Autor: Lad Page 8 of 12

Přecestování je stav, ve kterém se člověk ocitne po delší době mimo domov. Je to stav mezi euforií ze zážitků, a únavou z neustálého pohybu a přizpůsobování se.

Myslím, že po dvou měsících na cestách se nám to už pomalu děje. Jedním z důvodů této vyčerpávající rovnováhy je absence stability a rutiny.

Bojujeme s tím.

A cítím, že skutečně žijeme, možná tak jako ještě nikdy předtím v životě. Doslova každý den zažijeme něco nového a nepoznaného. Současně ale nelze přehlížet, jak z těla pomalu odchází energie. A rutina, kterou jsem budoval roky, už taky začíná chybět :-).

Je to něco za něco.

Snažíme se prožívat každý den naplno. Využívat čas pravidelně i přes limit. Ale už to začínalo být trochu kontraproduktivní.

Jednoho dne nám začala být trochu zima, tak jsme se rozhodli poprvé zatopit v krbu. Nakonec to vytvořilo tak pěknou atmosféru, že jsme to pak dělali skoro každý večer a přirozeně to mělo za následek i určitý zvolnění všeho.

Spíš než abychom zase jeli každý den někam daleko za město, zaměřili jsme se v posledním týdnu na nejbližší okolí. A to i třeba jen tak, že jsme zajeli na houby do lesa Culbin Forrest. Kousek za město. Jindy jsme si zašli na zmrzku do vyhlášenýho stánku na pláži, a pak koukali do moře. Prohodili pár slov se sousedy, nebo i s úplně náhodnými lidmi v bazénu.

Bože, lidi jsou tu tak milý. Není to klišé, není to hraný, není to ani na sílu. Takhle na severu bych to nečekal.

Celý měsíc jsme se taky těšili na poslední víkend, protože plákaty všude po okolí hlásily událost, na kterou se všichni místní těší celý rok. Tradiční skotské hry Highland Games v městečku Forres. 95. ročník!

Kolona aut přes celé město dávala tušit. Když jsme si konečně našli parkování na obrovské planině vedle místa události, připadal jsem si rázem jako doma. Atmosféra úplně stejná jako někde na vyhlášené pouti v nějakém okresním městě u nás v Čechách.

Jsou to ale sportovní hry, takže šlo o přehlídku disciplín tradičních skotských klání. Asi nejzajímavější byl hod kládou – ta važí 70 kilo, dlouhá je 6 metrů, a vymrštit se musí s rozeběhem.

Následuje hod osmikilovým kamenem, u kterého je podmínka, že musí pocházet z místní řeky. Poté hod koulí přes překážku (laťku), která se neustále zvyšuje. Taky přetahovaná pomocí lana. Běh na kopec. Jízda na kole po travnatém povrchu a v neposlední řadě různé druhy běhů.

Celý den byly k vidění i tradiční tance, oblečení, a hlavně dudáci. Spousty dudáků. Nemyslím, že byla za celý den vteřina, kdy by nějaké dudy v okolí nebyly slyšet :-).

A pak přišel můj poslední den. Poslední ráno, kdy mě budí racci. Naposled jsem si sám prošel Nairn a naposledy se tady zasnil. Strašně nám to tu přirostlo k srdci.

A samozřejmě hned začalo pršet, klasika.

Pršelo pak už celou cestu do Glasgow. Celý tři a půl hodiny. Mám odtud ranní let do Barcelony, tak tam chci být raději už noc předem. Zpátky do Barcelony musím na čtyři dny pracovně na konferenci. Marťa jede do Glasgow se mnou, protože si chce druhý den prohlídnout město. Pak zůstane ve Skotsku několik dní sama a potkáme se až v naší další destinaci. Takovej je od začátku plán a jinak to bohužel udělat nejde.

Loučíme se brzo ráno a já jedu vrátit auto. Na tachometru má díky nám o 3700 Km víc, taky ale přibylo pár nepatrných škrábanců na jednom z disků. Vše je nicméně v pohodě. Vrací mi kauci a hazí na letiště. Je skutečně jen málo lepších pocitů, než když vrátíte nepojištěný auto v pořádku zpět.

