Autor: Lad Page 4 of 12

Hned druhý den po příjezdu do Kanady jsem chytil třídenní chřipečku. Podařilo se mi jí rychle zbavit, ale každý den jsem pak byl strašně unavenej. Přisuzoval jsem to jet lagu a vstávání v nekřesťanských hodinách, ale stejně to pro mě byla neobvyklá situace.

Později už se nedalo tak snadno ignorovat, že něco je špatně. Na noze se mi objevil velkej flek a já si vzpomněl, že na místě jeho vzniku jsem si před pár týdny ve Švédsku rozdrápnul klíště (a následně ho vyndal, ale asi už bylo pozdě).

Po chvíli googlení bylo celkem jasný, že mám boreliózu. O tý nemoci jsem nevěděl dohromady vůbec nic, nicméně věci, co jsem se dočetl, se mi vůbec nelíbily. Česká televize o tom mimochodem nedávno natočila hodně dobrej dokument. Je to síla. Takovej tichej a nenápadnej zabiják. A přitom taková blbost.

Skvrna se totiž neobjeví vždycky. Já měl velký štěstí, protože mě jo a tak to do sebe najedno všechno začalo zapadat. Ta krátká chřipka nebyla chřipka, byl to první projev nemoci. A časově sedělo i vše ostatní. Takže výborně, diagnóza by byla.

Léčba taky jednoduchá, údajně stačí antibiotika.

No jo, jenže ty někdo musí předepsat. A to se tady v Kanadě ukázalo jako ne úplně jednoduchá operace. Trochu jsem díky týhle zkušenosti nahlídnul do toho jak tady funguje zdravotnictví, a žádná sláva to teda vážně není. Zase – zlatý Čechy!

Je to dost podobný jako v Americe, dokonce to mají i stejně pojmenované – Medicare. Základní lékařskou péči mají všichni, a tím se myslí i návštěva doktorů nebo nemocnice. Tohle je ale pravda jen na papíře. Pokud chcete skutečně kvalitní péči v odpovídajícím čase, musíte jít na privátní kliniku, nebo mít alespoň velmi dobré zdravotní pojištění.

My se ke klasickému doktorovi nemohli dostat ani za boha. Marťa se to snažila vyřídit už nějakou dobu přede mnou, protože bohužel taky řeší v podstatě celou cestu nějaký svoje věci. Obvolali jsme všechny doktory v okolí, ale nikdo nás nebyl ochoten přijmout – to upřímně až takové překvapení nebylo. Problém by to byl asi i u nás.

Od doktorů jsme se teda přesunuli k poliklinikám a pohotovostem. Tam se výběr zúžil na jednu konkrétní kliniku, na kterou nás odkazovaly všechny zbylé z okolí. Objednat se tam dalo pouze tak, že se muselo zavolat přesně v 8:30 ráno a posléze se nechat zapsat do pořadníku pacientů na daný den. Zkoušeli jsme to tři dny po sobě – nejdřív volat na čas, pak s několika minutovým předstihem, nakonec jsme tam volali snad už před osmou co minutu. Výsledek byl vždy stejný – nekonečné čekání na infolince a zhruba v 8:33 ohlášení, že mají pro daný den plno. Bez toho, aniž bychom se vůbec dovolali.

Bylo to hodinu a půl daleko a naslepo se nám tam nechtělo.

Ochota nulová. Všechno navíc jen francouzsky. Pro mě to bylo obzvlášť frustrující, protože jsem věděl, že doslova potřebuju jen vypsat recept. A že každý další den bez antibiotik mi určitě neprospívá. Takže jsem pak sedl do auta, objížděl místní doktory, a prosil je doslova jen o pět minut jejich času. Nikdo mě nepřijal, všichni mi jen dokola doporučovali tu debilní kliniku, kam se nedalo dovolat.

Nakonec mi nejlíp poradili v lékárně. Mrkli na to, řekli že jasná borelióza, a poradili, ať zkusím zavolat na linku 811. Ta je podobná té proslavené 911, jen není určená pro tak urgentní případy. A skutečně – na lince skvělá paní, která mi našla několik privátních klinik v okolí. První člověk, co chtěl ochotně pomoci a ještě ve výborný angličtině.

