, nedokázali by se více lidem věnovat poctivě. Tady se to ještě dělá tak, jak se to dělat má, žádná ždímačka na turistický peníze. Rituály dělají i zadarmo, to když je někdo potřebuje a nemůže si je dovolit. Jde z nich strašně dobrá energie a klid.

I tak je ale ve vzduchu cejtit nervozita. Z mojí strany dokonce velká. A taky respekt. Obrovská úcta.

Máme za sebou týden přísný, ale ne-až-tak-poctivě-dodržovaný diety. Nesmíš pít alkohol, jíst smažený jídla, nebo přehnaně moc masa. Ideálně jen kuřecí. Bez koření. Taky žádnej sex.

V den ceremonie nás čeká ranní zvracení a očišťovací rituál. Následuje rozhovor se šamany. Pak už jen celodenní odpočinek v krásnym prostředí, pospávání a čekaní na pokoji.

A pak to přijde. Teď už se z toho nedá vyvlíct.

Dostávám kalíšek s Ayahuascou. Je jí víc, než mi asi sami plánovali dát. Sleduju, jak mi nalévají, a jak jim při tom ujede ruka. Nejistě se na sebe podívají. V duchu si říkám, že aspoň bude sranda. Je to černá kalná tekutina a voní jako čokoláda. Přeju si jenom dvě věci – ať je ke mě Ayahuasca ten večer milosrdná a pak ještě něco osobního. Nesplní se ani jedno.

Pijeme všichni ve stejnou chvíli až do dna. Chuť je překvapivě docela dobrá.

Nervozita mnou projíždí ještě víc a moje tělo i hlava se snaží bojovat s tím, co má nevyhnutelně přijít. Je to instinkt a sebeobrana, ale nesnáším se za to. Slyším Marťu od prvních minut na tekutinu reagovat – šamanům pořád dokola říká, že to je strašně silný. Ale jinak se zdá v pohodě.

Závidím jí. Já necítím vůbec nic a dostávám se do nějakýho podivně negativního stavu. Po dvaceti minutách si říkám o další kalíšek, protože pořád nic necítím.

„Nic to nedělá…“

Obřadní místnost Maloka

Naštěstí mi už napít nedají. Aspoň někdo má rozum. Sednou si jen pár čísel naproti mě a tvrdí mi, že se musím nejdřív vyléčit.

„Vezmi si kýbl, asi budeš zvracet… A hned potom ti to všechno začne.“

Začínají zpívat rituální písně Icaros. Je to zajímavá melodie. Moje tělo na ní po chvíli začíná reagovat nevysvětlitelným způsobem. Nejdřív jenom tak trochu vibruju, po pár minutách se ale začnu celej klepat. Je mi zima, písně jsou strašně nahlas, a já se dostávám do úplnýho tranzu. Jsem naprosto odevzdanej šamanovi před sebou a cejtim, že ani trochu nemám kontrolu nad svým tělem. Může si se mnou v tuhle chvíli dělat cokoliv.

Zničehonic začínám silně zvracet. Je mi zle a jsem celej orosenej. Ale jsem rád, že to přišlo. Lehnu si, přikrejou mě dekou a zavírám oči.

Okamžitě padám do jinýho světa. Přesně jak řekli. Jsem v jinym prostoru, v jiný dimenzi. Všechno je strašně barevný a rychlý. Vize se mění zhruba každých deset vteřin. Padám a letím, brní mi celý tělo. Převtěluju se do jiných lidí. Slyším sám sebe mluvit jejich hlasem, vidím svět jejich očima. Vidím sám sebe ze třetí osoby, koukám na sebe jako v nějaký virtuální realitě. Jsem snad v nějaký simulaci?

