O tom, jak mi Amazon doručil balíček bez obsahu, jsem psal tady. Uběhlo 53 dní a obchod se mnou poslední týdny víceméně přestal komunikovat. Já jsem to tak trochu tušil, takže jsem transakci zároveň ještě reklamoval u svojí banky. A ti mi dnes napsali, že reklamace je uznaná a peníze vracejí!
Mám fakt radost. Bylo to dost peněz a nechtěl jsem o ně přijít. Taky to znamená, že se nám teda ve výsledku zatím nepřihodilo nic špatnýho. A to za tři měsíce na cestách není úplně marný skóre. Každopádně Komerčka dobrý…
O víkendu jsem si sbalil to nejnutnější a začal plánovat cestu do Haagu na hlavní nádraží. Odtud pak vlakem do Alkmaaru. Čekalo mě Liquicity a začínal jsem se strašně těšit, takový to jak máte už od rána dobrou náladu… Cena za taxi k nádraží ukazovala skoro 40 Eur, a platit bych to musel pak i cestou zpět, tak jsem se rozhodl jet těch 13 kilometrů radši na kole.
Obří parkoviště na kola bylo jen pár kroků od nádraží. Kapacita 8500 kol.
Po dvou dalších hodinách cesty vlakem jsem na místě! Fronty jsou na autobusy i na vstup, ale už tady jde poznat, že Holanďani to nedělají poprvé – mají to vše skvěle zorganizované a připravené. Při vstupu například dostane úplně každý návštěvník kapesní popelník a pytel na odpadky. Skrytý poselství, že za bordel by si každej měl zodpovídat sám. Hážu si věci do našeho místa v kempu, kde stojí už jedenáct stanů. Je nás hodně!
Spacák mi přivezl Luboš, karimatku půjčil Víťa, a ve stanu jsem spal se Sanťákem. O dobrůtky se podělil Michal. Mám hodný kámoše! 🙂
Festival působí obrovsky, je ale spíš menší – zhruba 15 tisíc lidí. Je postaven kolem kanálů a na zeleni, je nějakých 20 stupňů a všechno je zalitý sluncem. Postupně všechny potkávám, objímáme a se já jsem šťastnej… V tuhle chvíli bych nechtěl být nikde jinde na světě.
Hudba končí přesně o půlnoci, organizátoři nechtějí rušit okolí. Na první den dobrý, slyšel jsem pár svejch oblíbenejch DJs. Hudebně trochu moc mainstream, ale všechno vynahrazuje atmosféra – lidi tu absolutně vypnou a na pár dní se promění v nejlepší možnou verzi sebe sama. Nic neřeší a jen si užívaj.
Moje noc byla nakonec docela vtipná. Vystřídal jsem oba tyhle stany.
Druhej den člověk ještě mnohem víc ocenil kvalitu, s jakou někdo nad tím festivalem přemýšlel. Super sprcha, časově neomezená. Spousty možností dobrýho jídla. Místa na odpočinek.
Večer jsem se moc nevyspal, tak jsem se šel schovat do místnosti, kde si mohl kdokoliv zahrát starý konzolový hry – Super Mario a tak. Taky tam po celý den probíhal turnaj v šachu, což je asi poslední věc, kterou bych tu čekal. Nakonec jsem tam pospával asi čtyři hodiny. Měl jsem dost – jezdit před fesťákem každej den na kole nebyl nejlepší nápad. Nohy bolely.
Druhý den taky začalo k večeru pršet, ale nikdo to moc neřešil. Nastoupil A.M.C., vrchol soboty a jeden z mých nejoblíbenějších DJů. Zrovna když jsem si to začal nejvíc užívat, uvědomil jsem si, že už musím domů. Poslední vlak jel do Haagu o půlnoci a k vlaku to byl taky kus cesty. Nestihnul jsem se rozloučit ani s půlkou lidí, co bych chtěl, i tak jsem ale v dešti doslova sprintoval k autobusu. Na nádraží nás vyhodili pět minut před půlnocí.