Na jednu z těch klinik jsem se pak vzápětí objednal. To už byl ale pátek, takže to šlo až na pondělí – další několikadenní prodleva, meh. Už po telefonu upozornění, že vyšetření bude stát 220 dolarů (zhruba čtyři tisíce). Vtipný, protože naše pojištění kryje všechny výlohy až od 250 dolarů a výše, takže krásnej čistej průstřel. Ale co už, jiná možnost nebyla. Hned se tam objednala i Marťa na čas přede mnou.

Ten víkend jsem měl narozky a chtěl si je užít po svým. Takže jsem šel samozřejmě na ryby :-). Když už jsem čile v tom hejtování Kanady, tak si tady přisadim ještě i na tohle téma – rybařit se totiž v Americe ani v Kanadě v podstatě nedá. Pokud tedy nemáte loď. Břehy všech jezer, i těch malinkých, a dokonce i u většiny toků a řek, jsou totiž v soukromém vlastnictví. Prostě tam mají lidi svoje baráky a nikoho tam už nepustí. „Jo, je to otrava…“ povzdechl si majitel rybářských potřeb u nás ve městě, a já mu musel dát za pravdu.

Když jsem se po celém dni vrátil, skvrna na noze se ještě zvětšila, tak divně pulzovala a začalo v ní škubat. Marťa začala vyšilovat, že musíme do nemocnice. Já to samozřejmě vůbec neprožíval, ale nakonec jsme teda do té nejbližší jeli. Byl to jen kousek.

Nicméně ten obraz, co se před námi zjevil, to teda bylo něco. Už z recenzí na internetu jsme tušili, že to bude bída. Výsledek byl ale ještě mnohem horší – byla půlnoc a čekárna byla narvaná k prasknutí. Desítky lidí, kterým se nikdo nevěnoval. A ti čekající klidně i deset hodin, jen tak zabalení do dek… Někteří tam leželi i na zemi.

Tak jsme to zase rychle otočili, to fakt nemělo cenu. Připadal jsem si tam až nepatřičně. A do pondělí nebylo zase tak daleko.

Jako jasně, tohle byla jen moje krátká zkušenost a jen z jedné oblasti (Quebec). Už tady ale začínalo bejt jasný, že věci vlastně moc nefungujou. Kanada má ve světě mnohem lepší PR než Amerika, ale jinak myslím, že si ve výsledku vlastně nemají co závidět. Nemocní (a chudí) tady vážně být nechcete. Všichni ti lidi, co si na ulici povídají sami pro sebe, najednou začali dávat smysl. Nikdo tu pro ně není. A že jich je…

Střih k hezčím tématům. V neděli jsme jeli do hor sjíždět řeku Diable v národním parku Mont Tremblant. Rozhodli jsme se až ráno a na poslední chvíli, čemuž pak ta cesta na sever i odpovídala. Hodinu v kuse jsem porušoval předpisy snad všude, kde to šlo, a nakonec stejně dojel na špatný místo. Ups… Takže otočka a zdánlivě jistojistě ztracenej případ jsme ještě štastně zvrátili!

Přijeli jsme pět minut před odjezdem posledního autobusu – chudák paní na recepci vyběhla za řidičem a ještě nám našla místo. Vešli jsme se a to i bez zdržení ostatních!

Výjezd je od jezera Lac Chat a nás čeká 12 kilometrů po proudu řeky Diablo. Ač přezdívaná ďábelská, peřeje jsou jen na začátku. Hned v první zatáčce se i tak cvakne loď před námi a posádce někde v proudu uplavou boty. Už je pak nenajdou. O kousek později míjíme párek Číňanů, kteří se na kajaku potácí ze strany na stranu a evidentně neumí kormidlovat. Chtěli romantiku, ale budou to mít tak palčivý, že na konci hned padnou vyčerpáním a usnou… Český řeky na ně!

