Skoro celý minulý týden v Barceloně pršelo. Nám to paradoxně přišlo tak trochu vhod, protože Marťa byla celý týden nemocná a já měl extrémně moc práce.
Nebudu lhát – pár dní mi tady trvalo se k něčemu dokopat a najít si nějakou svojí flow, ale nakonec jsem toho za minulý týden udělal dost, možná víc jak za poslední měsíc-dva.
V kanclu v Praze už jsem začínal bejt po čtyřech letech těžce vyhořelej, takže jsem doufal že mi tahle cesta vleje zase nějakou motivaci do žil. A přesně tohle se děje, tak snad mi to zase nějakou dobu vydrží.
Zajímavý věci se nicméně nedějou před počítačem, ale tam venku. Proto když máme hotovo, snažíme se zase co nejvíc objevovat město.
O víkendu jsme se tak konečně poprvé dostali na pláž. Původní myšlenka byla jet vlakem trochu dál na sever, kde by to asi bylo trochu hezčí, nakonec jsme to ale z lenosti udělali jako místní a došli si na městskou pláž – v našem případě Platja de la Mar Bella.
Bylo ideálních 26 °C, takže lidí dost, ale ne hlava na hlavě. Moře studený, ale samozřejmě skvělý a překvapivě čistý – a v něm skoro nikdo. Užili jsme si těch pár hodin a pak šli na tapas do restaurace za rohem.
Nic jinýho jsme v sobotu nedělali. Víc takových sobot.
Druhý den jsme vzali dvě lanovky na kopec Montjuïc, omrkli místní hrad, menší botanickou zahradu a taky Olympijský stadion, který byl bohužel uzavřen kvůli koncertu Coldplay. Koncertovali mimochodem už čtvrtý den v řadě na tom samém místě… To vážně tahle kapela vyprodá čtyřikrát po sobě arénu pro 70 tisíc lidí? Ve městě kde jich žije 1,6 milionu?
Samé otázky.
Vstup je tam jinak zadarmo, ale nešlo to, takže smůla. Hned vedle je pak i olympijský bazén, kde se v roce 1992 plavalo, a který je normálně přístupný a funkční. Ale jestli si mám vybrat mezi bazénem u nás v ulici, a bazénem (byť historicky cennějším), kam bych jel zase půl hodiny, tak, no… Nemusím mít všechno 🙂
Vrchol večera pro mě osobně byl jinde – zápas Barcelony proti Mallorce!
Tenhle match byl navíc v lecčem unikátní – byl to poslední domácí zápas sezony, ve které už měla tou dobou Barca titul jistej. Tým se ale taky loučil s legendami Albou a Busquetsem, a především – šlo o úplně poslední zápas na nejslavnějším fotbalovém stadionu světa.
Camp Nou čeká po 66 letech částečná demolice a přestavba, která zabere pár let. Tým se přestěhuje na už zmiňovanej Olympijskej stadion, což zní jako kvalitní náhrada, ale není – zatímco míst k sezení je na Camp Nou bezmála sto tisíc (!), na Estadi Olímpic Lluís Companys je těch sedaček „jen“ 55 tisíc.
Na velkym fotbale jsem byl po 12 letech. Tenkrát na Chelsea proti Liverpoolu to byla taky paráda, hlavně protože byl v brance Čech, ale tady šlo přecejen o trochu jinej zážitek.
Přímo ke stadionu se dá dojet na skútru, mají tam totiž speciální parkoviště jen pro motorky. Narváno bylo k prasknutí, ale já jsem fest pospíchal a tak mi nezbývalo než to nechat „trochu“ bokem. Spousta dalších lidí nechávala svoje skútry vedle mě z obou stran, takže mě ani na vteřinu nenapadlo, že by s tím mohl být nějaký problém.
Šel jsem si vystát frontu na lístky, protože jsem někde četl, že by na kase měly být levnější než na internetu – nebyly.
Štěstí ale bylo na mojí straně, protože jsem dostal super místa blízko hřiště, navíc hned v kotli. Bylo vyprodáno, tedy 100 tisíc lidí na jednom místě.
Chápete, to je Litvínov krát čtyři. Hradec Králové a ještě kus, nebo celý Liberec. Neskutečný. A když tolik lidí začalo jednohlasně skandovat – byl jsem rád, že jsem šel.
Někdy tesně před poločasem mě napadlo jít prozkoumat celý komplex a hlavně jeho vyšší patra. Strašně mě zajímalo jak vypadá pohled zeshora a celá stavba z různých míst. To místo je absolutní bludiště.
Po dlouhých minutách bloudění mi nezbylo nic jinýho, než se nahoru dostat oklikou a skrz parkoviště…
Ten pohled byl nicméně impozantní. Jeden by čekal, že hráči budou vypadat jako mravenci, viditelnost je tam ale překvapivě pořád dobrá. A je to hooodně vysoko.
Když jsem se pak chtěl vrátit na svoje místo, tak už to byl bohužel trochu problém. Jak jsem bloudil a prošel přes ten parking, tak jsem si při odchodu nenaskenoval lístek. Při vstupu zpět mi pak logicky nefungoval a házelo to chybu.
Chvíli před tím se někdo pokusil vběhnout na hřiště, tajkže to celý situaci taky moc nepomohlo. Nechtěli mě pustit zpět. Běhal jsem tam od čerta k ďáblu a přišel zhruba o patnáct minut druhýho poločasu.
Nakonec se jeden příčetnej pořadatel smiloval, beze slova otevřel boční vchod a čus. Klasika, pro někoho neřešitelný problém, pro druhého maličkost.
Góly jsem ale viděl všechny. Barca vyhrála tři nula, první branku dala dokonce hned v první minutě. Mallorca měla tři střely, Barcelona skoro třicet – to jen pro ilustraci, jak to asi vypadalo. Pohodovej fotbal.
Druhý den mi pak v e-mailu přistálo info o tom, že mojí chuděru motorku Alenu odtáhli. Když teď koukám na fotku, co k tomu dopisu dali, tak je fakt, že tý žlutý čáry a značky se všimnout dalo.
Nebyl čas – sedl jsem si a za dvě minuty byl výkop.
Každopádně odtah za 80 € a administrační poplatek za dalších 50 €. V součtu tak úplně to samý, co stála vstupenka… Dohromady už celkem drahá podívaná.
Napsat komentář