Na letišti se mi pak stane něco, co jsem ještě nezažil.

Nejdřív jsem musel zaplatit 40 liber za velký kufr. Byl jsem přesvědčenej, že jsem si ho připlácel už když jsem si kupoval letenku, ale k mojí smůle jsem bohužel v mailu nemohl nic najít. Nechtěl jsem zdržovat frontu, tak jsem to zaplatil.

Pak už v klidu jsem zjistil, že kufr jsem samozřejmě zaplacenej měl. Limit byl 23 kilo. Později mi vysvětlili, že můj vážil trochu víc – přesněji 23.4 kilo. Za těch 400 gramů navíc mi, veřte nebo ne, skutečně napařili druhý zavazadlo. Dalších 23 kilo, za tisícovku. Problém je, že mi ani neřekli důvod, a hned začali mávat platebním terminálem. Stačilo vyndat doslova třeba jednu mikinu a byl bych v limitu.

Bizár. Už jsem na tyhle věcičky alergickej.

Až na tohle jde ale zatím vše podle plánu. Mám zhruba hodinu do odletu, takže pohodička. Plánuju si den, musím toho stihnout strašně moc. Bude to těžkej den.

Jdu na záchod, když v tom se z lokálního rozhlasu ozve zvukové hlášení. Smyčka. Kvalita je příšerná, z každého slova je slyšet sotva jeho půlka. Navíc mám sluchátka. Ale slovo „evakuace“ postřehnu.

Nevěnuju tomu pozornost. Lidi v okolí se trochu víc rozpohybovali, to je pravda, ale nikde žádná panika. Pokračuju tedy na ten záchod. Mozek se rozhoduje rozhlas ignorovat, přestože smyčka nepřestává.

Evakuace, ještě to tak… To by znamenalo, že dnes nepoletím. Nepřipadá v úvahu.

Když ale vycházím zase ven, šrumec už je větší. Ptám se personálu na situaci, ale to už nás vyhání ven na letištní plochu.

„Evakuujeme celé letiště.“

Lidi z několika letů stojí namíchaní vedle sebe pod letadly. To se mi ještě nestalo. Přiznám se, že v první vteřině mi málem vyhrkly slzy. Hlavou mi projely všechny možný scénáře, a žádnej z nich nebyl pozitivní.

Touhle dobou jsem si měl připínat bezpečnostní pás… Místo toho jsem si představoval, jak tam stojíme hodiny. Jak ruší lety a jak já už mám kufr v letadle, takže nenajdu alternativu.

Naštěstí to dopadlo dobře. Let sice měl zpoždění, to jo, ale nakonec jen asi hodinu a půl. A s tím se pořád dalo pracovat. Doteď nevím co se stalo, nikde na internetu nebyla o situaci žádná zmínka. Záhada.

Ke konci letu mi pak zamrzla krev ještě jednou. Přes sluchátka jsem totiž slyšel personál vyjmenovávat francouzská města, která jsme už přeletěli. S tím, že budeme za chvíli přistávat.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že za celou dobu mi nikdo nenascanoval letenku, což se jinak před nástupem do letadla normálně dělá. Nikomu jsem jí ani neukazoval a nikdo nic nekontroloval. Dokonce ani v letadle při nastupování.

Než začala evakuace, byly hned vedle sebe dvě fronty. Jedna na let do Barcelony, druhá do Paříže. Jsou to ta dvě identická letadla na fotce výše. Na milisekundu se mi zastavilo srdce. Byla nenulová šance, že sedím v letadle do Paříže…

Zase takovou smůlu ale nemám :-).

Co závěrem? Skotsko bylo skvělý! Zamilovali jsme si to tu a doporučovat budeme poctivě. Záměrně jsme nikdy nejeli do Edinburghu, což mnozí považují za nejhezčí evropské město. Budeme se sem tak muset jednou vrátit!

Co nám bude chybět?