Časté jsou výpovědi jednotlivců o tom, že získali přístup do vyšších duchovních dimenzí a přišli do kontaktu s různými duchovními bytostmi, sloužícími jako léčitelé a průvodci. Existují však též výpovědi o setkání se zlými duchy, což je jeden z důvodů, proč by měl při ceremonii být přítomný šaman, který takovým situacím dokáže předejít nebo se s nimi vypořádat…

WIKIPEDIe

Krátce na to bohužel přicházejí první démoni. Vyděsí mě to. Nechci je tu. Padám, padám, a najednou mi dochází, že regulérně umírám. Obklopuje mě temnota a nicota. Neskutečná a nevysvětlitelná síla všude kolem, a já přestávám existovat. To je konec, zažívám vlastní smrt. Rozpad ega. Je to jedna z mála chvílí, kdy už prostě musím otevřít oči. Už to nedám. Okamžitě je ale zase zavírám. Přestože to není příjemná situace, i tak se chci co nejrychleji vrátit zpět. Nechci přijít ani o vteřinu.

Tyhle negativní části se mi naštěstí daří i s pomocí šamanů relativně snadno zahnat. Díky bohu, že tu jsou! Dokola a dokola zpívají rituální písně a to hrozně pomáhá. Foukají nám na hlavu kouř a rozprašují parfém, tím údajně zahánějí zlé duchy. Funguje to. Najednou zažívám obrovskou euforii. Lítám po matraci jako v rauši ze strany na stranu. Totální opojení. Nahlas se směju. A pak brečím. Normálně tu řvu jak malej kluk a Ayahuasca mi teď odpovídá na otázky, kterýma si roky lámu hlavu. Všechno je najednou jasný. Udělej tohle a tohle. A udělat bys měl asi i tohle.

Otevírám oči a uvědomuju si, že mám pořád halucinace. Jenže takhle to fungovat nemá… Jsem ztracenej v mezisvětě. Kolem je mlha a slyším ozvěny šamanů, jako by byli vzdálení stovky metrů daleko. Oni jsou ale vedle mě. Nevím kde jsem ani co se děje. Vyděsí mě to – představuju si, jaký by to asi bylo zůstat takhle už napořád a nemám z toho dobrej pocit.

Po dalších minutách se vše uklidní. Hlavní vlna už opadá… Ta nejsilnější trvala asi půl hodiny. Následují dlouhé hodiny přemýšlení a reflexe toho všeho. Co deset vteřin, to jiná hluboká myšlenka. Přemýšlím nad tolika věcmi a tolika lidmi, že mě z toho až bolí hlava. Trvá to hodiny, ale je to spíš pozitivní.

Osobně jsem se považoval za dost racionálně nastavenýho člověka. Až nekompromisně. Když nám naši šamani na seznamovací schůzce říkali, že dokážou léčit i rakovinu a různé další těžké nemoci, myslel jsem si svoje. Popravdě jsem měl spíš co dělat, abych se nezačal smát. Dost možná mi viditelně cukaly koutky.

Jak rychle a radikálně se po týhle zkušenosti můj pohled změnil! Druhý den po tom všem jsem Martě jako první věc řekl, že jsem zralej na to si koupit bubínek a batikovaný tričko. Začala se smát s tím, že to má úplně stejně.

Její zkušenost byla přitom dost odlišná. Ten intenzivní stav, který já zažil jen zhruba třicet minut, ona prožívala několik dlouhých hodin. Dostala stejnou dávku jako já, takže to i dává smysl. Taky držela dietu mnohem zodpovědněji a nebrala antibiotika. Výsledek byl silnější a o dost pozitivnější – za ten večer si vyřešila snad všechny klíčový otázky svýho života. Zní to přitažené za vlasy, ale tak to prostě je.

Prostředí si nedokážu představit lepší.

Trochu mě mrzelo, že už nebyla možnost rituál ještě alespoň jednou zopakovat. Druhý den už jsme měli naplanovaný let zase dál. Cítil jsem, že bych ještě jeden večer potřebovat prožít. Očištěnej, a s trochu jinak nastavenou myslí. Líp připravenej a vyklidněnej. Protože připravit se napoprvý nejde ani omylem.

