První pracovní den ve Skotsku a bylo to znát. Vůbec se mi zpátky za počítač nechtělo. Je to po těch intenzivních víkendech vždy takový vystřízlivění, po kterym člověk úplně netouží.
Za uplynulý týden dostali čtyři moji nejbližší kolegové výpověď. Já tuhle čistku přežil, ale zároveň se polovina jejich práce přehodila na mě. Zbyli jsme v našem oddělení už jen dva. Šli i kluci, co s náma byli čtyři, nebo dokonce i šest let. Brutál.
O to víc bylo potřeba si po večerech pročistit hlavu.
Šel jsem párkrát na ryby (a zase nic nechytil), zajeli jsme do vedlejšího městečka duchů na nějakou novou komedii do kina (a byli jsme tam sami), a jeden večer jsme si zarezervovali stůl v místní vyhlášené restauraci Boath House.
Bral jsem to dost s rezervou, protože jestli něco Britům skutečně nejde, tak je to kuchyně. To je dobře známá věc, a tak jsme se dopředu uklidňovali tím, že tady holt budeme jíst hlavně v indických a asijských restauracích. Problém je, že dobrý nejsou ani ty. Indii jsme zkusili na různých místech, vždy to byla bída. Vietnamský restaurace tu vůbec nejsou, Čína stála taky za prd. A když jsme si v thajskym (!) bistru objednali Pad Thai (což je jejich národní jídlo), tak nevěděli co po nich chceme… To asi mluví za vše.
Ono co chtít po zemi, která má v meníčku na spoustě míst „jídlo“ pojmenované Chip Butty. To jsou doslova jen hranolky s majonézou, hozený mezi dva tousty nebo bulku. Nebo věc nazvaná „Pie in the Roll“, tvrdý masový koláč v housce. To je shodou okolností jídlo, který „vynalezli“ přímo u nás ve městě Nairn. A hned z toho byl hit, kterej si lidi oblíbili. Kdo by měl chuť na sladkou tečku, tak si může dát „Deep Fried Mars Bar“, taky Skotskej vynález. Tyčinka Mars smažená v oleji.
Ale tenhle Boath House, to se dalo. Bylo to na zámku, sedělo se uvnitř i na terasách, byl krásnej den, a přijel nějakej vyhlášenej kuchař z Glasgow. Obsluha extrémně milá. Jídlo parádní a z lokálních surovin. Pěknej večer, kterej nás naladil na víkend.
Sobotu jsme začali na hřbitově vlaků. Zajímavý místo, který jsem našel úplnou náhodou v mapách. Na kolejích za vesnicí Boat of Garten stojí několik starých lokomotiv a vyřazených vagónů – některý už jsou těsně před rozkladem, několik jich je ale ještě solidně zachovalých. Do pár z nich se po trošce šplhání dalo i dostat.
Z úplně posledního vlaku jsme vyskočili pár vteřin před tím, než se u nás objevil nějaký místní zřízenec. Už nám neměl moc co vytknout, tak nás jen upozornil, že chodit takhle mezi kolejema není moc bezpečný. Cestou k autu na nás pak ještě začal řvát nějakej chlápek, že tam nemáme co dělat. Ale to se na podobnejch místech občas stane.
Skotsko obecně je docela ráj pro lidi, co mají rádi opuštěné budovy. Když jsem jel jeden večer z ryb, tak jsem si u cesty všiml zvláštně osamocenýho hotelu. Otočil jsem to, vzal za kliku, a k mýmu překvapení bylo otevřeno. Hotel nepřežil covid a lockdowny, takže byl uzavřenej jen pár let – takový místa jsou nejlepší. Lidi (resp. vandalové) je ještě neobjevili a nestihli zdemolovat.
Náš hlavní sobotní cíl byl nicméně zámek Balmoral, protože ten Marťa chtěla za každou cenu vidět. Místo sloužilo dlouhý roky jako letní sídlo královny Alžběty II., nakonec tam i naposledy vydechla.
Milovala to tam a my jsme ten den pochopili proč. Zámek není v porovnání s ostatními až tak pěkný, ani nijak obrovský, ale to okolí… Leží uprostřed velkého parku, kolem jsou lesy, louky, hradní zahrady a božskej klid. Hned vedle protéká řeka Dee, kam chodí členové rodiny muškařit.
