V Africe jsme chtěli ještě zůstat. O naší další destinaci jsme se rozhodovali mezi třemi zeměmi – Egyptem, Jordánskem a Marokem. Jen pár dní před tím, než jsme měli finálně ukázat na jednu z destinací, ale dostal Izrael svoje 11. září, a svět byl zase jednou vzhůru nohama. Blízkej východ teď bublá víc, než by bylo zdrávo, a tak jsme se tomu museli trochu přizpůsobit.
Egypt je první logická volba uprchlíků, takže bylo jasný, že tam teď bude trochu těsno. A Jordánsko jako blízkej spojenec Izraele zase představuje zvýšenou bezpečnostní hrozbu. Zkrátka obojí je geograficky až moc blízko a nač pokoušet štěstí, když jsme sotva v půlce cesty. Chci na tomhle případě ukázat, jak občas nad věcma musíme uvažovat.
Měsíc v Káhiře zněl strašně lákavě, o Ammánu jsme mluvili už před lety… Nicméně do Maroka, tam jsme stejně chtěli asi nejvíc.
Volba byla jasná!
Bydlet budeme v Rabatu, tam ale z Keni nic nelétá, takže musíme nejdřív do Casablancy a odtud pak vlakem. Přestupujeme v Saudské Arábii, konkrétně v Jeddahu. Zdržíme se jen chvilku, i tak jsem ale celkem zvědaví – jde o jednu z nejbohatších zemí na světě, zároveň ale taky o jednu z nejuzavřenějších a nábožensky až nezdravě striktních.
Přímo na místě nás pak nejvíc praští do očí ty stále ještě nekompromisně zahalený ženský v Nikábech. Říkám si, jestli jako fakt? I v roce 2023? Jak dlouho ještě? Vždyť už před lety v Iránu to bylo mnohem uvolněnější než tady. Čím jsem starší, tím menší k tomu mám respekt. Marťa má na sobě legíny, což je brutální kontrast a snad i nerozum. Většina lidí se tváří pohoršeně, postarší arabky jí vyloženě probodávají pohledem.
Letiště v Jeddahu je navíc neskutečná pruda. Je malinké, s nefunkční Wifi (museli jsme si ho vyprosit v byznys salónku), a s příšerným výběrem jídla – na našem terminálu bylo k dispozici PĚT fast food burgráren a jedno přesmažený kuře, toť vše. Žádný pohodlný sedačky. A my tady teď čekáme šest hodin na další let do Maroka. Jako upřímně jsme docela trpěli.
Před vzletem probíhá společná modlitba, která běží i na displejích před námi. To jsem v životě nezažil. Hodně lidí má z letu upřímný strach, chlápek vedle nás se po celou dobu modlil. A krkal.
Celý letadlo kašle. Jedna starší paní odmítá opustit místo, přestože sedí špatně, na což jí slušně upozornil týpek se správnou místenkou. Paní se ale odmítá místa vzdát, ačkoli to správné a úplně stejné má jen o dvě uličky dál. Hadá se s ní mlaďoch a po chvíli i letuška, oba to ale po čase bez úspěchu vzdávají. Baba je zarputilá a na palubě je taková tenze i bez ní, že jí nakonec nechávají být. Tohle by na západě ani za mák neprošlo. Tady to ale působí tak, že stařešině se neodmlouvá.
No nic, konečně jdeme do vzduchu. Lidi začínají vstávat (!) vteřiny po vzletu, letušky na ně hystericky řvou. Divočina začíná ve chvíli kdy se dostáváme do cestovní výšky. Šrumec. Fronta na záchod přes půl letadla. Kdosi lomcuje do zbláznění klikou, přestože záchod jasně svítí jako obsazený. Někdo jiný se na druhém záchodě pro změnu zamknul a neumí se dostat ven. Přibíhá letuška, ale do cesty jí schválně nastavuje nohu ta paní, která dříve odmítala opustit své místo. Letuška klopýtne, ale šťastně to vybere a jen se na ní zamračí. Neuvěřitelná drzost. Jako, tohle jsem ještě neviděl. Zvěřinec. Peněz plný kapsy, ale jinak desítky let pozadu.
Přistáváme, celé letadlo tleská. Vida vida. Mimochodem, lidé tleskali i ve Španělsku a taky v Argentině, takže to skutečně není jen naše kulturné špecifikum, jak se občas říká :-).
Konečně v Maroku! Taky muslimská země, ale od pohledu mnohem víc uvolněnější a normálnější. Vidím na letišti mraky Arabek, které mají přes hlavu jen ledabyle přehozené průsvitné šátky, někdy jen tlustější čelenky a někdy ani to ne! Bereme kufry, kupuju lokální SIMku a vysmívám se taxikáři, co nám nabízí jízdu za 200 Eur.
Hah, to ses posral ne?
No ale pojedeš Mercedesem! Úplně novym!
Nezájem. Venku je nádherně. Zapadá slunce, je příjemně teplo, lidé se srdečně vítají s příbuznými a všude je cítit kadidlo. Moc krásný obraz, a hned vím, že tady bude ten měsíc strašně fajn. Taxíka nakonec najdeme víc bokem od letiště. Je nejspíš taky dost předraženej, ale cena už je jen 60 Euro a tak si plácneme. Na vlak už nemáme energii.
Do Rabatu přijíždíme až pozdě večer. Hned po příjezdu se nás chopí nějaký mladý zhulky a berou kufry do teplejch. Já jim vůbec nevěnuju pozornost, koukám do telefonu a platím taxíka, a až pak mi dojde, že nám někdo cizí odchází s bagáží neznámo kam. Myslel jsem, že jsou to lidi z našeho ubytování, ale evidentně ne. Jejich plán je buď říct si o peníze za pomoc, nebo nás dovézt někam k hotelu, kde mají provizi. Otrava neskutečná.