Proč to musím mít vždycky takhle?!
Ve vlaku jsem pak usnul a málem zaspal svojí přestupní stanici. Naštěstí vedle mě seděla mladá Holanďanka, která do mě asi minutu před stanicí tak jemně drcla. Usmívala se a udělal jí ten dobrej skutek radost. Mně taky! Na nádraží v Haagu jsem to pak oplatil, když jsem daroval krabičku cigaret místnímu securiťákovi s tím, že končím. Udělalo mu to den :-).
A byla to pravda. Já tam jenom za první večer vytáhnul celej balíček, ale teď klidně nebudu zas kouřit půl roku. Superschopnost.
Když jsem si vyzvednul kolo, zjistil jsem, že mám vybitej telefon. A vybitá byla i powerbanka. Byly dvě ráno, slabě pršelo a já měl pořád solidně nakoupeno :-). Moje štěstí vyprchalo. Nejdřív jsem ani netrefil správnej směr a celkem solidně bloudil, nakonec jsem se ale nějak domů dostal.
Holandsko je pravděpodobně moje nejvíc nejoblíbenější země. Už ani nevím, kolikrát jsem tu byl, po desátý návštěvě jsem to přestal počítat. Těsně před Covidem jsme se sem chtěli dokonce přestěhovat – měli jsme našetřeno, měli jsme koupený letenky na dva týdny a chystali jsme se během té doby obejít byty k pronájmu a nějaký pohovory. Pak se všechno zavřelo a bylo po všem. Marťa to obrečela, já byl rád že to nevyšlo. Načasování by bylo příšerný. Duben 2020. Být uvězněn v lockdownech v cizí zemi by asi nebylo to pravý ořechový.
Fotka stará přesně dva roky.
Když se situace uklidnila, dostal jsem nápad, že do Amsterdamu pojedeme alespoň na měsíc. Vyhádali jsme si to v práci a jelo se. A bylo to parádní ve všech směrech. Moji práci to neovlivnilo nijak, naopak – dokázal jsem si, že dokážu bejt produktivní i mimo kancelář, a že mi to v mnoha věcech prospívá.
O rok později jsme to samé udělali v New Yorku a letos jsme nějakým záhadným způsobem zpunktovali tuhle cestu. A jedna ze zastávek na ní je zase Nizozemí.
Nic jinýho mi ani nezbývalo. Asi před půl rokem jsem se totiž nechal v hospodě vyhecovat, a někde u třetího piva (kde se to zpravidla láme) jsem si koupil lístek na vyhlášenej festival Liquicity. Moc jsem nad tím pak už nepřemýšlel, nakonec se mi to ale podařilo do harmonogramu nějak záhadně protlačit.
Krása technologií. Nalevo sleduju kde se nachází Marti let, napravo kontroluju jestli mi do destinace dorazil kufr (mám v něm schovaný čip a vždy tak vím, kde se nachází).
Z Barcelony jsem letěl do Amsterdamu odpoledním letem, a Marťa udělala to samé ze skotského Inverness. Mini letiště kousek od Nairn, ale spojení s Amstrem měli. Vypočítali jsme to tak, že jsme se na letišti potkali u výdeje kufrů jen zhruba s hodinovým rozestupem, dobrá souhra.
Naším cílem byl Haag, spíš teda jeho předměstí. Město, ve kterém jsme ještě nebyli. Čekal nás přeplněnej vlak, dva přestupy, a na poslední část cesty si musíme vzít ještě taxi, jinak bychom museli pěšky.
I takhle to občas je...
Konečně jsme ale na místě ve čtvrti Madestein, kousíček za námi už končí hranice Haagu. Vypadá to tu jako ukázkový satelit zelených vdov, což jen podtrhuje náš barák – je obrovskej, má kino místnost, součástí je celý byt pro hosty a spousty dalších místností. Jeho cena je určitě minimálně milion Eur, přesto nejsme nijak zvlášť oslněni. Chybí mu duše.