• Všechno…
• Náš domeček
• Božskej klid
• Lidi
• Ty výhledy na každém kroku
• Jóga studio přímo v ulici (Marťa)
• Krb

Co nám chybět určitě nebude?

• Řízení vlevo
• Místní silnice – kvalita snad horší jak v Čechách
• Ceny – je to dražší destinace, co si budeme
• Jídlo

Co v nás zanechalo stopu?

• Styl života na malém městě
• Styl života v malém domečku
• Naučili jsme se ignorovat aktuální počasí
• A už je nám jedno jak vypadá hotel, hlavně že nějakej je

Před dvaceti lety. Nikdy se neobjasnila, a dodnes jde o jeden z nejzáhadnějších zločinů moderního Skotska (a potažmo Velké Británie). Celý ten příběh je z mýho pohledu tak bizarní, že se o něj tady musím podělit.

Alistair Wilson (30) byl bankéř v místní pobočce Bank of Scotland. Do Nairnu se přistěhoval čtyři roky před svou smrtí, koupil tu dům (největší v ulici), a žil poklidnej život se svojí manželkou a dvěma malými syny.

28. listopadu 2004 v neděli večer někdo zvoní u jejich domu v ulici Crescent Road. Alistair zrovna čte dětem v patře pohádku na dobrou noc, otevírá tedy jeho žena. Neznámý muž v kšiltovce se shání po jejím manželovi a nechává si ho zavolat dolů. Wilson se dává s mužem do řeči, a za pár minut se vrací nahoru do patra za manželkou. Ukazuje jí modrou obálku s nadepsaným jménem „Paul“, kterou od něho dostal. Otevřou jí, ale nic v ní není. Zmatený se tedy vrací pro vysvětlení zpátky dolů, kde na něj pachatel stále čeká. Krátce nato se ozývají tři výstřely.

Jeden do hrudi, dva do hlavy.

Manželka Veronica seběhne dolů a vidí krvácejícího manžela ležet na schodech u dveří. Koutkem oka ještě zahlédne muže, jak rychlým, ale klidným krokem odchází ulicí pryč. Zavolá sanitku a běží do restaurace naproti. Křičí o pomoc, že její manžel byl postřelen. Na místo běží několik přítomných poskytnout první pomoc, Veronica utíká pro ručníky, aby pomohla zastavit krvácení, ale všem je jasné, že tady už není pomoci.

Alistair umírá během převozu do nemocnice.

Rozjede se masivní pátrání, na plný úvazek se případu věnuje 60 policistů. Přesto se dlouhé dny nic neděje. Policejní psi ztrácejí stopu u nedalekého altánku. Má se za to, že střelec se tam zřejmě schoval a sledoval, z jakého směru policie dorazí na místo činu. Poté měl odjet autem sám nebo s komplicem v opačném směru.

Deset dnů od vraždy nacházejí dělníci při náhodném čištění kanálů pár ulic od domu pistoli a policie potvrzuje, že se skutečně jedná o vražednou zbraň. Jde o velmi netradiční kapesní pistoli z druhé světové války. Náboj byl z Československa.

V tenhle moment se všem konečně zvedne naděje: Našla se vražedná zbraň, to už je přece jen krok od dopadení vraha. Bohužel, vyšetřování se protahuje na dlouhé týdny, měsíce a roky a k žádnému dalšímu posunu nedochází.

Chybí motiv, a kriminalistům se ho nedaří objasnit ani náznakem. Spekulovalo se o manželce, ale stačí slyšet nahrávku telefonátu, ve kterém v hysterii volá sanitku a policii, a hned pochopíte, že s tím nemá nic společného.

Vyšetřovatelé samozřejmě prověřovali všechno a všechny, ale rodina i okolí potvrzují, že Alistair vedl poklidný život, miloval svou ženu i děti a neměl nepřátele. Policie během let vyslechla více než 14000 osob (!) a pracovala se třemi základními teoriemi.