Probouzíme se do Rijádu, tradičního marockého obydlí. Má to tady nepopsatelný kouzlo. Sice trochu zašlý, starý a smradlavý, ale víc autentický to tu asi bejt nemůže. A ta terasa! Bydlíme v asi nejhezčí části města jménem Oudia, dříve to byla pevnost pirátů. Je to v podstatě jako bychom v Praze bydleli ve zlatý uličce, jen bez těch obchodů a turistů. Uličky jsou tady nad městem úzké schválně – to aby se sem hůře dostávalo sluníčko a stín udržoval chlad. V létě je tu příšerně, dnes na začátku listopadu příjemných dvacet stupňů.
Baví mě pozorovat Marťu, je totiž v arabské zemi poprvé a vše je pro ni nové. Přestože Rabat je hlavní a taky nejčistší město v Maroku, stále působí velmi velmi exoticky. Trhy se tu táhnou každý den po skoro celé části medíny a člověk z toho má občas oči na vrchu hlavy, obzvlášť co se masa a ryb týče. Ale je tu vše – kupujeme pravidelně výborný bagety, vajíčka, zeleninu i ovoce, taky spousty dortíků z pekáren na každém rohu a různé ovocné šťávy. Zbytek v místním supermarketu, tam už jsou ceny ale o poznání vyšší.
Jídlo je v Maroku ten nejmenší problém. Restaurace jsou všude a i když nabídka se zdá dost jednotvárná, my s tím problém neměli. Dotáhli jsme to až tak daleko, že jsme třeba třikrát týdně chodili do jedné a té samé restaurace – Taghazout se jmenovala. Milovali jsme to tam. Jenom místní a my. V televizi běžel ženskej fotbal a starý chlápci na to koukali, to mě dost překvapilo. První den si s námi moc nevěděli rady, ale pak už jsme byli štamgasti a pán z obsluhy nás bral za vlastní. Točili jsme tam dvě tři jídla pořád dokola a pravidelně si ještě brali domů celé grilované kuře. Skvělý časy.
Kdykoliv jsme v centru, zastavujeme na silný sladký mátový čaj a zákusek. Tahle kultura je v Maroku hluboce zakořeněná a jde o rituál, ke kterému nás nemuseli dvakrát přemlouvat. Posedáváme a pozorujeme okolí. Není kam spěchat. Čaj se podává ve třech nálevech – říká se, že první sklenice je jemná jako život, druhá silná jako láska a třetí hořká jako smrt.
Ta nejhezčí kavárna leží dokonce jen kousek od našeho Rijádu. Jmenuje se Cafe Maure a je tady od rána do večera narváno. Zákusky tu nosí na velikém tácu a vy si jen vždy ukážete na co máte zrovna chuť. Jde o extrémně sladké záležitosti a člověk ví že by neměl, ale nejde odolat. A nejde se nevrátit. Všude kolem pobíhají kočky, jejich koťata a my to celé pozorujeme zpoza hradeb, které směřují do zátoky. To vše doplňuje výhled na dost možná nejkrásnější západy slunce na světě. Já teda zatím hezčí neviděl…
Ponocovat ale není radno, protože už v šest ráno nás budí první modlitba. Nedá se tomu utéct a v průběhu každého dne pak následují ještě další čtyři. Sakra sakra. Jak tuhle hudební kulisu budu vysvětlovat na meetinzích? To bude ještě sranda.
Ve firmě samozřejmě nikdo neví, že jsem v Maroku, natož že měním destinace co měsíc – dostal jsem sice propustku na rok, ale to že půjde „tak trochu“ o cestu kolem světa, to jsem si samozřejmě nechal pro sebe. Několikrát se pak stávalo, že jsem meetingy absolvoval schovaný v přízemí, skoro až zabarikádovaný, a snažil jsem se mluvit co nejméně, aby ty modlitby nebyly slyšet. Bizár.
Rabat je nejčistší město v Maroku a skutečně si na tom dávají záležet. Abychom se o něm dozvěděli víc, zaplatili jsme si soukromou prohlídku. Průvodce Karim nám vypráví o životě, kdy v krátkosti: chybí peníze a všichni chtějí do Evropy, celkem logicky hlavně do Francie. Každý z Maročanů co nechce do Evropy, usiluje o práci ve státní správě – je velmi dobře placená a je to jistota.
Vyhlídky pro Maroko údajně nejsou moc dobré. Lidem vadí korupce a rozšiřující se nůžky mezi chudými a bohatými. Toto paradoxně slýcháme zatím všude ve světě. Náboženství tu znamená vše. Krále uctívají jako boha. A ze všeho nejvíc už se nemohou dočkat MS ve fotbale, které budou spoluhostit v roce 2030, na tom se shodnou všichni.
Jestli vám můžu doporučit nějakou restauraci, tak určitě vyzkoušejte tajine tady v restauraci Dar Naji. Já jím tajine každý den, nikdy nic jiného nejím…
V Rabatu nám to zase všechno spíná dohromady. Po trochu lenivější Argentině tady máme zase obrovskou chuť do cestování a prozkoumávání – chceme vidět Casablancu, určitě Marrakech, pohoří Atlas, vnitrozemí a snad se nám podaří podívat se i na Saharu. Protože bez toho by výlet do Maroka prostě nebyl kompletní…
Tahle koláž v muzeu fotografie perfektně ukazuje, jak to v Maroku momentálně je – fotka zahalené dámy je vytvořená ze spousty jiných fotek nahých žen. Vypadá to, že ten Islám tu skutečně už tak moc neprožívají.
Napsat komentář