Je na nás zbytečně velký, je daleko od centra, v okolí je nulová infrastruktura a prostě to není náš styl. Ale jsem za tu zkušenost rád – občas je dobrý si potvrdit, že tohle není nic po čem bychom toužili. V mých očích spíš past.
Každopádně, za pobyt jsme skoro nic neplatili. Poprvé jsme totiž vyzkoušeli službu, která se jmenuje Home Exchange – výměna domů. S někým se dohodnete, a prostě si ve stejném termínu buď vyměníte domovy, nebo domov někomu půjčíte a za to získáte body. Ty pak použijete zase někde jinde. Chvíli nám trvalo rozklíčovat jak to celé funguje, ale nakonec je to pro nás super alternativa, která ušetří dost peněz.
Výhodou bylo, že nám tu nechali i svoje tři kola. V Holandsku jde o nejběžnější dopravní nástroj, takže nám to přišlo velmi vhod a v průměru jsme pak po městě najezdili skoro každý den na 30 kilometrů.
Mimochodem, když se nedávno dokončila rekonstrukce Masarykova nádraží v Praze, tak se na stezku pro cyklisty nemyslelo. Prostě není. Jedna z největších staveb moderní Prahy a nikoho tohle nenapadne. Nechci bejt tenhle člověk, ale je skutečně neuvěřitelně frustrující, jak daleko za západem v myšlení jsme. I v Bratislavě už to pochopili…
Haag není tak zajímavý jako zbytek Holandska, ale rozhodně nás nezklamal. Jsou to vlastně taková dvě města v jednom. Je tu tradiční centrum, soudy a ambasády, o tom ví asi každý. Zároveň jsou ale podél celé hranice dlouhé pláže Severního moře, a to dává městu trochu jiný náboj. Kousek za městem je navíc vjezd do největšího evropského přístavu v Rotterdamu.
Tradiční obrázek Haagu - De PierČeská ambasádaTohle zákoutí je sen. Z obýváku rovnou do loďky.Hook of Holland - vjezd do přístavu RotterdamKiteři na pláži kousek od našeho baráku. Tak nás to zaujalo, že nám tam Marťa hned objednala lekci - bohužel ale nikdy nebyl dostatečný vítr, takže nám to zrušili.Marťa slaví narozky
Ke konci týdne přijíždí na pár dní Marti brácha Danek. Slíbil jí to k narozeninám a jedou spolu na výlet do Amsterdamu. Já jdu mezitím zkusit štěstí na ryby do místních kanálů. Za tři hodiny chytím jen dva pidi okouny, ale aspoň něco. Taky trochu zmoknu, ale to tady není nic neobvyklého.
Danek přivezl nějaký český sladkosti a ve stejný den jsem taky konečně našel Plzňičku v místním supermarketu! Padesát korun za lahvovou třetinku, no nekup to… První pořádný pivo na cestě. Dáváme to vše dohromady a je z toho sváteční oběd na terase – najednou ten barák dává aspoň trochu smysl.
Holanďani si na jídlo jinak moc nepotrpí. Jejich kuchyně je celkem nudná, milují nejrůznější smažené věci, krokety, párky, to vše ideálně s kaší. Sýry mají samozřejmě skvělé, taky Stroopwafels, ale to je tak vše.
Poprvé jsem ale vyzkoušel jídlo nazvané Hagelslag. Jde o toast s máslem a s čokoládovými posypkami, nejběžnější Holandská snídaně. Vždy jsem to chtěl zkusit, ale bylo mi líto si kupovat celou krabici posypek – těch je mimochodem v každém supermarketu na výběr nepřeberné množství.
Moc nadšený jsem z toho nebyl. Nejdřív mi to přišlo geniální, po chvíli mi to ale přestalo úplně chutnat a nakonec mi z toho bylo celý den špatně. Holanďan ze mě teda asi nebude :-).