V pondělí jsme pak po práci konečně jeli na tu privátní kliniku. Zkušenost podle očekávání velmi příjemná a profesionální. Skvělá paní doktorka, hrozně empatická a nadšená z naší cesty. Potvrdila, co jsem si už myslel, a vypsala recept na dvoutýdenní antibiotika. Prášky dostala na svoje obtíže i Marťa. Vše vyřešeno během chvilky. Dokonce jsem na ně dostal povoleno i jedno pivo :-).

Léky nás pak oba stály dalších 120 dolarů (skoro dva tisíce) a čekalo se na ně dlouho – v Kanadě vám je namíchají až na místě dle receptu. Je to proto, aby vám z nich doma nic nezbylo a vše jste poctivě dobrali. Dostanete prostě přesný počet na míru a čau. Údajně boj proti předávkovávání.

Když už jsme v tom Montrealu zase byli, tak jsme si ho pořádně projeli na kole. Třicet kilometrů podél kanálu Lachine až k olympijskému parku.

Zvyknout se dá na leccos, ale věc se kterou hodně bojujeme, je jídlo. Už měsíce jsme se dobře nenajedli. Čest výjimkám, jenže na nich se to postavit nedá. Švédsko, Holandsko i Skotsko byla hrůza, co si budeme… V Kanadě je to o trochu lepší, ale taky žádná sláva.

Už jejich národní jídlo, Poutine, mluví tak trochu za vše. Hranolky, hnědá omáčka a sýr. Kdysi to dělal jeden Kanaďan v Karlíně (možná ještě dělá?), takže jsem si to tam tak dvakrát do roka dával taky. Měl to moc dobrý, protože tam přidával ještě slaninu a trhaný maso. Je to ale tak nezdravá prasárna, že se to častěji jíst nedá. V Kanadě jsme Poutine měli dvakrát a je to ideální nouzovka, nic víc.

Ačkoliv jsme ve francouzský části, kuchyní se tu nikdo moc neinspiroval – prim tu hraje olej, hranolky ke všemu, velký porce a nulová představivost.

Jistotou všude po světě se tak prozatím stává řecká kuchyně. Na té není moc co zkazit a je to pokaždé skvělý. Ale jen pro ilustraci, jak to tu funguje – dali jsme si jako předkrm olivy a tzatziki, což většinou v Řecku přijde na stůl automaticky po usednutí. A když ne, tak vám ty dvě malé mističky za pár euro rádi donesou. Tady nám na stůl přistály dva klasické velké talíře – jeden plný oliv až po okraj, druhý s těmi tzatziki. Nedalo se to sníst a to co se dalo, nás perfektně otrávilo před hlavním chodem, který přišel vzápětí. Prostě ty lidi nejsou tady v Severní Americe širší pro nic za nic :-).

Každopádně zlatá Praha a klobouk dolů za ten standard, jaký jsme si tam nastolili. Málokdo to dělá tak dobře jako my a ještě za ty ceny, co tam máme. A to naše pivo k tomu! A ten chleba a to pečivo obecně! Neuteklo tolik času a už mi ta kvalita a rozmanitost kuchyní hrozně chybí.

Dobrý jídlo všude na světě se dá poznat tak, že k němu vede fronta. V týdnu jsme jeli do Montrealu, a těch front si tam takhle vystáli několik. Nejdříve v St. Viateur Bagel, což je strašně populární místo a i celkem zajímavej koncept kterej tu v padesátejch letech zavedli přistěhovalci z Izraele.

Prodávají asi dvacet druhů bagelů, což je jejich hlavní a jedinej vyráběnej produkt. Přímo tam si je s ničím dát nemůžete, takže vlastně velká výhoda pro ně – nikdo nezdržuje provoz a nemusí platit obsluhu navíc. Nicméně prodávají tam spousty věcí, které si na ně pak doma můžete dát. Nutellu, mazací sýry, uzenýho lososa, marmelády… Mají několik poboček a fronty byly skoro u každé, co jsme míjeli – lidi tam bagely kupují domů po desítkách. Pár jsme ochutnali a byly výborný.

Oběd jsme měli naplánován v bistru Schwartz’s Deli, kde jsme si ty fronty vystáli dokonce dvě (stáli jsme špatně). Odměnou nám ale bylo nadpozemsky dobrý uzený maso. Tohle jídlo tady dělají už devadesát let a mají to vymazlený k dokonalosti.

