Měsíc: Srpen 2023

Důvod, proč se nám až tak moc nestýskalo po létu u nás doma, byl ten, že jsme ho prožívali velmi podobně i tady ve Skandinávii. Švédsko je absolutní ráj pro houbaře a místní je navíc skoro nesbírají, takže se dají najít strašně snadno. Spousty jich roste nepovšimnutě u cest a sbírat se dají doslova z auta.

Více než 70 procent území Švédska pokrývají lesy, a to i přesto, že zde silnou pozici zaujímá dřevařský průmysl. Za posledních sto let se rozloha švédských lesů dokonce zdvojnásobila – za každý pokácený strom se tu totiž jeden nový musí vysázet.

Léto se nám podařilo udělat tak, že jsme měli každý den příjemné teploty kolem 20°C. Nechtěli jsme se nikde pařit a ve Skotsku to vyšlo na jedničku. Švédsko dopadlo podobně, jenomže tady spíš za cenu neustálých dešťů. Ale když bylo hezky, tak k městskému jezeru Duveholmssjön to bylo jen patnáct minut na kole.

Kola nám tu totiž Martina koupila hned první týden přes Facebook od nějakých lidí v ulici. Na konci jsme je dali za o něco nižší cenu zase na bazar – ozvalo se třicet lidí a i na konci prázdnin se prodaly během pár dnů. Kvůli dešti jsme je až tak často nevyužívali, ale pár výletů jsme dali. Třeba na borůvky, protože těch jsou zdejší lesy taky plné.

Marťa pak z nasbíraných borůvek upekla moc dobrý koláč z drobenkou, z hub uvařila guláš a hříbkové rizoto. Všechny služby a restaurace jsou tady dost drahé, takže doma se vaří hodně. Do místní pekárny Sultan jsme ale pro skořicový šneky a čerstvý chleba chodili pravidelně.

Na první pohled je patrné, že Švédi praktikují dost udržitelný a ohleduplný přístup k životu a svému prostředí. Je tu málo aut, primární dopravní prostředek jsou kola nebo rychlovlaky.

Péči o životní prostředí se tady věnuje dost pozornosti a často si toho všimnete na těch nejmenších detailech. V obchodech neprodávají kapesníky v papírových krabičkách, u ovoce a zeleniny nenajdete žádné sáčky a rychle zjistíte, že se mu vůbec nic nestane, když ho prostě položíte do košíku, pak na pás u pokladny a nakonec do tašky jen tak. Jako tomu bylo kdysi. Všichni si nosí svoje tašky a krabičky na jídlo. Funguje tu systém vratných lahví i na ty plastové a plechové.

Z výletů do měst nám nejvíc utkvěl v paměti Norrköping. Bývalé průmyslové město, kterému se neuvěřitelně podařila transformace do moderního studentského centra – některé školy teď dokonce v bývalých továrnách sídlí. Dominantou města je řeka je Motala ström a nespočet vodopádů, které v centru vytváří.

Pravda je, že ke Švédsku jsem si trochu hledal cestu. Z nějakýho důvodu se mi tam až tak moc nelíbilo. Město ve kterém jsme bydleli, bylo trochu zvláštní a od toho se dost odvíjelo. Taky nás štvalo počasí a naše auto. Ale zdejší příroda a kvalita života nakonec přebila všechno. Bylo to pěkný zakončení léta!

Co nám bude chybět?

• Kvalita potravin v obchodech
• Lesy plný hub a borůvek
• Rybaření!
• Náš kouzelný podkrovní byt
• Chatičky u jezera
• Skořicoví šneci
• Víkendy pod dekou, s knihou, u praskajícího krbu

Co nám chybět určitě nebude?

• Nikdy nekončící deště
• Naše elektrický auto
• Přísný rychlostní limity na silnici

Co v nás zanechalo stopu?

• Švédská životní filozofie – Lagom, Fika, Hygge
• Udržitelný přístup k životu
• Cit pro design – hlavně v interiérech

Zatímco v Čechách jsou u každýho rybníka i řeky od lidí prošlapaný skvělý místa na chytání, ve Švédsku je to spíš rarita – každej tu nasedne do lodi a chytá z ní. Kolem jezer nikdo nechodí, protože to často není technicky ani možný.

Než jsme sem jeli, měl jsem v hlavě představu, jak se každý ráno vzbudím, nasednu do člunu, a na pár hodin si před prací vyjedu na jezero s prutem v ruce. Místo toho jsem se prodíral větvemi někde mezi hustými lesy a metrovou trávou, a hledal místa, kde by se dalo aspoň trochu chytat.

