Byt co máme v Buenos Aires je určitě jeden z nejobyčejnějších (a nejlevnějších), co jsme zatím na cestě měli. Když jsme sem poprvé vešli, byla tu šílená zima a uvnitř nás čekalo jen to nejzákladnější vybavení. Nebyly tu například ani nože, utěrky nebo třeba odkapávač. To všechno nám naši hostitelé museli postupně dokoupit.
Kdykoliv někdo v bytech nad námi spláchne, rozezní se celým prostorem typický zvuk splašků proudících stoupačkami až k nám dolů. Třeba dvacetkrát denně. Jsme totiž v přízemí a navíc hned u výtahu, což je další věc. Argentinci jsou mega hluční, nedejbože pokud se zrovna hraje fotbal (a ten se hraje pořád). Než jim přijede výtah, stihnou si vyhalekat celej život. A nám taky.
Je to paradoxní, nicméně po víc jak dvou týdnech můžeme říct, že se nám tu žije naprosto skvěle. Nechápu to, nedává to smysl. Vše jde papírově proti nám. Ale asi už jsme skutečně v nějaký fázi, kdy nás tyhle malý věci nerozhodí.
Hluk? Nevnímáme. Tak jsou živější, no – špunty do uší vyřeší vše :-). Starej nábytek? No a co. Máme pohodlnou postel a oddělenou pracovnu. Gauč je fest nepohodlnej, ale jeden díl Bratrstva neohrožených netrvá ani hodinku, tak co.
Vědomí že to není naše a že mě to Marťa nebude o víkendu nutit nějak vylepšovat nebo vymalovávat, to asi dělá hodně. Však tu za měsíc zase nebudeme, tak co se tím zabývat na byť jen té nejmenší úrovni.
Nás přece zajímá to co je tam venku!
Nebo ne? Tak aktuálně prej ne no…
Jednou to přijít muselo. Marťa přišla před víkendem s tím, že teď nechce pár dnů absolutně nic dělat. Hlavně ať už proboha nikam nejezdíme. Žádný výlety, žádný plány. Ideálně si jen sednout na gauč a pustit si Netflix jako normální lidi. Měl jsem pro to určitý pochopení… Dost možná jsem si to podvědomě sám přál taky.
A stejně jsme ostudně pozadu s plánováním. Tak holt jeden víkend obětuju a aspoň celou tuhle cestu dotáhnu až do konce roku.
Byl to šílenej bolehlav, ale v neděli večer jsme to všechno měli pořešený – letenky do Patagonie, do Keni, do Maroka, a na přelom roku na Srí Lanku. Aby toho nebylo málo, tak jsem na dálku pořešil ještě lístky na čtvrtfinále MS v Praze (běda jak se tam Češi nedostanou), a totální optimismus dokončil nákup vstupenek na Blink-182. Za půl roku. Na Novej Zéland.
Jako, toto už reálně nemůže vyjít. Zákonitě se to někde musí posrat…
Naše bankovní konta řvou o pomoc a moje mozkový buňky taky. Ale máme to! Obrovská úleva. Uprostřed procesu výběru jsem už absolutně rezignoval na výběr aerolinek. Úplně podružná věc. Jediný, co rozhoduje, je délka letů a počet přestupů. Samozřejmě taky cena. Díky tomu, že jsme fyzicky v Argentině, daří se nám koupit dvě z letenek za argentinské Pesos. Tedy za poloviční cenu. Trochu tím riskujeme, protože na letišti by si někdo mohl všimnout, že ani omylem žádní Argentinci nejsme… Ale úspora je to tak neskutečná, že to prostě musíme zkusit a svoje rezidenční čísla si vymyslíme.
Každopádně mám e-mail plný letenek od společností, o nichž jsem v životě neslyšel. A žádnou velkou důvěru ve mně nevzbuzují. FlyBondi? To má být jako co?! Ethiopian Airlines? Ufff. Saudia? Royal Air Maroc? Ty poslední mají název jak pro nějaké vzdušné síly.
Následující víkend jsme se ale ven zase konečně dostali.
Původní plán byl dojet trajektem do sousední Uruguaye, protože tam se dá z Buenos Aires dojet za slabý dvě hodinky přes oceán. Nicméně v den, kdy jsem se rozhodl kupovat jízdenky, udělal místní dopravce jako na potvoru obří promo akci na celý měsíc. A rovnou 40% sleva, to už je dost. Nejdřív mi to přišlo jako skvělá náhoda, jenže krutá pravda se ukázala v zápětí – stránky byly tím návalem lidí tak přetížený, že se na ně nedalo hodiny dostat. A když pak ta úvodní vlna opadla, v podstatě všechny termíny byly fuč.
Volba tak padla nuceně na místo, kterému se přezdívá Benátky Argentiny a kam si místní jezdí na víkend odfrknout. Vyklubal se z toho nejspíš nejlevnější celodenní výlet od doby co jsme na cestě. Taxi na nádraží vyšlo na třicet korun, hodinová jízda vlakem do El Tigre vyšla na koruny TŘI, a zpáteční jízdenka lodí stála 1000 pesos, takže zase jen třicet korun. Tři různý druhy dopravy a ve dvou lidech jsme se vešli do stovky.
Vlaky, stejně jako spousty dalších věcí tady v Argentině, dotuje stát. Že by to vysvětlovalo tu aktuální ekonomickou situaci? Zcela určitě je to jeden z dílků skládačky. Na vině není jenom dlouholetá levicová vláda, ale taky lid samotný – kdykoliv se tu do toho někdo pokusil říznout, Argentinci hned vyběhli do ulic a dali hlasitě najevo, co si o úsporných balíčcích myslí. Slabí politici si to pak zase radši rychle rozmysleli, a tak pořád dokola. Jak z toho ven? Zatím to vždy „vyřešili“ vytisknutím dalších a dalších peněz.
Mimochodem – třetina zaměstnané populace pracuje pro státní správu. 40% obyvatel žije pod hranicí chudoby. To jsou naprosto neuvěřitelný čísla. Tady ty změny budou dřív nebo později strašlivě bolet…
V El Tigre bydlí ti nejbohatší z Buenos Aires. Každá domácnost tu vlastní loď, protože jinak se po okolí pohybovat nedá. Ostrovy jsou často úplně odříznuté a kanálů je tolik, že je každá „ulice“ pojmenovaná. To aby tu nevládl úplnej chaos.
Do Argentiny už naplno dorazilo jaro (v říjnu), a tak jsme si nakonec užili docela pěknej den. Na našem ostrůvku nebylo moc co dělat, ale aspoň tam bylo několik restaurací. Sebevědomě jsem nám ve španělštině objednal grilovaný maso, takže když nám o chvíli později donesli obloženej talíř, jenom jsem jim hezky poděkoval a dělal, že přesně tohle jsem vlastně chtěl :-).
Na poslední víkend jsme měli naplánovanou Patagonii, zbytek dní jsme ale strávili už jen v Buenos Aires. Hodně rozmanitý město. Každá čtvrť je výrazně jiná a něčím osobitá, takže se člověk cítí jako by byl každý den někde jinde. Luxusní čtvrti střídají ulice s polorozpadlými baráky, kde bychom se po setmění asi potulovat nechtěli.
Z nejzajímavějších míst stojí za zmínku hřbitov Chacarita. Obří obří místo. Nesmírně zajímavý a syrový, cítili jsme se tam dost zvláštně. První část tvoří masivní hrobky významných argentinských rodin. Ty největší mají i několik pater a umístěny jsou tam desítky členů jedné rodiny. Hrobek je tu na pět tisíc. Význámná část z nich je ale už opuštěná, protože není nikdo, kdo by se o ně staral.
To má za následek, že spousty jich je zchátralých až na pokraj kolapsu. Vymlácená okna, chybějící dveře, rozpadlý střechy – nic neobvyklýho. Hluboko v bludišti jdou nalézt i hrobky, kde jsou zvenku vidět rakve. Některé pootevřené nebo poškozené tak, že jde vidět přímo do nich. Moc jsme nevěděli co si o tom všem myslet.
Zlepšit náladu jsme si šli do galerie moderního umění MALBA. Asi nepřekvapí že se zaměřují hlavně na autory z Jižní Ameriky, přičemž mezi nejcennější řadí hrtsku obrazů od Fridy Kahlo.
Buenos není úplně město, kde by se dalo jezdit na kole. Problém je bezpečnost. Řidiči, zejména taxikáři, tu jezdí jako šílenci, takže mi bylo proti srsti na nich po městě jezdit. Na okraji města, na pobřeží jižního Atlantiku je ale obrovský park Reserva Ecologica, kde už to trochu smysl dávalo. Půjčili jsme si taková ta sdílená kola, která vám z kreditky strhnou asi dvacet korun za každých třicet minut používání.
Projeli jsme kus parku, a protože dál to už na kole nešlo, kola jsme opřeli a pokračovali kousek dál pěšky… Když jsme se asi za půl hoďky vrátili, kola byla samozřejmě pryč. Brali jsme to tak, že si je někdo línej vzal na cestu zpět a jednou je snad vrátí.
Jenže… Uběhla hodina, dvě, pět, deset. A pořád nic.
Vidina toho, že je někdo nevrátí třeba měsíc, začínála být časem HODNĚ otravná. A potenciálně dost drahá. Přitom taková blbost… Co když je někdo vážně ukradl? Nebo hodil jen tak pro srandu do oceánu? A nebo se prostě jen někde válí, ale i tak bude trvat týdny než je někoho napadne vrátit? Přestože tohle se mi honilo hlavou, odmítal jsem to jít hlásit nebo nedejbože řešit někde s policajtama.
Nakonec to trvalo 27 hodin. Až pak někdo kola díkybohu vrátil. Docela dlouhá zajížďka :-).
Buenos Aires nás dost překvapilo. A to jsme vůbec nevěděli, co tady čekat! Mysleli jsme, že jižní Amerika je na tom mnohem hůř a že budeme v nějaké rozvojové zemi. Vycházel jsem z toho, že když je průměrný měsíční plat v Argentině jen asi deset tisíc korun, těžko můžeme očekávat bůhvíco. A přitom tady by se dalo úplně v klidu žít jak někde v Evropě. A velmi levně. Pokud by se v okolí ČR odehrála nějaká globální nepříjemnost, asi by to tu stálo za zvážení.
A ještě jedna věc – ačkoliv nás lidé často varovali před možnými krádežemi, nikdy jsme se tu ani na chvíli necítili nebezpečně.
