Díky zkušenostem z posledních přeletů jsme chtěli být trochu zodpovědnější, takže jsme na JFK byli tentokrát už 90 minut před odletem. Na nás až neuvěřitelný výkon. Po vystání fronty u Delty se nicméně dozvídáme, že lístky jsme sice koupili u nich, letět ale budeme s někým jiným. Konkrétně s Latam Airlines. „A pospěšte si, protože na váš let končí odbavení za pár minut.“ A tak zase jednou běžíme na druhou stranu nějaké obří letištní haly. Člověk už se tomu musí vážně jen smát :-).
Let jako takovej nebyl nic moc. Trval osm hodin. Noční let s odletem chvíli po půlnoci, co čekat. Marťa si krátce po vzletu zabrala dvousedačku vedle a udělala si pohodlí. Já zase celkem šťastně vyfasoval business class chudých (= sedadlo u nouzového východu). I tak to ale bylo dlouhý a nepohodlný. Hodně turbulencí. Těžko usnout. Letos nás čeká ještě šestnáctihodinový přelet do Afriky, a to teda vůbec nevím, jak přežiju. Bůh s námi.
Peru je naštěstí velmi osvěžující hned od prvních vteřin. Je krásnej den a my přistáli v Cuscu, bývalém hlavním městě Incké říše. Do tváře nám fouká chladný vítr z všudypřítomných hor a zároveň nás okamžitě začně spalovat slunce. Jsme 3400 metrů nad mořem a jsme mu hodně blízko.
Hned voláme taxíka a jedeme na sever do městečka Ollantaytambo, což bude naše hlavní stanoviště v Peru. I tady platí, že čas znamená peníze, a tak to náš řidič bere hlava nehlava jako šílenec směrem k cíli. Tam, kde já bych už asi sundaval nohu z plynu, on ještě přidává. A nedejbože, aby se mu někdo na silnici připletl do cesty. Tyhle týpci mají pod čepicí. Ani jsem si moc nebral osobně, že se mi nepodařilo cenu za cestu usmlouvat byť jen o dolar. První den tu prohraje skoro každej.
Jsme skutečně hodně vysoko a tlak jde ignorovat jen ztěžka. Dá se to přežít, ale hlava bolí. Výšková nemoc. Místní nám prozradili, jak se s ní vypořádat – stačí si údajně propíchnout prst, a nechat se trochu „upustit“. Prostě jako když pomalu pootočíte víčkem natlakované flašky. My to nezkoušeli, protože jsme tuhle radu dostali, až když jsme jí už nepotřebovali. Po pár dnech si tělo zvyklo. Ale třeba se nám ještě někde bude hodit.
Bydlíme v jednoduchém, ale moc pěkném penzionu Apu Lodge. Naše kufry hodí na náměstí na záda a vynesou je až do pokoje. Jednoduchá místnost má i balkónek a úžasnej výhled na město pod námi a okolí. Chudoba je nepopiratelná. Všude kolem se toulají desítky divokých psů. Rozestavěné budovy kam se podíváš. Ale je tu krásně. Dáváme si první večeři na terase s výhledem na město a dochází nám, že je to zase jednou láska na první den!
Přímo v Ollantaytambu je hned několik významných míst staré incké říše. To nám přichází velmi vhod, protože první den to chceme brát trochu zlehka. Míříme na zbytky inckých ruin, kde stojí za povšimnutí hlavně monolity, které byly součástí nikdy nedostavěné svatyně.
Vědci zjistili, že pocházejí z lomů na úplně jiné hoře na opačné straně údolí. Takže Inkové je museli snést dolů, přes řeku, přes pláně Posvátného údolí, a pak je dostat sem nahoru. Trasa dlouhá čtyři kilometry. Dodnes se neví, jak to udělali, ale je to fascinující. Každý kus totiž váží 50 až 100 tun.
„Až uvidíš ty místa na který vás zavezu, tak si dáš ruku na srdce, a z tý nádhery co uvidíš, tak z toho se ti zatočí hlava Amígo…“ Jsou to komici. Tady prostě nejde jen tak sednout do taxíku, nahlásit cíl, a v klidu jet. Tady stojíme dvacet minut na místě, handrkujeme se o pár dolarů, a podáváme si telefon s překladačem tam a zpět.
Jakmile si plácnem a rozjedeme se, jsme zase nejlepší kámoši. Jasně že platim víc, ale už trochu míň než při tý první jízdě. Jitrnice na čele se mi viditelně zmenšuje! Ale pořád jsem Gringo a je to tak trochu moje povinnost. Vždyť z toho tady ti lidi žijou. A hlavně – pár dní dozadu jsem platil za desetiminutovou (!) jízdu na Manhattanu 25 dolarů. Tady platím jen o trochu víc za to, že nás chlápek vozí půl dne šílenejma cestama po horách. V tomhle kontextu jsme spokojení oba.