Vstupenka stála 18 liber (500 Kč), a v zámku se dala prohlídnout jen jedna místnost – společenský sál, kde je k vidění pár kostýmů a fotek. No, cejtil jsem, že toho za ty peníze věru moc nedostáváme. 🙂
Cestou k zámku nám málem došel benzín. Tady na severu totiž skoro vůbec nejsou pumpy – v průměru tak jedna na každých 30 mil (zhruba 50 kilometrů). A tak se stalo, že jsem měl v nádrži natankováno zhruba o pět mil méně, než byla nejbližší pumpa.
My v horách, před náma terén jen do kopce, a do toho ještě pár uzavírek a objížděk. Takže neutrál a jelo se, kolikrát i krokem. Celý to zabralo strašnýho času. Ale dojeli jsme!
Díky tomu jsme se objevili v městečku Ballater, kam jsme neměli vůbec v plánu jezdit. Dali jsme si zmrzlinu, omrkli místní vodopády Burn O’Vat, a pádili domů, abychom se pořádně vyspali.
Na neděli jsme totiž měli naplánovaný celý den skoro na minuty. Chtěli jsme začít zastávkou u slavného Glenfinnan viaduktu. Proslavil se díky filmům o Harrym Potterovi, a několikrát denně po něm jezdí replika vlaku Bradavický express. Dá se jet i přímo v něm, ale o to jsme až tak nestáli. Zajímavější mi přišlo spíš vidět vlak z vrchu.
Měl jsem vypočítáno v kolik hodin zhruba vlak přes most pojede, přidal jsem k tomu nějakou rezervu, a vyrazili jsme. Cesta měla trvat dvě a půl hodiny, ale to byl čas podle navigace. Realita byla taková, že většinu času hustě pršelo a na úzkejch silnicích se skoro nedalo předjíždět. Dvacet minut jsme ztratili dáváním přednosti lodím v plavebních komorách (dvakrát). Na konci jsme měli problém s parkováním, a Marťa ještě musela na záchod.
Pořád lilo jako z konve. Vyběhli jsme ven, já byl ale na sto procent přesvědčenej, že to i přes to všechno pořád stihneme…
Ale nestihli. Ve chvíli, kdy jsme doběhli až pod most, tedy do jediného úhlu odkud nebylo nic vidět, nám nad hlavama projel vlak.
Dvě minuty chyběly! K vzteku.
Stáli jsme tam promočení a beze slova. Dvě stě metrů od cíle.
Poprosil jsem aspoň párek turistů z Brazílie, co tam narozdíl od nás byli včas, jestli by mi neposlali video co natočili. Ať si to můžeme aspoň pustit. Poslali. Vtipný je, že na jeho záznamu je vidět, jak se škrábeme nahoru.
Protože pořád pršelo, a my měli promočený i boty, rozhodli jsme se druhou část plánu dne (17 km dlouhou tůru) zrušit s tím, že počkáme až vlak pojede zase zpět. Sedli jsme do auta, pustili topení, převlíkli se, dali si svačinu a všemožně zabíjeli ty dvě hoďky čekání.
Už nepršelo a bylo později, takže na místě kde předtím nikdo nebyl, byla najednou hlava na hlavě. Našli jsme si místo s pěkným výhledem… A napodruhé se i dočkali. Marťu to nečekaně dojalo tak, že měla slzy v očích.
Sjeli jsme na čaj, abychom se zahřáli i zevnitř, a v místní restauraci potkali Pepu Vrtala z pořadu Fotr na tripu. Jedna z mála věcí, na kterou v televizi koukám. Hrozně dobře a vtipně udělaný! Protože jsme oba čekali před záchodem na naše drahé polovičky, dal jsem se s ním do řeči. Evidentně jsme do Skotska přijeli ve stejný den, a i na úplně stejnou dobu, sranda. Vyměnili jsme si čísla, ale jeho návrh „že bychom mohli něco společně natočit“, jsem odmítl. 🙂 Každopádně sérii ze Skotska budou vysílat na Primě v září. Bude super se dívat na místa, který jsme si tu tolik zamilovali.
Víkend jsme zakončili výletem k vodopádům Steall, druhým největším ve Skotsku. Musí se k nim kus vyšplhat, ale stojí to za to. Cesta je kolem Ben Nevisu, nejvyššího bodu Skotska. Krásná příroda všude kolem a vodopády impozantní.
Člověk si to musí i trochu zasloužit – cesta až pod vodopád je přes primitivní lávku cestou tam, a zpět se musí přebrodit řeka.
Podobně jako na většině míst, i tady jsme až na pár dalších lidí skoro sami a nechápeme to.