Pár takových míst jsem i našel, ale myslím, že celkově na mě bylo vidět dost zklamání. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme si na několik víkendů našli ubytování, kde hlavní podmínkou byla loď. Jeden by čekal, že ve Švédsku to bude snadný, ale opak byl spíš pravdou. Největší práci na tom oddřela určitě, Martina, která si hledání ubytování na cestě vzala na starost, ale povedlo se!

Naše první cesta vedla asi hodinu cesty nad Stockholm k jezeru Sparren. Krásná malá chatička, nově zrekonstruovaná. Na fotkách to vypadalo že tam budeme sami, nicméně hned vedle stál dům majitelů (nesnáším, když tohle někdo udělá).

Jak se ale ukazuje, jsou strašně v pohodě. Thomasovi je 65, ale vypadá stěží na padesát. Má syna v mym věku. Taky bicák jako dva moje. Jen tak mezi řečí zmiňuje, že mu vlastně patří celá půlka toho obřího jezera, k tomu 200 hektarů pozemků kolem, pole, lesy, kravín, a pět domů v okolí. Wow. Prý celý život tvrdě pracoval ve stavebnictví, a teď si chce užívat.

Ukazuje mi člun. Ten už toho má evidentně hodně za sebou, ale o to větší má duši. Taky je v něm vosí hnízdo. Vždycky když se nastartuje, dost je to naštve :-). Jdu se projet, jenže déšť mě zase rychle vyžene zpět. Je tam krásně, což dokazuje i náš výhled z okna.

Druhý den je hezky už od rána. Jsem na rybách celý den a chytám spousty ryb. Hlavně okouny, ale i několik štik. Dohromady tak třicet ryb za den? Určitě můj rekord. Jsem ve svym živlu.

Odpoledne nabírám Marťu, aby si i ona užila den na vodě. Ona si čte, já vytahuju jednu rybu za druhou. Idylu na chvíli překazilo, když jsem se jedním z náhozů bohužel trefil do její hlavy. Vší silou desetigramovým olůvkem dostat nechceš.

Boule solidní.

Klika, že jenom jeden háček. A ten ještě navíc skončil šťastně zapíchnutej v drdolu. Uf. Bejt to třpytka, a třeba za ucho nebo za tvář… No, neříkám nic.

V tom šoku jsem odhodil prut do vody, což mi v tu chvíli vůbec nedošlo. Musel jsem pro něj do jezera, ale naštěstí nebyl v moc velký hloubce. I přesto se ten den povedl moc. Hodně jsem začal uvažovat o vlastní lodi, protože to je vážně něco úplně jinýho. Ale uvidíme, nejde to dohromady moc s mojí filosofií…

Všechny věci, které vlastníte, nakonec vlastní vás…

Klub rváčů

Přemýšlíme, že si to tu prodloužíme, jenže předpověď je neúprosná – blíží se velké deště. Navíc jeden z dělníků na Thomasově farmě stihl v mezičase zadřít motor na lodi (díky bohu, že se to nestalo mě), takže není co řešit. Jedeme domů, je průtrž mračen a my se hádáme. Jestli si někdo myslí, že je ta cesta pořád jen idylická, tak je na omylu :-).

Přichází bouře Hans, prší bez přestání týden v kuse a ze Švédska toho v tomhle týdnu moc nemáme. Spíš vůbec nic. Jsme nuceně uzavření a to je otrava. Zkoumám dokola a dokola místní radary, snažíme se odhadnout počasí, a docházíme k závěru, že o víkendu by mělo být aspoň trochu hezky.

Sedáme tedy znovu do auta a míříme na sever k jezeru Håvran. Vybrali jsme tentokrát starší chatičku, zařízenou v tradičním švédskym stylu. Velmi jednoduchá, dokonce s koupelnou a záchodem mimo hlavní objekt. Rodina majitelů jí využívá pro svoje potřeby a je to znát – je to takový to místo, kam se jezdí roky a roky se tam patrně nic nemění. Ale vůbec to nevadí, protože je tam moc hezky.

Loď jsem měl domluvenou u souseda. Od něj jsem se dozvěděl, že jsme sice u jezera, nicméně to je součástí řeky Dalälven. A ta je momentálně rozvodněná, takže se mu ani moc nechtělo mi loď z bezpečnostních důvodů půjčovat. Problém taky byl, že vody bylo všude tolik, že to komplet zatopila molo. Normálně se k němu dá dojít suchou nohou až od naší chaty, já si ale musel půjčit ještě veslici a jen s jedním pádlem vždy dopádlovat ke člunu.

No, nebylo to úplně ideální. Proud byl silnej, všude plaval bordel a hladina byla hodně zvednutá. Moc chytat se v tom nedalo a taky jsem za celej den nic nechytil. Ptal jsem se ostatních rybářů, a oni taky ani ťuk. Večer si teda aspoň uděláme gril, pořádně zatopíme v krbu, a užíváme si pohodu.