První zastávkou je Moray. Z obří díry po meteoritu tu inkové vybudovali laboratoř, kde testovali nejrůznější plodiny a uměle vytvářeli různá mikroklimata. Rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem místa je až 5 °C. Součástí je taky velmi propracovaný zavlažovací systém – kámen a voda, to tady v Peru hraje prim všude.
Odpoledne se necháváme vyhodit ve městečku Chinchero. Tady začíná jeden z mnoha inckých trailů – cest, které se táhly napříč Peru, Chile nebo Ekvádorem.
Nikde nikdo. Za celou cestu potkáme jen asi pět místních farmářek, které trasy využívají, a ženou přes ně na pastvu tu hrst dobytka co mají. Miniaturní obydlí a malá políčka. Težkej život, těžkej.
Výhledy nám nedají spát. Co chvíli zastavujeme a zdržujeme se možná až moc. Několikrát taky musíme nechat odběhnout místní psi, protože rozhodně nevypadají přátelsky. Lidi na internetu dopředu varovali, že je pár z nich dokonce pokousalo. Po nás pak vystartovali na úplně stejných místech, tak jsme jim radši dali trochu času na zklidnění… Jenomže i kvůli tomu dorazíme do našeho cíle až po setmění. Na náměstí vesničky Urquillos i všude v okolí je mrtvo, což je trochu čára přes rozpočet. Tuktukáři o nás vůbec nemají zájem, všichni už mají padla a koukají na nějaký svoje telenovely.
Nakonec ale jednu paní uprosíme a ta nás hodí až ke colectivu co jede do Ollantaytamba. Poslední dvě místa. Všichni nás rádi vidí, protože autobus se tady rozjede až když se ho řidiči podaří zaplnit. Je pozdě, je to nepohodlný a my máme v nohách skoro 20 kilometrů. Chtě nechtě musím zpochybnit svoje plánovací schopnosti – zítra v pět ráno totiž vstáváme a čeká nás výšlap na Machu Picchu!
No, vstávalo se nám ztuha. Ale ve dny jako jsou tyhle proudí tělem i hodně vzrušení – Machu Picchu je novodobý sedmý div světa a člověk ho nevidí každý den. Taky za tím bylo dost práce vše zorganizovat. Vstupenky jsou hodně omezené, je jich přesný počet na každý den, a musí se kupovat měsíce dopředu, jinak má člověk smůlu. Já nákup nechal dost na poslední chvíli, takže jsme vybírali už jen z posledních pár slotů v jediném volném dni z celého týdne. Kupovat to o den později tak smůla.
Obecně máme na této cestě obrovskou porci štěstí a vše důležité nám zatím vždy vyšlo. A to skoro vše jedeme časově hrozně na hranu. Toho plánování je tolik, že to místy okupuje hlavu až nepříjemně. Nekonečný množství letenek, jízdenek, vstupenek, navazujících spojů, přejezdů, taxíků, spousty časů a datumů uložených v hlavě… A v tomhle tempu už dvacátý týden v řadě!
Zní to jako že si stěžuju, ale já to svym způsobem miluju.
Cesta vlakem trvá zhruba dvě hodinky. Většinu času se jede podél řeky Urubamba a je radost okolí pozorovat. Vedle kolejí rostou stovky Orchidejí jen tak. Následuje ještě cesta busem a tam už mám trochu problém se dívat z okýnka. Jsme vysoko na serpentinách a nedělá mi to dobře.
Četl jsem pěknej citát, že spatřit Macchu Picchu je jako vystoupat na vrchol Mt. Everest a tam najednou zničehonic uvidět Taj Mahal. Je to samozřejmě značně přehnaný, ale teď když tam stojíme, tak chápu, jak to bylo myšleno. Machu upřímně není až tak fascinující. Taj Mahal mě před lety vystřelil z bot mnohem víc. Ale fakt, kde se místo nachází, z něho dělá něco nepopsatelnýho.
Dlouho předlouho se nevědělo, k čemu to tu vlastně sloužilo. Když ho v roce 1911 oficiálně objevil americký dobrodruh Hiram Bingham, byla to náhoda. Místní o Machu Picchu věděli, ale okolnímu světu bylo ukryto po staletí.
Dnes už se ví, že šlo o letní sídlo Inckého vládce. Zní to vtipně, protože jsme ve 2400 metrech. Nicméně Cusco je ještě o kilometr výš a to už trochu smysl dává – prostě tu bylo tepleji. Záhadou ale zůstává, proč došlo k vysídlení. Epidemie? Blížící se Španělé? Špatné podmínky pro život?
Poslední variantě bych se ani nedivil. Počasí se tady mění každou hodinu a jsou kvanta lidí, kteří to tu měli celé v úplné mlze.