Ještě k tomu Montreálu. Jak jsme byli takoví trochu „nepřesvědčení“ z Quebecu i našeho domácího městečka, tak tady se to všechno přehouplo zpátky na tu správnou stranu.

Město nás vyloženě nadchlo svojí lehkostí a stylem života. Lidi se tu mají skutečně dobře a vypadají šťastně. Nikdo nic nehrotí. Jedna z hlavních tříd se o víkendech zavírá a tím vzniká obří pěší zóna. Tohle jsme zažili už v mnoha městech a výsledek je vždy stejnej – absolutní volnost pohybu, kterou lidi dokážou ocenit, a náležitě si ji užít. Strašně pěkná atmosféra a usměvaví lidé.

Mimochodem, přes zimu tu mají teploty až k mínus třiceti. A to naprosto běžně, ne jen jako záznam v nějaké tabulce rekordů. A zima je tu nekonečně dlouhá.

Takže tu přišli s konceptem podzemního města, které jim funguje velmi dobře. Rozloha je necelých pět kilometrů čtverečních, vždy na dvou až čtyřech patrech. Tohle podzemí propojuje metro, autobusový terminály, desítky bank, pošty, kina, 400 restaurací, dokonce i univerzity, katedrálu, nebo hokejový stadion, kde hraje Montreal Canadiens. Pokud člověk nechce, nemusí vůbec vycházet ven. Jestli někdy ve světě vypukne apokalypsa, tady budou relativně v klidu :-).

V týdnu jsme ještě stihli místní vyhlášené autokino Cine-parc St. Eustache. Je jen kousek od Montreálu a má rovnou pět pláten. Vymyšlené je to tak, že zaplatíte deset dolarů, vyberete si film, zaparkujete před plátnem, a pak si v rádiu naladíte FM frekvenci, kde vám k obrazu pustí zvuk. Doporučuje se vzít si klasické rádio, protože lidi po konci filmu často zjistí, že autorádio jim vytřískalo baterku v autě :-). My rádio neměli, tak jsme museli mít nastartováno a stát trochu bokem. Což jsme museli tak jako tak, protože jsme původně stáli před špatným plátnem a tak jsme na poslední chvíli po tmě přejížděli a už bylo plno.

Lidí bylo překvapivě hodně a před každým filmem bylo narváno. Nekteří si udělali piknik přímo na korbě svýho trucku a měli pohodičku, ostatní si zase nacouvali a sedli zezadu do kufru. Jak skončil film, začal hned po něm druhý, takže lidi mohli různě přejíždět a mít tak dvě promítání za super cenu.

Zbytek týdne dost ovlivnila moje únava (to jsem ještě netušil, co se mi děje) a taky třicítky, které velmi překvapivě do Kanady dorazily. Takhle v září to už nikdo nečekal… Místní ale tvrdí, že teď bude poslední hezký týden a pak se pomalu začne plížit krátký podzim a dlouuuhá zima.

Do Kanady jsme se chtěli podívat moc. Říká se, že je to taková normálnější, uvědomělejší a přívětivější Amerika. Američané zase s oblibou říkají, že Kanada vypadá na první pohled stejně jako jejich země, ale při bližším pohledu si uvědomíte, že je tam všechno špatně. A teď komu věřit?

Kdybychom si mohli vybrat, určitě bychom se tuhle otázku vydali rozlouskávat na západní pobřeží – do Britské Kolumbie a ideálně přímo do Vancouveru. Jenomže to by kvůli posunu času nevycházelo. Abychom byli v nějakém normálním kontaktu s prací v Praze, museli bychom vstávat ve tři ráno (a v Čechách už by bylo poledne). Bohužel bez šance.

Takže jsme směřovali na východ, a tady si vybrali městečko Rawdon, které leží hodinku nad Montrealem. Nad námi je už jen divoká příroda a jedna hlavní silnice do zbytku země, víc nic. V dojezdové vzdálenosti je pak krom Montrealu i město Quebec, Ottawa a Toronto. Takže pro nás ideální – přes týden výšlapy po okolí, o víkendu výlety do velkých měst.