Tlačit na sílu to nebudu. Ale pokud bude ještě někdy příležitost, a bude to ve správnym prostředí, nebudu váhat ani vteřinu. A pokud bych někdy v životě řešil nějakej zdánlivě neřešitelnej problém, vždycky je tu varianta si sem do džungle zaletět. A už jen tohle vědomí je strašně cenný.

To co jsme zažili, to je skutečně za slovy. Do života mi to přidalo mnohem víc klidu a lehkosti. Zodpovědělo určitý otázky. Varovalo před mnou samotným, pokud bych v některých věcech pokračoval. Potvrdilo mi to, že celý tohle všechno je vlastně tak trochu jinak. Duše je strašně silná.

A úplně jsem přestal mít strach ze smrti, což je věc, která mě děsila od malička. Najednou jsem ohledně tohoto tématu úplně v klidu…

Třetí oko definitivně otevřeno.

Poznámka pod čarou: Jsou případy lidí, kteří během ceremonie zemřeli. Není jich moc, ale jsou. Spoustě lidem se taky rozjely nejrůznější duševní poruchy, zpravidla schizofrenie nebo jiný silný psychózy (např. tahle holka skončila v Bohnicích). Pokud to člověk nemá v hlavě aspoň na devadesát procent, může mu regulérně mrdnout a nemusí se z toho stavu nikdy dostat. A to musí bejt příšerný. Ayahuasca paradoxně dost často přitahuje právě lidi, co nejsou duševně úplně v pohodě, což je samozřejmě recept na katastrofu.

Sami víte nejlíp jak na tom jste, tak na sebe případně nehrajte levou…

🇸🇪 Elektrický auto je nesvoboda

Když jsem si vybíral auto do Švédska, v nabídce bylo překvapivě hned několik elektrických. To dřív nebývalo. Říkal jsem si, že nakonec proč ne. Dám tomu šanci. Znám velké nadšence do elektromobility, stejně tak ale i dost velké odpůrce. Měsíc je dlouhá doba, aspoň si udělám vlastní názor. A kde jinde to vyzkoušet, než tady ve Skandinávii – jejich přívětivostí k elektrice jsou tu přece známí. A jezdit tak stejně budeme jednou všichni…

V Česku ještě dlouhou dobu budeme básnit o výhodách naftových motorů, ale celá Evropská unie už je o pár nádrží dál. V červnu 2023 totiž prodej elektromobilů meziročně vyrostl o dvě třetiny, což mimo jiné znamená, že se vůbec poprvé prodalo víc elektromobilů než naftových aut.

Forbes Česká republika

Jenže jakmile jsem to udělal, začal jsem z toho mít takový zvláštní pocit. Dokonce jsem chtěl do půjčovny na poslední chvíli zavolat a auto si změnit. Něco mi na tom všem nesedělo. Studoval jsem dojezd – ten udávaný, i reálný. Taky dobu nabíjení. Internet tvrdil, že auta se nabíjí klidně i pět a víc hodin. I to se mi nějak nezdálo. Nakonec jsem se rozhodl, že to hecnu, a vyzkouším na vlastní kůži.

Zajímá vás co si o tom po měsíci a 2700 najetých kilometrech myslím? No, třeba napoví tahle fotka :-).

Elektrických aut jsem řídil už celkem dost – několikrát Teslu (a ta je skvělá), přes carsharing jsem si pak půjčoval třeba legendární BMW i3, řídil jsem ale i elektrickýho Smarta, pětistovku od Fiata, nebo koncernový eUP (a to je naprosto geniální auto). Jsou to všechno svižný autka a je v nich ticho. Jenže já si je vždy půjčil jen na krátký vzdálenosti. Sto kilometrů max. Žádný nabíjení nebo tak. Žádnou reálnou zkušenost jsem tedy neměl.