Přes noc je zase šílená bouřka, hladina se zvýšila o další kus a lodě do sebe nabraly spousty vody. Přijíždí několik sousedů, aby svoje čluny zachránili, a je jasný, že já už se na jezero nedostanu. Vlastně ani nechci.

Místo toho jedeme do výrobny tradičního švédského chleba Skedvi Bröd. Naučili jsme se tu tenhle speciální knäckebrot docela jíst – chvilku to trvalo, ale nakonec jsem si ho vážně oblíbil a jím ho se vším možným. Výrobnu mají udělanou skvěle – kromě továrny, prodejny a restaurace jsou na místě představeny i produkty vyrobené v okolí od jiných malých výrobců. Moc pěkně udělaný.

Dali jsme oběd a pokračovali do města Rättvik. Zatímco se nám nabíjelo auto, měli jsme dost času na prozkoumání města. Největší atrakcí je zdejší molo – co se jezer týče, tak údajně nejdelší na světě. Momentálně mnohem zajímavější bylo sledovat místní, jak si prohlížejí zatopená místa svého města a nechápou…

Odpoledne jsme ještě stihli zajet k vodopádům Styggforsen a tam jsme taky konečně našli první houby, co se daly sebrat! Dobré dva týdny nebylo krom prašivek k nalezení nic, a najednou plná taška hub.

Na poslední víkend ve Švédsku přijíždí Judit, Marti nejlepší kamarádka. Pro mě je to skvělá zpráva – můžu jít celej víkend na ryby a nemusím se cejtit provinile.

Rozhodl jsem se jít s průvodcem, protože přecejenom nikdo nezná lepší místa v okolí než oni. Taky jsou to profíci, takže se člověk dost přiučí. Obepsal jsem všechny v okolí, cenový nabídky mně ale rychle vrátili zpátky na zem. Všichni chtěli minimálně patnáct tisíc. Šílenství…

Nakonec jsem se minutu po dvanácté domluvil s jedním, který už měl dva klienty na daný den zarezervované. Zeptal se jich, a kupodivu jim nevadilo, že se k nim přidám. Dal mi velkou slevu a díky tomu jsem se už dostal na podobnou cenu jako v Čechách.

Chytali jsme v oblasti Stockholm Archipelago, souboru malých ostrůvků pod Stockholmem. Nádherná oblast. Na skalách jsme taky na divoko poobědvali. To byl zážitek. Kluci byli v pohodě, jenomže všichni Švédové, takže se pak po obědě bavili už jen svojí řečí. Nerozuměl jsem ani prd. Docela jsem si při tom uvědomil, jak to musí být těžký pro moje kolegy, když se v kanclu v Praze začneme bavit česky, a oni netuší o čem.

Chytili jsme ve třech lidech 103 ryb, což je fakt možný asi jen ve Švédsku :-). Já přispěl určite nejmíň, ale aspoň jsem měl největší rybu dne. A pár věcí se zase naučil.

I po týhle zkušenosti mi bohužel pořád chyběly nějaký větší ryby na prutu. S tím jsem se po měsíci ve Švédsku hodně těžko smiřoval. Kde jinde než tady, říkal jsem si.

Na úplně poslední volný den jsem si tak udělal důkladnější prohlídku map oblasti, která se mi líbila. Dal jsem si do navigace šest různých jezer a vyrazil. Jel jsem krásnou přírodou a za celou cestu nepotkal skoro žádná auta, moc dobrý znamení!

Prvních pět jezer bohužel nebylo vůbec přístupných, bez lodi absolutně nereálné se kamkoliv dostat. K poslednímu jezeru jsem tak přijížděl už dost zklamanej – daleko od domova, venku mokro, a já trávil hodiny popojížděním bůh-ví-kde bez výsledku.

Ale pak se na mně konečně usmálo štěstí. To poslední jezero bylo jak vysněný. Nikde nikdo. Velký. A dá se obejít kolem dokola! Cože? Štípněte mě někdo. První nához – malá štika. Druhej nic. Třetí nához – zase štika! A hned sedmdesát čísel!

Je jasný, že sem moc lidí na ryby ani obecně nechodí. Tady jsem dobře. Nakonec jsem tam během jednoho dne chytil svoji největší štiku i největšího okouna. Mám radost.

Mnohem víc mě ale baví to okolí. Tady se zastavil čas. Ticho, klid. V půlce jezera objevuju přístřešek, kde je komukoliv k dispozici dřevo, pilka, nádobí a dokonce i plynovej vařič.

Myslím, že sem, na tohle místo, se budu vracet už pravidelně. Až dokončíme tuhle cestu, tak sem se vrátím jako první. Obklopenej přírodou a nikým nerušenej. Budu jíst jen to, co chytím nebo najdu, a ustelu si v hotelu, co má pět milionů hvězd.