ZÁMĚNA JMEN

Vražda mladého otce dvou dětí nedávala absolutně žádný smysl a policii tak logicky napadlo, jestli se nemohlo jednat o nešťastnou záměnu jmen. V ospalém městečku Nairn, kde místní až do osudného večera ani nezamykali dveře, žil ještě jeden Alistair Wilson. Ukázalo se ale, že jde o osmdesátiletého důchodce a záměna s mladým mužem je vyloučená. Stejně tak policie prověřila další desítky Alistairů Wilsonů ve Skotsku – vražda ale byla tak profesionálně provedená, že představa, že někdo brutálně zastřelí člověka dvěma ranami do hlavy a jednou do hrudi, zmizí beze stopy a zároveň si splete adresu, se zdála nepravděpodobná.

PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ

Alistair byl velmi ambiciózní a úspěšný investiční bankéř. Mohla vražda souviset s jeho prací? Poměrně zajímavé je, že jen několik týdnů před svou smrtí dal Alistair výpověď. Policie obdržela anonymní tip, že vražda souvisí s irským byznysmenem, který chtěl přes Bank of Scotland prát špinavé peníze, Alistair to odmítl a na dveře mu pár týdnů na to zazvnonil nájemný vrah. Záhadná modrá obálka se nikdy nenašla a předpokládá se, že si ji vrah odnesl s sebou. Mohlo jméno Paul sloužit jako výstraha pro dalšího nepohodlného svědka nebo komplice? Policie stopu s irským podnikatelem prověřovala, ale nikam nedošla.

ZÁHADNÁ ZBRAŇ

Na vražedné pistoli se bohužel nenašly žádné otisky ani DNA. Zajímavé ale je, že úplně stejný model se o deset let později našel na půdě přímo v městečku Nairn. Zbraň je přitom extrémně vzácná, byla vyrobena před více než 80 lety. Ukázalo se, že do města ji pravděpodobně dostal polský voják, který se tady za druhé světové války ukrýval, a že takových vojáků se stejným modelem zbraně bylo víc. Pozornost vyšetřovatelů se tak po letech znovu obrátila přímo do města Nairn.

Až po 17 letech to vypadá, že se případ někam posouvá. Vyplulo na povrch, že Alistair Wilson si jen čtyři dny před svojí smrtí stěžoval na městském úřadě kvůli nepovolené stavbě v blízkosti jejich domu. Přímo naproti je totiž hospoda Havelock, kde si majitel spolu se štamgasty postavil zahrádku s posezením. Evidentně na černo.

Dost lidí se na její stavbě komunitně podílelo, a pro pár jedinců to byla důležitá součást jejich života. O stížnosti na městě se v hospodě dozvěděli, a řešila se. Padaly prý nejrůznější návrhy. Alistair ve stížnosti upozorňoval na rozbité sklo, které našel na svém trávníku, a zvýšený hluk v ulici.

Majitel hospody naproti byl na místě vraždy jako jeden z prvních, a s tělem manipuloval, přestože na místě už byla policie. Pár let po vraždě navíc hotel s hospodou prodal a s celou rodinou se odstěhoval do Kanady. Kriminalisté tam za ním ve světle nových informací letěli, údajně ho ale vyslýchali jako svědka, ne jako podezřelého.

Shodou okolností se minulý měsíc stal v případu průlom. Člověk nedávno chycený za drogové delikty je nyní veden jako hlavní podezřelý případu. Nakonec to vypadá, že jeho motiv byla skutečně ta stížnost na zahrádku.

V době střelby mu bylo jen něco málo přes dvacet let. Havelock byl ale jeho oblíbený bar a měl velmi blízko ke zbraním. Pokud se teze ukáže jako pravdivá, tak se tenhle případ po dvaceti letech konečně rozlouskne.

Děsivý, jaká relativní blbost může někoho dovést k vraždě.

Náš názor na městečko Nairn to samozřejmě nezměnilo. Ale ten večer, kdy jsme si pustili hodinový dokument na BBC, a pak se šli podívat na místa v něm zmiňovaná, jsme měli takový ten mrazivý pocit…