V půjčovně jsem vyfasoval Citroena e-C4, což je na pohled docela pěkný a prostorný auto. Stojí mimochodem skoro milion, klasická C4 vyjde na polovinu. Při předávání mi nabídli, že ho buď musím vrátit nabité alespoň na 80%, nebo jim můžu předem zaplatit za elektřinu a udělají to pak za mě. Pokud nezaplatím předem a pak přijedu s vybitým autem, naúčtují mi ještě pokutu. Už tohle mi přišlo takový trochu zvláštní.

Sedáme do auta, je úplně nový. Dojezd 360 kilometrů. Pohoda, říkám si, do Katrineholmu je to kilometrů 180, tak se to bude aspoň pěkně počítat. Zbyde ještě dost na ježdění po okolí.

První nabíjení

Cesta byla spíš pomalejší. Ve Švédsku všichni strikně dodržují předpisy a povolené rychlosti jsou dost nízké. Kdokoliv jede rychleji, působí i na dálnici dost nepatřičně. Takže já se přirozeně přizpůsobil a taky jel těch 120-130 maximálně. Topení ani klima nic, venku bylo dvacet stupňů. Jeden by řekl, že ideální podmínky na maximální dojezd…

Jenže ouha. Parkuju před barákem a dojezd ukazuje jenom 80 kilometrů. O dobrých sto míň, než kolik by tam být mělo. Nechápu to. Říkal jsem si, co by se asi stalo, kdybych to po dálnici celou dobu valil a ještě měl třeba zapnutou klimatizaci. Nedojel bych?

Ty dojezdy jsem si pak měřil a zapisoval, zajímalo mě to. Když jsem jezdil jako čepičář, byl úbytek dojezdu zhruba „jen“ těch 50 %. Když jsem na to šlápnul, šlo klidně o dvojnásobek a baterku to drancovalo světelnou rychlostí. Občas se taky stala nějaká podivná situace, jako když jsem jel do bazénu 30 kilometrů tam a 30 zpět. A z baterky za tu cestu zmizelo 170 kilometrů. Sice pršelo a byla zima, ale i tak jsem si to prostě nedokázal vysvětlit.

Takže první problém. Dojezd není 360 kilometrů. Reálně spíš 220 a méně. Představte si, že máte auto který ujede dvě stě kilometrů a pak ho musíte natankovat. Otrava, ale tak dalo by se… Jenže teď si představte, že musíte každých dvě stě kilometrů nabíjet!

22kW nabíječka je nejběžnější možná. Doplna nabije za šest až osm hodin.

To je totiž úplně jiná situace. Nabíječek pořád moc není. Mapa vypadá hustě, ale reálná situace zase tak slavná není. Ta infrastruktura je (zatím) špatná. Problém je, že drtivou většinu nabíječek zastupují ty pomalejší – 22kW až 50kW. Moje baterka v autě měla kapacitu 46kWh. Nabití do plna na té pomalejší nabíječce (kterých je největší množství) zabere zhruba šest až osm hodin, u té rychlejší pořád něco přes dvě hodiny. Dvě. Hodiny.

Ještě jsou tu ale rychlonabíječky. Všechny automobilky uvádějí, že na nich nabijete auto na 80% zhruba za 20 minut. Za rychlonabíjecí se považují ty od typu 150kW a výše. Zkoušel jsem to, a reálně se na těch 80% dá skutečně dostat o poznání rychleji, určitě pod třicet minut. Nicméně už v tomhle je to taková trochu dezinformace, protože vy chcete auto nabít do plna. Těch 20% sakra chybí. A půlhodina je pořád docela dlouhá doba.

150kW nabíječka. Za 21 minut dobila 160Km (takže reálně 1OO).

Problém taky je, že rychlonabíječek je jen velmi omezené množství. Odhaduju tak každá dvacátá? Takže dochází ke komickým situacím, kdy o ně lidé doslova bojují. Zažil jsem to několikrát na vlastní kůži. A když jsem o vteřiny prohrál, tak jsem se musel pakovat o pár kilometrů dál k jinému volnému stojanu. Rozhodně jsem si nepřipadal jako že žiju v budoucnosti.

