O víkendu jsem si sbalil to nejnutnější a začal plánovat cestu do Haagu na hlavní nádraží. Odtud pak vlakem do Alkmaaru. Čekalo mě Liquicity a začínal jsem se strašně těšit, takový to jak máte už od rána dobrou náladu… Cena za taxi k nádraží ukazovala skoro 40 Eur, a platit bych to musel pak i cestou zpět, tak jsem se rozhodl jet těch 13 kilometrů radši na kole.
Po dvou dalších hodinách cesty vlakem jsem na místě! Fronty jsou na autobusy i na vstup, ale už tady jde poznat, že Holanďani to nedělají poprvé – mají to vše skvěle zorganizované a připravené. Při vstupu například dostane úplně každý návštěvník kapesní popelník a pytel na odpadky. Skrytý poselství, že za bordel by si každej měl zodpovídat sám. Hážu si věci do našeho místa v kempu, kde stojí už jedenáct stanů. Je nás hodně!
Spacák mi přivezl Luboš, karimatku půjčil Víťa, a ve stanu jsem spal se Sanťákem. O dobrůtky se podělil Michal. Mám hodný kámoše! 🙂
Festival působí obrovsky, je ale spíš menší – zhruba 15 tisíc lidí. Je postaven kolem kanálů a na zeleni, je nějakých 20 stupňů a všechno je zalitý sluncem. Postupně všechny potkávám, objímáme a se já jsem šťastnej… V tuhle chvíli bych nechtěl být nikde jinde na světě.
Hudba končí přesně o půlnoci, organizátoři nechtějí rušit okolí. Na první den dobrý, slyšel jsem pár svejch oblíbenejch DJs. Hudebně trochu moc mainstream, ale všechno vynahrazuje atmosféra – lidi tu absolutně vypnou a na pár dní se promění v nejlepší možnou verzi sebe sama. Nic neřeší a jen si užívaj.
Druhej den člověk ještě mnohem víc ocenil kvalitu, s jakou někdo nad tím festivalem přemýšlel. Super sprcha, časově neomezená. Spousty možností dobrýho jídla. Místa na odpočinek.
Večer jsem se moc nevyspal, tak jsem se šel schovat do místnosti, kde si mohl kdokoliv zahrát starý konzolový hry – Super Mario a tak. Taky tam po celý den probíhal turnaj v šachu, což je asi poslední věc, kterou bych tu čekal. Nakonec jsem tam pospával asi čtyři hodiny. Měl jsem dost – jezdit před fesťákem každej den na kole nebyl nejlepší nápad. Nohy bolely.
Druhý den taky začalo k večeru pršet, ale nikdo to moc neřešil. Nastoupil A.M.C., vrchol soboty a jeden z mých nejoblíbenějších DJů. Zrovna když jsem si to začal nejvíc užívat, uvědomil jsem si, že už musím domů. Poslední vlak jel do Haagu o půlnoci a k vlaku to byl taky kus cesty. Nestihnul jsem se rozloučit ani s půlkou lidí, co bych chtěl, i tak jsem ale v dešti doslova sprintoval k autobusu. Na nádraží nás vyhodili pět minut před půlnocí.
Proč to musím mít vždycky takhle?!
Ve vlaku jsem pak usnul a málem zaspal svojí přestupní stanici. Naštěstí vedle mě seděla mladá Holanďanka, která do mě asi minutu před stanicí tak jemně drcla. Usmívala se a udělal jí ten dobrej skutek radost. Mně taky! Na nádraží v Haagu jsem to pak oplatil, když jsem daroval krabičku cigaret místnímu securiťákovi s tím, že končím. Udělalo mu to den :-).
A byla to pravda. Já tam jenom za první večer vytáhnul celej balíček, ale teď klidně nebudu zas kouřit půl roku. Superschopnost.
Když jsem si vyzvednul kolo, zjistil jsem, že mám vybitej telefon. A vybitá byla i powerbanka. Byly dvě ráno, slabě pršelo a já měl pořád solidně nakoupeno :-). Moje štěstí vyprchalo. Nejdřív jsem ani netrefil správnej směr a celkem solidně bloudil, nakonec jsem se ale nějak domů dostal.
A určitě jsem usínal s úsměvem na rtech…
Napsat komentář