Jsme ve Skotsku! Asi před rokem jsem se probudil s tím, že se mi o zdejší krajině zdál sen, a hned jsem hlásil, že se sem musíme co nejdříve podívat… A vida! Teď jsme tu a je to láska na první pohled.
Všechno proběhlo v klídečku. Letěli jsme s Ryanairem, takže jsme klasicky skončili asi třicet minut za cílovou destinací (Glasgow) ve městečku Prestwick – dost možná nejmenší letiště, na kterém jsem kdy byl. Hned jsme naskočili na vlak a nechali se odvézt k půjčovně aut. Byl krásnej den, cesta vlakem nás stála dohromady 9 eur, a aspoň jsme si trochu prohlédli okolí.
Tím, že jsme neletěli na hlavní letiště, jsme na obou letenkách ušetřili skoro pět tisíc. Za hodinku cesty navíc. Tyhle věci se za ten rok vážně nasčítají a my teď hodiny za každou cenu fakt nehoníme.
Až v půjčovně mi naplno došlo, že volant je vlastně vpravo, a že by mi mohlo nějakou dobu trvat, než si zvyknu. Čekala mě cesta na sever dlouhá 200 mil (320 km) a byl jsem z toho přiznávám trochu (čti nezvykle dost) nesvůj. Jediná moje zkušenost s volantem vpravo byla na Seychelách, kde jsem měl na deset dní půjčený miniaturní Hyundai i10. Hned při první jízdě jsem tenkrát urazil zrcátko… 🙂
Nakonec to docela šlo.
Lidi na mě troubili první den celkem třikrát. Nejsem na to zvyklej a hrozně mě to štvalo, ale uklidňoval jsem svoje ego tím, že celý špatně to mají oni, ne já.
Čtvrtý den už se mi to dostalo pod kůži. Mozek si konečně zvykl, že se prostě jezdí v „protisměru“, že volant je vpravo, a že řadím levou (jo, vzal jsem si manuál – otrava).
Naučil už jsem se dokonce projíždět i ty jejich příšerný kruháče – úplně každý tu má dva pruhy a vlastní pravidla. Pokud nevyjíždíte hned prvním výjezdem, musíte dávat blinkr směrem dovnitř. A nesmíte být ve vnějším pruhu.
Po týdnu už to mám tak v krvi, že spíš budu mít problém se to pak jinde zase přeučit zpět.
Je tu nádherně.
Příroda cestou byla dechberoucí. Všude krásný řeky a jezera, kopce, neuvěřitelný výhledy, spousty zvířat v okolí (tisíce ovcí a krav), zdravý lesy. Jo!
Po několika hodinách jsme dorazili do městečka Nairn (čti Nérn), o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. My teda ne. Leží hodně na severu a je zasazené doprostřed skotské vysočiny (Highlands), tedy přesně tam, kde jsme chtěli být.
Jde o skutečně malé městečko (deset tisíc obyvatel), ale je u moře a má svoje kouzlo. Lidi jsou tu hrozně milí, a snad ještě vřelejší než ve Španělsku. Taky si s nimi konečně můžeme povídat, protože jim rozumíme, a oni nám.
Už během pár dnů se tu s několika lidmi známe od vidění. Marťa to dotáhla ještě dál, protože ta si tu dokonce na józe našla tři kamarádky – a to tak, že s nima jde příští týden na kafe do vedlejšího města. Celkem neskutečný.
Asi by se nám tu líbilo. Obzvlášť v léťe. Hned první ráno na nás zaklepali Jehovisti a ti říkali (kromě tý svojí pánbíčkářský agendy), že takhle hezky tu nikdy nebývá.
Měsíc se zdá jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti je to doba růžových brýlí a poznávání. Takový klouzání po povrchu, byť strašně hezký. Ty skutečný problémy ve společnosti nám zůstávají skryty, na to by bylo potřeba víc času.