Problém je ale i s těmi normálními. Kupříkladu nejbližší nabíječka u nás ve městě byla vzdálená deset minut pěšky. Večer dát nabít, ráno vyzvednout. Dvacet minut v luftu, proč ne že. María. Pravidelně se stává, že aplikace ukazuje volná místa na nabíjení (každá lokace jich má v průměru tak pět), ale když tam přijedete, tak tam místo není – majitel sice ukončil nabíjení aby už neplatil, ale s autem nikdy neodjel. Občas se stane, že nabíječku blokuje někdo, protože si nevšiml, že se tam parkovat nesmí. Je toho hodně.

Nesčetněkrát (!) se stalo, že nabíječka nefungovala. Byla mimo provoz, došel proud, nebo byla v podzemních garážích, kam se bez karty nebo zaplacení nedalo dostat. Taky velká libůstka. Kdy se vám naposledy stalo, že nešlo na pumpě natankovat? Protože mě se jeden den nepodařilo nabít hned na třech různých nabíječkách po sobě. Pak už jsem to vzdal.

Tady jsem seděl na obrubníku dvacet minut a koukal do dáli. Lavičky neexistujou.

Vyloženě škoda je, že se nad těmi nabíječkami nikdo moc nezamyslel. Musíte u nich trávit dost času, ale nikde tam nejsou lavičky ani žádná zábava. Taky jsou často na dost nezajímavých a nudných místech. Většinou vedle McDonaldu nebo Burger Kingu – takže ať chcete nebo ne, najednou zabíjíte čas s cheeseburgerem v ruce.

Taky nikdy nemají stříšky, takže často moknete. A ten zašpiněný mokrý kabel si pak musíte dát do kufru (kde zpravidla není místo, takže za přední sedačky). Chybí najednou i takový drobnosti, jako že tam třeba nikde není kýbl s vodou na umytí předního okna (jako tomu je na každý klasický pumpě). Ale to už trochu hledám mouchy, přiznávám.

Prší a vy při připojování moknete. V pozadí na klasické pumpě takový problém neřeší.
A s tímhle zasyflencem pak do kufru.

Co se ekonomický stránky týče, nijak slavně to nevychází. Přiznám se, že jsem to zase tak nesledoval, ale cena vychází zhruba na 2,50 Kč za kilometr. Ceny dost lítají, rozdíly jsou v desítkách procent. Zaleží na firmě a poloze. Vše se ovládá přes aplikace – v telefonu jsem měl stáhnuté od tří hlavních společností, ale kdybych jezdil jenom elektrikou, tak věřím že skončím klidně u pěti.

Proč je teda (podle mně) elektrický auto nesvoboda?

Protože se vše točí jen kolem nabíjení. Máte to pořád v hlavě a pořád vás to stresuje, to je prostě fakt. Taky nás to bohužel strašně omezovalo v rozletu. Chtěli jsme si například udělat výlet do Osla. Jenže při pohledu na mapu by to znamenalo tak tři zastávky na rychlonabíječce a cestu prodlouženou o hodiny. Náš možný okruh na výlety se hodně snížil a cejtil jsem se díky tomu trochu uvězněnej. Na delší trasy elektrický auto není, takže brát si ho na poznávací cestu je chyba, kterou už nikdy neudělám.

Ale myslím, že to může být problém i v běžnějších situacích. Vše musí být naplánováno a mít cíl. Jakákoliv improvizace může být problém – nemusela by vyjít šťáva.

Kritický level baterie. Nabíječka nefungovala, tak jsem to musel risknout. Auto se pár kilometrů před cílem zpomalilo na minimální rychlost a vypnulo veškerou elektroniku, ale šťastně jsem nakonec dojel na 0%.