Ubytování jsme tentokrát zase řešili přes Home Exchange – naši hostitelé Pascal a Kristell se ukázali jako strašně milí, dům nám připravili na míru (hlavně pracovnu), všechno ukázali, popůjčovali vše co šlo, a nic nebyl problém. Na uvítanou jsme dokonce dostali javorovej syrup, který jejich rodina vyrábí!

Tihle dva zdědili barák po dědovi a teď ho pronajímají nebo vyměňují s lidmi jako jsme my. Pro nás to znamená měsíc v Kanadě víceméně za hubičku a na velmi autentickém místě – takhle tu žije typická střední třída.

Hned druhý den ráno se nám přišli představit sousedi – mimochodem vždy když jsme zmínili, že pocházíme z Čech, každý hned věděl kam nás zařadit. V Rawdonu několik lidí z Čech žije, jeden z nich tu vybudoval továrnu a každý o něm ví. V místním muzeu je dokonce i malý růžeček věnovaný československé kultuře.

Pro Rawdon jsme se rozhodli i proto, že nám majitelé nadšeně říkali, jak je město super dostupné pěšky. Z jejich pohledu určitě. Z pohledu Evropana je to trochu složitější – chodníků je málo, přechodů ještě míň, a některé křižovatky působí pro chodce vyloženě nepříjemně. Často se stane, že tři sta metrů dlouhou trasu jedete kvůli provozu raději autem. Paradoxně tak lze na ulici vidět hlavně děti do šestnácti let, protože ti ještě nemají řidičák. Všichni ostatní jenom jezdí.

Auta jsou tu taky větší, ale není to ještě tak vyhnané do extrému jako v Americe. S potravinami jsou na tom ale bohužel nastejno. Pětilitrový mlíka žádný problém, takže když si pak člověk dává do košíku klasickou litrovku, cejtí se, jak kdyby si kupoval mlíčko do kafe. Obří balení všeho a celkově strašně zbytečná spotřeba. Buď to všechno končí v kontejnerech, nebo na sílu v lidech. Obojí asi není to pravý ořechový.

Trochu šok pro nás byla francouzština. Že se v téhle části Kanady mluví francouzsky, to jsme věděli. Myslel jsem ale, že tu angličtina funguje jako druhý jazyk. Realita je taková, že hodně lidí tu mluví jenom francouzsky a anglicky umí třeba jen pár slovíček. Někdy ani to ne.

Město Quebec je pak dokonce druhé největší francouzsky mluvící město na světě (po Paříži). Anglicky tady údajně mluví ani ne 2% obyvatel. Město jako takové nás nicméně až tak moc neoslovilo – centrum je extrémně turistické, takže jsme ho jenom tak narychlo prolítli.

Nám se stejně vždy líbí mnohem víc v okrajových čtvrtích, kde bydlí místní. Takhle dokážeme nachodit kilometry. A tam Quebec ukazuje neskutečnou kvalitu života – takový klidnější New York. Hezký domečky, všude chodníky, lidi na kolech, zvířata, hrající si děti, pohoda, mír.

Naším hlavním cílem jsou tady treky. Řekli jsme si hned na začátku, že bychom tu měli chodit co nejvíc po zdejší v přírodě, protože ve Švédsku jsme tomu i kvůli počasí až tak moc nedali. Tak uvidíme, jak nám to půjde.

Já mám skutečně budík nastavený každý den na půl sedmou a překvapivě to šlo snadněji, než jsem si myslel. Odměnou je nám pak celé volné odpoledne.

Původní plány trochu nabourala nemoc, která mě hned první týden v Kanadě skolila. Klasicky jsme to přepálili – změny časů, jet lagy, a my místo toho, abychom si trochu odpočinuli, hned vyrážíme do hor a najedeme další stovky kilometrů. No jo.

Mám vždy tendenci se trochu posmívat lidem co na letištích a v letadlech ještě i teď nosí roušky, ale pomalu o tom přemýšlím taky – být nemocnej každý dva měsíce mě přestává bavit.

Vsadili jsme místní lotto a naše výhra byla přesných dvacet kanadských centů (= tři koruny). Tak ani tady z nás dolarový milionáři nakonec teda nebudou no.