Tentokrát jsme taky měli štěstí na ubytování. Bydlíme malém domečku v centru města, který byl ještě před pár lety totální ruinou. Někdo ho citlivě zrekonstruoval a dal k pronájmu. A je tu klid! Sice jsou tu stovky racků, co rádi dělají bordel, nicméně i tak se to se Španělskem nedá vůbec srovnávat. První den jsme lehli a vyspali se dobře jako už dlouho ne.
Velká výhoda tady pro nás je, že si můžeme dovolit vyspávat dlouho. Skoro nikdy tu totiž není tma. Jsme relativně hodně na severu, takže opravdu stmívat se začíná až tak v jedenáct večer. Světlo je tu ale i třeba ve dvě ráno. To je naprostá paráda, protože člověk toho během jednoho dne stihne strašně moc. I když skončí v práci v šest večer, tak má k dispozici minimálně dalších šest-sedm hodin světla. A s tím se dá pracovat.
A víkendy? To jsou v podstatě tři dny nacpaný do dvou.
Díky tomu toho tady stíháme vidět opravdu hodně. Ze všech možných hradů co jsou tu k dispozici, jsme si jako první vybrali Dunnotar Castle. Těžko popisovat, ale stačí se podívat na fotky – za mě jedno z nejhezčích míst co jsem kdy v životě viděl.
V městečku v podhradí jsme si tu pak dali naše první Fish & Chips. Zdejší národní jídlo. Zaujalo nás bistro, ze kterého se táhla dlouhá fronta ven, což je většinou dobrý znamení. Vystáli jsme jí a nelitovali – jednoduchý jídlo, ale v jejich podání famózní.
Navečer jsme ještě stihli omrknout Aberdeen, třetí největší město Skotska. V centru se nám po pravdě moc nelíbilo, na univerzitě mimo centrum naopak velmi. V příštím životě bych takhle někde studovat chtěl. Classy.
Na neděli jsme měli naplánováno slavné jezero Loch Ness, protože je od nás zhruba půl hodinky autem. Není až tak super zajímavý, ale je mnohem větší než jsem myslel – přesně třikrát tak velký jako naše Lipno. Vtipný, nečekal bych že jednou uvidím na vlastní oči.
Okolí ještě pořád žije z odkazu údajný příšery, ale vůbec ne tak vtíravě nebo snad kolotočářsky, jak by jeden mohl čekat. Jezero jsme nakonec objeli celý, často se zastávkou u něčeho zajímavého.
Nejdřív zřícenina hradu Urquhart. Kousek dál plavební komory ve Fort Augustus. Potom přes vrcholky hor po cestě General Wade’s Military Roads, kde mi několikrát regulárně spadla brada, protože prostě krása nesmírná.
Díky těm dlouhým dnům jsme stihli zajet ještě i k vodopádům Foyers, kde jsme byli úplně sami. To je další zajímavá věc – není tu moc turistů. Mnohem míň než bych čekal. V kombinaci s tím horským vzduchem a teplotami kolem dvaceti stupňů jde o velmi osvěžující prostředí pro poznávání.
Skotsko, obzvlášť tady na severu, je prostě prachsprostě podceňovaný. Velká chyba.
Po prvních dnech neskrýváme nadšení, to je asi vidět.
Jedna věc mě tu nicméně trápí. Rybaření, na který jsem se strašně těšil, tu není vůbec jednoduchý. Naopak. Ač jsou tu krásný jezera i řeky, je tu problém s povolenkami – drtivá většina vodních ploch je zpoplatněna zvlášť. Nefunguje to jako v jiných zemích, kde zaplatíte povolenku a chytáte víceméně všude. Tady se musí vždy nejdřív najít majitel, a u toho si pak permit vyřídit. Otrava.
Některá jezera jsou z těchto pravidel vyjmuta a dá se tam chytat, ale měl jsem zatím vždy smůlu na místa s mělkými břehy, kde se rybařit v podstatě nedalo. Lidi tu jedou skoro výhradně jen muškaření, k čemuž jsem se ještě nedopracoval (ale časem bych rád).
No, nevzdávám to, ale čekal jsem to trochu jiný…
Napsat komentář