Já jel například do bazénu ve městě a dojezd v autě jsem měl už jen posledních 20 kilometrů. Plánoval jsem to potom nabít a jít pěšky domů. Jenže bazén byl zavřenej kvůli rekonstrukci. Rychlej pohled do mapy ukázal, že nejbližší jinej bazén je vzdálenej 30 kilometrů… A to jsem si uvědomil, že už nedám. Tak jsem jel s plavkama a ručníkem zase domů. S normálním autem by to byla dvouminutová zajížďka na pumpu, tady neřešitelná situace. Než bych tam dojel, bazén už by byl zavřenej.

Takže… Je tohle budoucnost?

Teď popřu sám sebe a vše co jsem tu napsal, ale budoucnost to samozřejmě je. Nikdo nám stejně nedá jinou možnost. Pokud se zvýší kapacita baterií a zlepší celková infrastruktura, bude vyhráno. Je otázkou, jak si svoje auto dobijou ty miliony lidí, co jsou zvyklí parkovat na ulicích velkých měst – vyrostou najednou všude sloupky s elektrikou? Možná… Výhodu budou mít rozhodně ti, co mají barák s garáží. Nabijou si v klídečku přes noc a za levnej proud. Budou jezdit po městě a dobijou se doma. Delší trasy budou holt plánovat (zase tolik jich stejně za rok není).

Viděl jsem v okolí stavět několik 250kW nabíječek, a příští rok už budou k dispozici po světě údajně i nabíječky typu 400kW. To by mohlo vyřešit hodně. Ruku v ruce s tím se totiž zvýší taky kapacita baterií – standardem už začíná být 100kWh a určitě to půjde i dál. Tahle kombinace už by znamenala dojezd 400 kilometrů a výš, dobitých za nižší desítky minut. A to už by se dalo přežít.

Pak půjde dolů cena aut. Evropu zaplaví levný čínský a jiný elektroauta. Nejspíš to dost pocítí náš průmysl, protože vyrobit auto bude snažší a snažší. Uvidíme… Tohle všechno se stane až za pár let.

A mě osobně bude po týhle zkušenosti trvat dost dlouho, než to zase vezmu na milost. Ale jsem rád, že jsem to zkusil, to zas jo…

🇨🇿 Bereme čáru

Je to tak, na nějaký čas opouštíme Prahu a budeme žít a pracovat ze zahraničí. Přemýšleli jsme nad tím spousty let, nebylo to vůbec snadný, ale podařilo se!

Bereme to jako jednu z posledních šancí a zároveň i super načasování – nemáme děti, žádné velké závazky, v práci nám to oběma vyšlo, zároveň jsme na tom nikdy nebyli líp finančně ani fyzicky. Neudělat to by bylo bláznovství. Roky bych si to vyčítal…

Máme to předběžně na rok, ale uvidíme – třeba se vrátíme už po pár měsících. Jeden vážně nikdy neví.

Týden před odletem

Plán je střídat destinace zhruba po měsíci. Nejedeme na lehko, protože práce, obleky na konference, věci na sport, výbava na rybaření (jen ta zabírá víc jak třetinu mýho kufru) a další věci si vybraly svoji daň – každý táhneme zhruba 30kg. Silně proti našemu přesvědčení, ale bohužel to tentokrát o moc jinak nejde. I když pár věcí už teď po pár dnech víme, že zabalíme a pošleme zpět.

Měnit lokace co týden by bylo peklo, dělat to každý měsíc je nepříjemnost jen ten jeden den kdy se stěhujeme.

Mít celý život v jednom kufru je na druhou stranu velmi osvobozující.

Přesně v limitu! Martina měla o tři kila víc a málem nás to stálo 100 Euro.

Je mi líto, že jsem se s drtivou většinou lidí nestihl ani rozloučit… Finální rozhodnutí ale padlo tak nečekaně a rychle, že se v rekordním čase muselo zařídit milion věcí a nestíhali jsme už vůbec nic. Zní to hloupě, ale prostě jsme to nestihli.

Dnes je náš první den, tak nám držte palce. Pokusím se sem psát naše zážitky a zkušenosti alespoň jednou týdně…

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén