Autor: Lad Page 9 of 12

North Coast 500 je trasa, která je uvedena skoro v každém seznamu nejzajímavějších cest světa. My se o její existenci dozvěděli náhodou až dva týdny před odjezdem do Skotska. A aby toho nebylo málo, její začátek je jen asi dvacet mil od místa, kde bydlíme! Zase štěstí, takže nebylo co řešit. Vzali jsme si pár dní dovolenou a vyrazili jsme.

Roadtrip, to je svoboda. Naházíte pár základních věcí do auta a jedete. Načrtnete si nějakej plán, ale vlastně se ho nemusíte držet. Nebo ho můžete kdykoliv libovolně změnit. My nevěděli ani jeden večer, kde budeme spát.

Jak už název napovídá, North Coast 500 je cesta dlouhá 500 mil. Vede kolem drsnýho severního pobřeží Skotska a zahrnuje vše od bílých písečných pláží, až po hory a odlehlé rybářské vesnice. Té krásy bylo tolik, že jsme měli chvílemi až pocit, že jsme z toho otupělí.

Čtvrtek
První den se nesl v duchu zvířat. Naší nejbližší zastávkou bylo Chanonry Point, zdánlivě nenápadný kus pláže s majákem. Ale – když přijdete ve správný čas, existuje tu možnost, že uvidíte jak delfíni pronásledují ryby severního moře. Tady jsem trochu plánoval a počítal (nejvyšší šance je během přílivu/odlivu), i tak jsem ale moc nevěřil, že je uvidíme.

Ale byli tam! Čtyři, možná pět? Padesát metrů od nás? Rozhodně na dohled. Vidět delfíny v jejich přirozeném prostředí – k nezaplacení.

Na místo se mimochodem jede silnicí skrz regulérní golfový hřiště. Měl jsem trochu nepříjemný pocit, že nás cestou někdo trefí míčkem. Golf vynalezli Skoti a hřiště jsou tu všude. Najednou mě ten sport začal zajímat – viděli jsme tu spousty krásných míst, a může být fajn na nich strávit den s holí v ruce.

Bylo jasný, že nám na tomhle výletě půjde karta. První zastávka často rozhodne. Navíc bylo moc pěkně.

Štěstí jsme měli i u Falls of Shin. Jde o menší vodopády, zároveň ale o jednu z posledních překážek migrujících lososů na jejich cestě za vytřením do své rodné lokace. Když jsme k vodopádům přijeli, byli jsme zklamaní – proud se po deštivých dnech zdál natolik silný, že bylo nepředstavitelný, aby se nějaký losos o skok byť jen pokusil. Nebyla šance.

Ale ne – najednou to jeden zkusil! Viděl jsem ho jen koutkem oka, ale určitě to byla ryba. A najednou to zkoušeli další a další. Wow. To byl zážitek. Něco co vidíte v televizi v dokumentech, a najednou na to koukáte z deseti metrů. Velká paráda.

ZOO sekvenci jsme zakončili krátkou zastávkou u jezera Loch Fleet, kde měli být k vidění tuleni. Jezero je obrovské, tak nám to chvíli trvá, ale nakonec je nacházíme. Tulení rodinka se vyhřívá na sluníčku a je jim blaze. Z pláže je očumujeme my, hrstka ostatních, a taky pár fotografů s objektivy minimálně za padesát tisíc. Když vedle nich stojím s mobilem, tak si připadám směšně.

Další zastávkou jsou Whaligoe Steps, přírodní úkaz, kde hnízdí stovky racků. Pěkná zátoka, kterou ze tří stran obklopují útesy. V roce 1786 se rozhodli místo využít jako přístav a za osm (!) liber k němu nechali postavit schody.

Po celém dni se dostáváme do cíle, městečka John o‘ Groats. Už je totiž skoro devět večer. Nemáme vyřešené ubytování, ale tohle je první větší město za delší dobu, tak doufáme, že se něco najde. Pár hotelů na místě je. Problémem se ukazuje cena, nejlevnější vychází dle internetu na zhruba 170 liber (skoro pět tisíc). Au.

Jdeme tedy do nejbližšího hotelu raději napřímo. Milá paní na recepci nám říká, že jeden pokoj ještě mají. Za 80 liber (malinko přes dva tisíce). Paráda! Ten samý hotel je na Bookingu dvakrát tak drahý. Ubytujeme se a jdeme si dát něco k jídlu.

Bohužel pro nás má ale kuchyně už půl hodiny zavřeno. Ptáme se na okolí, ale nejbližší možnost jídla je prý vzdálená dvacet kilometrů. No jo… Odcházíme ven, a po chvíli za námi vybíhá ta paní z recepce – kuchař prý slyšel naší konverzaci, a něco malýho nám ještě udělá. Jenom toasty (a pivo), ale ten večer nás zachránil.

Po večeři jsme ještě prozkoumali město. Ač už bylo po desáté, tady na severu bylo pořád ještě světlo jako ve dne. V obci žije nastálo jen asi 300 obyvatel, v léťe je ale městečko velmi populární. My máme štěstí, protože jsme tu posledních několik dní před prázdninami a je tu liduprázdno. Jsme doslova na konci světa.

Pátek
Po snídani zjišťujeme, že začíná poprchávat, a je docela zataženo. Ze strachu z průtrže tak míříme rovnou k Duncansby Head, první zastávce dne. Jde o místo v nejsevernějším cípu skotských Highlands, kde se konec Británie potkává se Severním mořem. Výhledy jsou nepopsatelný.

Cestou zpět už prší dost, u cedule označující nejsevernější bod pevninské Británie jde už o regulerní slejvák. Uděláme pár fotek, znovu se zasníme nad krásnými výhledy, a míříme dál.

Před návratem na jih se ještě zastavíme u jeskyně Smoo Cave, pár fotek uděláme i u zříceniny Advreck Castle. Nevynecháme ani horkou čokoládu v místní kavárně – ta je tady na severu Skotska údajně vyhlášená a dát si jí musí každý. Do toho upršeného počasí se hodila.

Naší další zastávkou je Ullapool. Dáváme si pizzu ze stánku v centru a jíme jí v přístavu mezi loděmi. Jíst na veřejnosti je trochu problém, protože si nás vždy všimnou hladoví racci. A ty si servítky neberou.

Během bránění naší večeře se jen pár metrů od nás zničehonic vynoří tuleň! Lidi na něj už čekají na druhé straně a přibíhají se na něho podívat. To jsou věci… My je včera hledali jakou dobu a oni si dnes našli nás.

Je už pozdě, ale máme na seznamu ještě jednu věc – národní park Corrieshalloch Gorge. Pěkný místo s několika propastmi, vodopády a výhledy, ke kterým se dá dostat jen přes visutou lávku.

Vracíme se k autu a padá už tma. Cestou sem jsme po očku koukali po nějakém ubytování na noc, ale nevypadalo to moc dobře. Nakonec jsme pár možností na internetu našli, když jsme ale k hotelům přijeli, měli už zavřeno.

Bylo skoro jedenáct večer a reálně jsme zvažovali, že budeme spát v autě. Naposledy jsem tak spal tuším v Rumunsku, jenže to už je taky nějakejch sedm let. Takže jako poslední možnost budiž, ale hrozně se mi nechtělo.

Nakonec jsem otevřel mapy, a začal obvolávat všechno dostupné v okolí. Volal jsem třeba dvaceti různým lidem, ale v tuhle hodinu jich to zvedlo tak pět. Jednu paní jsem probudil, všichni ostatní řekli, že mají plno. Zachránil nás až pán, který nám jasně řekl, že v okolí nemáme žádnou šanci, a že v tuhle hodinu je naše jediná možnost Hotel Gairloch. Tahle informace má pro nás cenu zlata.

Volám tam, zvedají to hned. Pokoj ještě mají. 89 liber. Diktuju jim kreditku a rovnou přes telefon kupuju. Jsme zachránění!

O půl hodiny později stojíme na místě. Je narváno tak, že na parkovišti není k dispozici ani jedno místo. Nakonec si ho udělám někde bokem. Dostáváme se do pokoje a je to trochu šok. Přestože je už otevřené okno, tak celá místnost strašlivě smrdí. Ale strašlivě. Buď tam někdo zemřel, nebo se tam hosti před náma zeblili.

Nemám vůbec sílu ani chuť to nějak reklamovat. Jsem rád že máme kde spát. Zastříkáme to nějakou voňavkou, vyčistíme si zuby, a chvilku před půlnocí uleháme.

Sobota
Smrad nevadil, vyspali jsme se skvěle. Tak tak se dostáváme z pokoje na čas. Venku zjišťujeme, že jsme na moc pěkném místě u jezera a dozvídám se, že hotel prochází postupnou rekonstrukcí. Některé pokoje jsou v pohodě, jiné vypadají jako ty naše.

Jedeme na snídani a dáváme si Full Scottish Breakfast. Vtipný je, že tady nemůžeme říct, že chceme anglickou snídani. Musí to být skotská (přestože je úplně stejná).

Skoti si stále pohrávájí s myšlenkou nezávislosti. Ta ještě zesílíla po vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Skotsko hlasovalo v 62% pro setrvání, takže vystoupení berou jako křivdu. Jako něco, co se stalo proti jejich vůli… A mají pravdu.

Už zase začíná pršet. To se může změnit buď za dvacet minut, nebo taky už nikdy po celý den. Bohužel vítězí druhá možnost, žádná velká tragédie to ale není – moc zastávek dnes mít nebudeme. Spíš budeme přejíždět.

Taky nás ale čeká nejhezčí úsek celé trasy. Silnice se zúží, a venku je větší divočina. Taky ale větší krása. Jedeme skoro 200 mil a za celou cestu není jediné slabé místo. Je toho tolik, že se to ani nedá vstřebat. Co chvíli zastavujeme a kocháme se.

Zastavujeme na polívku a čaj ve vesničce Shieldaig. Původně místo výcviku námořníků pro válku proti Napoleonovi, později rybářská vesnička. Dnes už prosperují spíš díky tursimu. Nežije tu nastálo ani sto lidí, a život tu musí být pořádně těžký. Je léto, přesto ale dost zima. Prší a fučí.

Lidi jsou tu ale pořád strašně milí. Jako v celém zbytku země.

Čeká nás Bealach na Bà, klikatá jednoproudá silnice vedoucí přes hory poloostrova Applecross. Udájně nejhezčí přejezd celé cesty. Silnic jen s jedním pruhem jsou po celém Skotsku mraky a překvapivě to funguje bez větších potíží. Mají na to takový systém, že každých zhruba sto metrů je silnice rozšířená a řidiči se tam snadno vyhnou. My skutečně nikdy neměli jediný problém, v sezóně to ale musí být docela maso…

Při našem přejezdu bohužel strašně pršelo, i tak jsme ale měli spousty pěkných výhledů.

Dorážíme do městečka Applecross. Jestli jsem o té minulé vísce říkal, že tam mají těžký život, tak co teprve tady. Průměrná teplota v létě je tu 8°C a můžeme potvrdit, zima na začátku července solidní 🙂

Dali jsme si čaj o páté, a rozhodli se, že tady naše cesta ještě končit nebude. Už by mohla, protože domů to není daleko, a žádná významná zastávka nás na oficiální trase už nečeká. My se ale rozhodujeme sjet z cesty a udělat si ještě zastávku na ostrově Isle of Skye.

Jde o jedno z nejoblíbenějších míst v celém Skotsku. Kupujeme nejlevnější možné ubytování – hostel za sto liber. Vtipný, že čím déle jedeme, tím je ubytovaní dražší. A zároveň v horší kvalitě. Bylo tam narváno, zdi z papíru, společný koupelny a kapající kohoutek, co mě budil celou noc.

Ale nakonec se to dalo a vyspali jsme se relativně v pohodě. Možná k tomu přispěla i večerní návštěva Fairy Pools. Malá jezírka v přírodě. Bereme to tam zkratkou – horší a delší cestou než všichni ostatní :-). Bylo by to super na koupání, a občas to prý i jde, ale my měli zimu.

Neděle
Věřím že dnes bude hezky, a nakonec i je. Dáváme rychlou snídani v bistru pod hostelem, a je z toho patrně nejlepší jídlo z celého tripu. Máme na dnešek v plánu hodně zastávek a taky několik výšlapů.

Na Isle of Skye se nám nakonec líbilo z celýho výletu asi nejvíc. Taky jsme si tam dali nejvíc do těla – nachozeno skoro dvacet kilometrů. Počasí nám poslední den vyšlo a i celkově to nebylo nejhorší. Dva dny bylo hezky, dva dny pršelo. Na Skotsko spokojenost.

Od majáku jsme to vzali už rovnou domů. Cesta zpět trvala čtyři hodiny a ve výsledku jsme najeli skoro 1200 Km (750 mil).

Jsem rád, že jsme to dali. Skutečně jedna z nejhezčích tras světa!

První pracovní den ve Skotsku a bylo to znát. Vůbec se mi zpátky za počítač nechtělo. Je to po těch intenzivních víkendech vždy takový vystřízlivění, po kterym člověk úplně netouží.

Za uplynulý týden dostali čtyři moji nejbližší kolegové výpověď. Já tuhle čistku přežil, ale zároveň se polovina jejich práce přehodila na mě. Zbyli jsme v našem oddělení už jen dva. Šli i kluci, co s náma byli čtyři, nebo dokonce i šest let. Brutál.

O to víc bylo potřeba si po večerech pročistit hlavu.

Šel jsem párkrát na ryby (a zase nic nechytil), zajeli jsme do vedlejšího městečka duchů na nějakou novou komedii do kina (a byli jsme tam sami), a jeden večer jsme si zarezervovali stůl v místní vyhlášené restauraci Boath House.

Bral jsem to dost s rezervou, protože jestli něco Britům skutečně nejde, tak je to kuchyně. To je dobře známá věc, a tak jsme se dopředu uklidňovali tím, že tady holt budeme jíst hlavně v indických a asijských restauracích. Problém je, že dobrý nejsou ani ty. Indii jsme zkusili na různých místech, vždy to byla bída. Vietnamský restaurace tu vůbec nejsou, Čína stála taky za prd. A když jsme si v thajskym (!) bistru objednali Pad Thai (což je jejich národní jídlo), tak nevěděli co po nich chceme… To asi mluví za vše.

Ono co chtít po zemi, která má v meníčku na spoustě míst „jídlo“ pojmenované Chip Butty. To jsou doslova jen hranolky s majonézou, hozený mezi dva tousty nebo bulku. Nebo věc nazvaná „Pie in the Roll“, tvrdý masový koláč v housce. To je shodou okolností jídlo, který „vynalezli“ přímo u nás ve městě Nairn. A hned z toho byl hit, kterej si lidi oblíbili. Kdo by měl chuť na sladkou tečku, tak si může dát „Deep Fried Mars Bar“, taky Skotskej vynález. Tyčinka Mars smažená v oleji.

Ale tenhle Boath House, to se dalo. Bylo to na zámku, sedělo se uvnitř i na terasách, byl krásnej den, a přijel nějakej vyhlášenej kuchař z Glasgow. Obsluha extrémně milá. Jídlo parádní a z lokálních surovin. Pěknej večer, kterej nás naladil na víkend.

Sobotu jsme začali na hřbitově vlaků. Zajímavý místo, který jsem našel úplnou náhodou v mapách. Na kolejích za vesnicí Boat of Garten stojí několik starých lokomotiv a vyřazených vagónů – některý už jsou těsně před rozkladem, několik jich je ale ještě solidně zachovalých. Do pár z nich se po trošce šplhání dalo i dostat.

Z úplně posledního vlaku jsme vyskočili pár vteřin před tím, než se u nás objevil nějaký místní zřízenec. Už nám neměl moc co vytknout, tak nás jen upozornil, že chodit takhle mezi kolejema není moc bezpečný. Cestou k autu na nás pak ještě začal řvát nějakej chlápek, že tam nemáme co dělat. Ale to se na podobnejch místech občas stane.

Skotsko obecně je docela ráj pro lidi, co mají rádi opuštěné budovy. Když jsem jel jeden večer z ryb, tak jsem si u cesty všiml zvláštně osamocenýho hotelu. Otočil jsem to, vzal za kliku, a k mýmu překvapení bylo otevřeno. Hotel nepřežil covid a lockdowny, takže byl uzavřenej jen pár let – takový místa jsou nejlepší. Lidi (resp. vandalové) je ještě neobjevili a nestihli zdemolovat.

Náš hlavní sobotní cíl byl nicméně zámek Balmoral, protože ten Marťa chtěla za každou cenu vidět. Místo sloužilo dlouhý roky jako letní sídlo královny Alžběty II., nakonec tam i naposledy vydechla.

Milovala to tam a my jsme ten den pochopili proč. Zámek není v porovnání s ostatními až tak pěkný, ani nijak obrovský, ale to okolí… Leží uprostřed velkého parku, kolem jsou lesy, louky, hradní zahrady a božskej klid. Hned vedle protéká řeka Dee, kam chodí členové rodiny muškařit.

Vstupenka stála 18 liber (500 Kč), a v zámku se dala prohlídnout jen jedna místnost – společenský sál, kde je k vidění pár kostýmů a fotek. No, cejtil jsem, že toho za ty peníze věru moc nedostáváme. 🙂

Cestou k zámku nám málem došel benzín. Tady na severu totiž skoro vůbec nejsou pumpy – v průměru tak jedna na každých 30 mil (zhruba 50 kilometrů). A tak se stalo, že jsem měl v nádrži natankováno zhruba o pět mil méně, než byla nejbližší pumpa.

My v horách, před náma terén jen do kopce, a do toho ještě pár uzavírek a objížděk. Takže neutrál a jelo se, kolikrát i krokem. Celý to zabralo strašnýho času. Ale dojeli jsme!

Díky tomu jsme se objevili v městečku Ballater, kam jsme neměli vůbec v plánu jezdit. Dali jsme si zmrzlinu, omrkli místní vodopády Burn O’Vat, a pádili domů, abychom se pořádně vyspali.

Na neděli jsme totiž měli naplánovaný celý den skoro na minuty. Chtěli jsme začít zastávkou u slavného Glenfinnan viaduktu. Proslavil se díky filmům o Harrym Potterovi, a několikrát denně po něm jezdí replika vlaku Bradavický express. Dá se jet i přímo v něm, ale o to jsme až tak nestáli. Zajímavější mi přišlo spíš vidět vlak z vrchu.

Měl jsem vypočítáno v kolik hodin zhruba vlak přes most pojede, přidal jsem k tomu nějakou rezervu, a vyrazili jsme. Cesta měla trvat dvě a půl hodiny, ale to byl čas podle navigace. Realita byla taková, že většinu času hustě pršelo a na úzkejch silnicích se skoro nedalo předjíždět. Dvacet minut jsme ztratili dáváním přednosti lodím v plavebních komorách (dvakrát). Na konci jsme měli problém s parkováním, a Marťa ještě musela na záchod.

Pořád lilo jako z konve. Vyběhli jsme ven, já byl ale na sto procent přesvědčenej, že to i přes to všechno pořád stihneme…

Ale nestihli. Ve chvíli, kdy jsme doběhli až pod most, tedy do jediného úhlu odkud nebylo nic vidět, nám nad hlavama projel vlak.

Dvě minuty chyběly! K vzteku.

Stáli jsme tam promočení a beze slova. Dvě stě metrů od cíle.

Poprosil jsem aspoň párek turistů z Brazílie, co tam narozdíl od nás byli včas, jestli by mi neposlali video co natočili. Ať si to můžeme aspoň pustit. Poslali. Vtipný je, že na jeho záznamu je vidět, jak se škrábeme nahoru.

Protože pořád pršelo, a my měli promočený i boty, rozhodli jsme se druhou část plánu dne (17 km dlouhou tůru) zrušit s tím, že počkáme až vlak pojede zase zpět. Sedli jsme do auta, pustili topení, převlíkli se, dali si svačinu a všemožně zabíjeli ty dvě hoďky čekání.

Už nepršelo a bylo později, takže na místě kde předtím nikdo nebyl, byla najednou hlava na hlavě. Našli jsme si místo s pěkným výhledem… A napodruhé se i dočkali. Marťu to nečekaně dojalo tak, že měla slzy v očích.

Sjeli jsme na čaj, abychom se zahřáli i zevnitř, a v místní restauraci potkali Pepu Vrtala z pořadu Fotr na tripu. Jedna z mála věcí, na kterou v televizi koukám. Hrozně dobře a vtipně udělaný! Protože jsme oba čekali před záchodem na naše drahé polovičky, dal jsem se s ním do řeči. Evidentně jsme do Skotska přijeli ve stejný den, a i na úplně stejnou dobu, sranda. Vyměnili jsme si čísla, ale jeho návrh „že bychom mohli něco společně natočit“, jsem odmítl. 🙂 Každopádně sérii ze Skotska budou vysílat na Primě v září. Bude super se dívat na místa, který jsme si tu tolik zamilovali.

Víkend jsme zakončili výletem k vodopádům Steall, druhým největším ve Skotsku. Musí se k nim kus vyšplhat, ale stojí to za to. Cesta je kolem Ben Nevisu, nejvyššího bodu Skotska. Krásná příroda všude kolem a vodopády impozantní.

Člověk si to musí i trochu zasloužit – cesta až pod vodopád je přes primitivní lávku cestou tam, a zpět se musí přebrodit řeka.

Podobně jako na většině míst, i tady jsme až na pár dalších lidí skoro sami a nechápeme to.

Jsme ve Skotsku! Asi před rokem jsem se probudil s tím, že se mi o zdejší krajině zdál sen, a hned jsem hlásil, že se sem musíme co nejdříve podívat… A vida! Teď jsme tu a je to láska na první pohled.

Všechno proběhlo v klídečku. Letěli jsme s Ryanairem, takže jsme klasicky skončili asi třicet minut za cílovou destinací (Glasgow) ve městečku Prestwick – dost možná nejmenší letiště, na kterém jsem kdy byl. Hned jsme naskočili na vlak a nechali se odvézt k půjčovně aut. Byl krásnej den, cesta vlakem nás stála dohromady 9 eur, a aspoň jsme si trochu prohlédli okolí.

Tím, že jsme neletěli na hlavní letiště, jsme na obou letenkách ušetřili skoro pět tisíc. Za hodinku cesty navíc. Tyhle věci se za ten rok vážně nasčítají a my teď hodiny za každou cenu fakt nehoníme.

Až v půjčovně mi naplno došlo, že volant je vlastně vpravo, a že by mi mohlo nějakou dobu trvat, než si zvyknu. Čekala mě cesta na sever dlouhá 200 mil (320 km) a byl jsem z toho přiznávám trochu (čti nezvykle dost) nesvůj. Jediná moje zkušenost s volantem vpravo byla na Seychelách, kde jsem měl na deset dní půjčený miniaturní Hyundai i10. Hned při první jízdě jsem tenkrát urazil zrcátko… 🙂

Nakonec to docela šlo.

Lidi na mě troubili první den celkem třikrát. Nejsem na to zvyklej a hrozně mě to štvalo, ale uklidňoval jsem svoje ego tím, že celý špatně to mají oni, ne já.

Čtvrtý den už se mi to dostalo pod kůži. Mozek si konečně zvykl, že se prostě jezdí v „protisměru“, že volant je vpravo, a že řadím levou (jo, vzal jsem si manuál – otrava).

Naučil už jsem se dokonce projíždět i ty jejich příšerný kruháče – úplně každý tu má dva pruhy a vlastní pravidla. Pokud nevyjíždíte hned prvním výjezdem, musíte dávat blinkr směrem dovnitř. A nesmíte být ve vnějším pruhu.

Po týdnu už to mám tak v krvi, že spíš budu mít problém se to pak jinde zase přeučit zpět.

Je tu nádherně.

Příroda cestou byla dechberoucí. Všude krásný řeky a jezera, kopce, neuvěřitelný výhledy, spousty zvířat v okolí (tisíce ovcí a krav), zdravý lesy. Jo!

Po několika hodinách jsme dorazili do městečka Nairn (čti Nérn), o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. My teda ne. Leží hodně na severu a je zasazené doprostřed skotské vysočiny (Highlands), tedy přesně tam, kde jsme chtěli být.

Jde o skutečně malé městečko (deset tisíc obyvatel), ale je u moře a má svoje kouzlo. Lidi jsou tu hrozně milí, a snad ještě vřelejší než ve Španělsku. Taky si s nimi konečně můžeme povídat, protože jim rozumíme, a oni nám.

Už během pár dnů se tu s několika lidmi známe od vidění. Marťa to dotáhla ještě dál, protože ta si tu dokonce na józe našla tři kamarádky – a to tak, že s nima jde příští týden na kafe do vedlejšího města. Celkem neskutečný.

Asi by se nám tu líbilo. Obzvlášť v léťe. Hned první ráno na nás zaklepali Jehovisti a ti říkali (kromě tý svojí pánbíčkářský agendy), že takhle hezky tu nikdy nebývá.

Měsíc se zdá jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti je to doba růžových brýlí a poznávání. Takový klouzání po povrchu, byť strašně hezký. Ty skutečný problémy ve společnosti nám zůstávají skryty, na to by bylo potřeba víc času.

Tentokrát jsme taky měli štěstí na ubytování. Bydlíme malém domečku v centru města, který byl ještě před pár lety totální ruinou. Někdo ho citlivě zrekonstruoval a dal k pronájmu. A je tu klid! Sice jsou tu stovky racků, co rádi dělají bordel, nicméně i tak se to se Španělskem nedá vůbec srovnávat. První den jsme lehli a vyspali se dobře jako už dlouho ne.

Velká výhoda tady pro nás je, že si můžeme dovolit vyspávat dlouho. Skoro nikdy tu totiž není tma. Jsme relativně hodně na severu, takže opravdu stmívat se začíná až tak v jedenáct večer. Světlo je tu ale i třeba ve dvě ráno. To je naprostá paráda, protože člověk toho během jednoho dne stihne strašně moc. I když skončí v práci v šest večer, tak má k dispozici minimálně dalších šest-sedm hodin světla. A s tím se dá pracovat.

A víkendy? To jsou v podstatě tři dny nacpaný do dvou.

Díky tomu toho tady stíháme vidět opravdu hodně. Ze všech možných hradů co jsou tu k dispozici, jsme si jako první vybrali Dunnotar Castle. Těžko popisovat, ale stačí se podívat na fotky – za mě jedno z nejhezčích míst co jsem kdy v životě viděl.

V městečku v podhradí jsme si tu pak dali naše první Fish & Chips. Zdejší národní jídlo. Zaujalo nás bistro, ze kterého se táhla dlouhá fronta ven, což je většinou dobrý znamení. Vystáli jsme jí a nelitovali – jednoduchý jídlo, ale v jejich podání famózní.

Navečer jsme ještě stihli omrknout Aberdeen, třetí největší město Skotska. V centru se nám po pravdě moc nelíbilo, na univerzitě mimo centrum naopak velmi. V příštím životě bych takhle někde studovat chtěl. Classy.

Na neděli jsme měli naplánováno slavné jezero Loch Ness, protože je od nás zhruba půl hodinky autem. Není až tak super zajímavý, ale je mnohem větší než jsem myslel – přesně třikrát tak velký jako naše Lipno. Vtipný, nečekal bych že jednou uvidím na vlastní oči.

Okolí ještě pořád žije z odkazu údajný příšery, ale vůbec ne tak vtíravě nebo snad kolotočářsky, jak by jeden mohl čekat. Jezero jsme nakonec objeli celý, často se zastávkou u něčeho zajímavého.

Nejdřív zřícenina hradu Urquhart. Kousek dál plavební komory ve Fort Augustus. Potom přes vrcholky hor po cestě General Wade’s Military Roads, kde mi několikrát regulárně spadla brada, protože prostě krása nesmírná.

Díky těm dlouhým dnům jsme stihli zajet ještě i k vodopádům Foyers, kde jsme byli úplně sami. To je další zajímavá věc – není tu moc turistů. Mnohem míň než bych čekal. V kombinaci s tím horským vzduchem a teplotami kolem dvaceti stupňů jde o velmi osvěžující prostředí pro poznávání.

Skotsko, obzvlášť tady na severu, je prostě prachsprostě podceňovaný. Velká chyba.

Po prvních dnech neskrýváme nadšení, to je asi vidět.

Jedna věc mě tu nicméně trápí. Rybaření, na který jsem se strašně těšil, tu není vůbec jednoduchý. Naopak. Ač jsou tu krásný jezera i řeky, je tu problém s povolenkami – drtivá většina vodních ploch je zpoplatněna zvlášť. Nefunguje to jako v jiných zemích, kde zaplatíte povolenku a chytáte víceméně všude. Tady se musí vždy nejdřív najít majitel, a u toho si pak permit vyřídit. Otrava.

Některá jezera jsou z těchto pravidel vyjmuta a dá se tam chytat, ale měl jsem zatím vždy smůlu na místa s mělkými břehy, kde se rybařit v podstatě nedalo. Lidi tu jedou skoro výhradně jen muškaření, k čemuž jsem se ještě nedopracoval (ale časem bych rád).

No, nevzdávám to, ale čekal jsem to trochu jiný…