Zvyknout se dá na leccos, ale věc se kterou hodně bojujeme, je jídlo. Už měsíce jsme se dobře nenajedli. Čest výjimkám, jenže na nich se to postavit nedá. Švédsko, Holandsko i Skotsko byla hrůza, co si budeme… V Kanadě je to o trochu lepší, ale taky žádná sláva.
Už jejich národní jídlo, Poutine, mluví tak trochu za vše. Hranolky, hnědá omáčka a sýr. Kdysi to dělal jeden Kanaďan v Karlíně (možná ještě dělá?), takže jsem si to tam tak dvakrát do roka dával taky. Měl to moc dobrý, protože tam přidával ještě slaninu a trhaný maso. Je to ale tak nezdravá prasárna, že se to častěji jíst nedá. V Kanadě jsme Poutine měli dvakrát a je to ideální nouzovka, nic víc.
Ačkoliv jsme ve francouzský části, kuchyní se tu nikdo moc neinspiroval – prim tu hraje olej, hranolky ke všemu, velký porce a nulová představivost.
Jistotou všude po světě se tak prozatím stává řecká kuchyně. Na té není moc co zkazit a je to pokaždé skvělý. Ale jen pro ilustraci, jak to tu funguje – dali jsme si jako předkrm olivy a tzatziki, což většinou v Řecku přijde na stůl automaticky po usednutí. A když ne, tak vám ty dvě malé mističky za pár euro rádi donesou. Tady nám na stůl přistály dva klasické velké talíře – jeden plný oliv až po okraj, druhý s těmi tzatziki. Nedalo se to sníst a to co se dalo, nás perfektně otrávilo před hlavním chodem, který přišel vzápětí. Prostě ty lidi nejsou tady v Severní Americe širší pro nic za nic :-).
Každopádně zlatá Praha a klobouk dolů za ten standard, jaký jsme si tam nastolili. Málokdo to dělá tak dobře jako my a ještě za ty ceny, co tam máme. A to naše pivo k tomu! A ten chleba a to pečivo obecně! Neuteklo tolik času a už mi ta kvalita a rozmanitost kuchyní hrozně chybí.
Dobrý jídlo všude na světě se dá poznat tak, že k němu vede fronta. V týdnu jsme jeli do Montrealu, a těch front si tam takhle vystáli několik. Nejdříve v St. Viateur Bagel, což je strašně populární místo a i celkem zajímavej koncept kterej tu v padesátejch letech zavedli přistěhovalci z Izraele.
Prodávají asi dvacet druhů bagelů, což je jejich hlavní a jedinej vyráběnej produkt. Přímo tam si je s ničím dát nemůžete, takže vlastně velká výhoda pro ně – nikdo nezdržuje provoz a nemusí platit obsluhu navíc. Nicméně prodávají tam spousty věcí, které si na ně pak doma můžete dát. Nutellu, mazací sýry, uzenýho lososa, marmelády… Mají několik poboček a fronty byly skoro u každé, co jsme míjeli – lidi tam bagely kupují domů po desítkách. Pár jsme ochutnali a byly výborný.
Oběd jsme měli naplánován v bistru Schwartz’s Deli, kde jsme si ty fronty vystáli dokonce dvě (stáli jsme špatně). Odměnou nám ale bylo nadpozemsky dobrý uzený maso. Tohle jídlo tady dělají už devadesát let a mají to vymazlený k dokonalosti.
Ještě k tomu Montreálu. Jak jsme byli takoví trochu „nepřesvědčení“ z Quebecu i našeho domácího městečka, tak tady se to všechno přehouplo zpátky na tu správnou stranu.
Město nás vyloženě nadchlo svojí lehkostí a stylem života. Lidi se tu mají skutečně dobře a vypadají šťastně. Nikdo nic nehrotí. Jedna z hlavních tříd se o víkendech zavírá a tím vzniká obří pěší zóna. Tohle jsme zažili už v mnoha městech a výsledek je vždy stejnej – absolutní volnost pohybu, kterou lidi dokážou ocenit, a náležitě si ji užít. Strašně pěkná atmosféra a usměvaví lidé.
Mimochodem, přes zimu tu mají teploty až k mínus třiceti. A to naprosto běžně, ne jen jako záznam v nějaké tabulce rekordů. A zima je tu nekonečně dlouhá.
Takže tu přišli s konceptem podzemního města, které jim funguje velmi dobře. Rozloha je necelých pět kilometrů čtverečních, vždy na dvou až čtyřech patrech. Tohle podzemí propojuje metro, autobusový terminály, desítky bank, pošty, kina, 400 restaurací, dokonce i univerzity, katedrálu, nebo hokejový stadion, kde hraje Montreal Canadiens. Pokud člověk nechce, nemusí vůbec vycházet ven. Jestli někdy ve světě vypukne apokalypsa, tady budou relativně v klidu :-).
V týdnu jsme ještě stihli místní vyhlášené autokino Cine-parc St. Eustache. Je jen kousek od Montreálu a má rovnou pět pláten. Vymyšlené je to tak, že zaplatíte deset dolarů, vyberete si film, zaparkujete před plátnem, a pak si v rádiu naladíte FM frekvenci, kde vám k obrazu pustí zvuk. Doporučuje se vzít si klasické rádio, protože lidi po konci filmu často zjistí, že autorádio jim vytřískalo baterku v autě :-). My rádio neměli, tak jsme museli mít nastartováno a stát trochu bokem. Což jsme museli tak jako tak, protože jsme původně stáli před špatným plátnem a tak jsme na poslední chvíli po tmě přejížděli a už bylo plno.
Lidí bylo překvapivě hodně a před každým filmem bylo narváno. Nekteří si udělali piknik přímo na korbě svýho trucku a měli pohodičku, ostatní si zase nacouvali a sedli zezadu do kufru. Jak skončil film, začal hned po něm druhý, takže lidi mohli různě přejíždět a mít tak dvě promítání za super cenu.
Zbytek týdne dost ovlivnila moje únava (to jsem ještě netušil, co se mi děje) a taky třicítky, které velmi překvapivě do Kanady dorazily. Takhle v září to už nikdo nečekal… Místní ale tvrdí, že teď bude poslední hezký týden a pak se pomalu začne plížit krátký podzim a dlouuuhá zima.
Napsat komentář