My měli krásně, možná až moc. Jsme oblečení do chladnějšího počasí, ale jsou tu třicítky. A nás čeká výšlap na horu Huayna Picchu. Brutální. Výstup je dost strmej, ale dá se to. Už jsme si zvykli a zadýcháváme se mnohem míň. Krizovka přichází až na schodech smrti (takhle jim skutečně říkají). Tam se naplno projeví můj strach z výšek. Narazil jsem si čepici tak abych neviděl dolů, ale bohužel mi jednou sjede zrak a před očima se mi udělá temno.
Takže jsem se pak po těch schodech pomalu plazil až nahoru, nalepenej u zdi a s přivřenejma očima. Marťa už byla naštěstí na vrcholku a neviděla mě, takže nějaká důstojnost mi zůstala :-). Nahoře jsem pak regulérně začal v duchu počítat, kolik asi bude stát vrtulník a záchranná akce dolů. Nebyla šance že bych to šel zpět, čelem k tomu všemu. Nebyla!
Ale jsme nahoře, wow! Žádná mlha a výhled neskutečnej. Pořád mi to nedělá dobře, ale ta krása se nedá ignorovat. Oni skutečně zasadili takový palác tak vysoko do hor? Není divu, že to tu nikdo tak dlouho neobjevil…
Dnes už je tu objevitelů pravda trochu víc. Na fotku se stojí fronta. A když pak scházíme dolů (naštěstí jinou cestou), lidi jsou najednou úplně všude. Je čas to otočit.
Loučíme se s Machu Picchu a děláme rozhodnutí, že nevyhodíme dalších třicet dolarů za autobus zpět, ale sejdeme si to až úplně dolů pěkně pěšky. Někde jsem si přečetl, že cesta trvá jen asi půl hodiny.
Bohužel to ale bylo to mnohem delší. Zabralo nám to skoro další dvě hodiny v totálním vedru a bez vody. Celou dobu jsme pospíchali a skoro běželi, abysme stihli vlak do nedalekých termálních lázní Santa Teresa. Ten nám jen o pár minut ujel, ale bylo to vlastně jedno. Jízdní řád se nedávno změnil a spoje zpět nedávaly žádný smysl. Skoro až dobře, že jsme ho nestihli.
Každopádně jsme díky tomu byli „uvěznění“ v Aguas Calientes, prvním městečku pod Machu Picchu. Tahle místa vždy padnou za oběť a prodají celou svou duši turismu, hroznej cirkus. Předražený restaurace a v jídelním lístku hlavně burgry a pizzy… Ach jo, lidi přece nemají jet přes půl světa, aby pak jedli jídlo, co znaj. Všude na světě to je takhle. A všude na světě mají tyhle restaurace plno.
Po chvíli hledání narážíme na podnik, kde sedí jenom peruánci. Dáváme si dobrý a levný jídlo a přemýšlíme, co dál. Tady už skutečně nic zajímavého není a vlak domů nám jede až za pět hodin. Past.
Nakonec se mi někde v mapách podaří najít úplně zapadlé místo kousek za městem. Přemlouvám Marťu, ať mi ještě jednou věří, a věnuje poslední půlhodinu. Je splavená a vůbec se jí nechce, ale souhlasí. Stejně nám nic krom sezení v čekárně nezbývá.
A nakonec je to paráda! Došli jsme k malým vodopádům Cascadas Alcamayo ukrytým v místní džungli. Protože jsme s sebou měli plavky, hned jsme do nich skočili. Na pár vteřin dokonce i Marťa. Ledovka strašná, ale přišlo to vhod a vykoupali jsme se pěkně. Díky tomu se ten den zase zvrátil tím správným směrem. Dvojnásob, když pak kousek po proudu prodávali pivko a měli houpací křesílka :-).
Na druhý den jsme měli naplánovanou Ayahuascu. Napíšu o ní samostatně. Fyzicky nás to na posledních pár dnů solidně vydrancovalo, takže jsme zbytek pobytu strávili už jen tříděním myšlenek, nebo pospáváním v houpacích sítích.
Já si šel poslední podvečer ještě na chvíli zaházet do zdejší řeky. Prostředí nádherný. Bohužel asi po půl hodině začala bouřka a já si rychle uvědomil, že jedinej hromosvod v okolí jsem vlastně jenom já a můj prut :-). Tak jsem to zase rychle sbalil a mazal na hotel.
Co závěrem? Peru jsme si zamilovali a myslím, že ten týden jsme tu využili do sytosti. Velká města jako Limu nebo Cusco jsme úplně vynechali a troufám si tvrdit že jsme o nic nepřišli. Stejně tak i několik nejprofláklejších turistických míst jsme prostě přeskočili. Z fotek tam na nás bylo až moc lidí.
Zůstat jen na jednom místě, v krásném prostředí malého městečka, a nikam se moc nehonit, se ukázalo jako skvělá varianta. I měsíc by se tady ale dal prožít do plnejch.
Naše první cesta do jižní Ameriky a hned taková paráda. Velká radost a požehnání, že jsme tu mohli být, a vidět to na vlastní oči. Stýskat se nám bude moc. Magická země tohle Peru…
