Měsíc: Září 2023

Ptáme se sami sebe zhruba po dvou hodinách přilepených k dálnici směr Toronto. Na počítači v mapách to vždycky vypadá jako pohodička, ale pak když člověk musí těch 600 kilometrů reálně odjet, je to najednou otrava. Jede se jen po dálnici a utíká to pomalu.

Ale jsme na roadtripu a máme koblihy z Tima Hortona, tak co může být lepší. Asi v půlce cesty ale uznávám nečekanou porážku a sjíždíme k motelu. Zívám a normálně se mi chce spát. Skandální, ale viním z toho ty antibiotika, po kterých bych spal nejradši pořád. Nacházíme super levnej motel, nicméně na recepci pak zjišťujeme, že jsme rezervaci udělali až na prosinec. Takže z toho pak máme pro změnu nejspíš nejdražší pokoj v okolí. Život…

Abychom měli tu trasu přecejen trochu zajímavější, druhý den už sjíždíme z dálnice a bereme to přívozem přes okres Princ Edward. To je místo přesně mezi Montreálem a Torontem, kam se Kanadani stěhujou na důchod. Ten klídeček a ty baráky obklopující obří jezero Ontario jsem jim záviděl. Taky malý roztomilý městečka, který mají styl.

Po dalších několika hodinách cesty končíme uvěznění v zácpě před Torontem. Přestože se dálnice rozprostírá místy až na šesti proudech (v jednom směru), vůbec se nehejbeme. Klasika, kterou známe už z Montrealu – když je kolona, tak je nekonečná. Být jedním z těch milionů, co to absolvují každý den dvakrát, tak to se mnou dopadne jako s tím týpkem z Volnýho pádu. Najednou ho chápu. Všichni kolem jsou na to ale zvyklí, tady je to součást tamní kultury.

Jsme v Torontu! V centru, ve čtvrti Leslieville. Dům jsme si zase vyměnili přes Home Exchange a zase je to paráda. Parking za barákem potěší a skvělá terasa ještě víc. Po cestě přijde vhod. Bydlí s námi kočka Tóra a ta nás potěší asi úplně nejvíc. My jsme naše kočky neviděli už straaašlivě dlouho a tahle Tóra je moc hodná a vychovaná.

Druhý den ráno se domlouváme, že se pojedeme podívat k Niagárským vodopádům. Ani jednomu z nás se nijak zvlášť nechce, ale říkáme si, že když jsme jen asi hodinku daleko, tak bychom asi teda jako měli. Bůh ví, jestli se sem ještě někdy podíváme…

Hezky si to tady prohlídni, už to nikdy znovu neuvidíš…

No, cesta nakonec trvala hodiny skoro tři. Pařák. Kolony. Proklínali jsme to. Parkoviště za 35 (!) dolarů, bez možnosti zaparkovat někde bokem na prasáka. Tak tak stíháme tour, kde nás nechají sjet výtahem blíž k vodopádům. Je to ikonický místo zcela po právu, bavilo nás to tam.

Po dvou hodinách máme pocit, že už jsme viděli dost, a tak se vracíme zpátky do města. K našemu štěstí totiž v Torontu právě probíhá vyhlášený filmový festival TIFF a my máme na večer lístky. Stíháme to klasicky naším stylem, tedy deset minut po začátku filmu – naše místa už jsou pryč, ale někteří z tvůrců nedorazili, a tak nám obsluha přiděluje jejich. A ty jsou o dost lepší. Filmy nic moc upřímně, ale nasát tu festivalou atmosféru bylo fajn.

Venku hned za rohem pak promítali v rámci festivalu Rockyho jedničku. Šli jsme se podívat jen na chvilku, ale nakonec jsme to dokoukali celý. Skvělej film. Silvester Stallone byl host festivalu a prezentoval tu dokument o sobě, ale bylo bohužel vyprodáno. Vlastně všechny filmy, co za něco stály, byly hned fuč.

Proč myslíte, že bychom jinak šli na nějaký krátký filmy z Kurdistánu a Indonésie? :-))

Další dny už jsme pak věnovali městu samotnému. Toronto byla láska od prvních chvil. Hrozně cool město, ale strašně! Na každym rohu jde cejtit tráva, a podle toho se to tak nějak pozná. Obecně úroveň volnomyšlenkářství tady strašně vysoká. Žádnej velkej stres. Ale tak to se o Kanaďanech ví.

Tohle je prostě Západ level 2.0. Kam oni například dotáhli psí kulturu, to je něco neskutečnýho. Fitka pro psy? Spa pro psy? Specializovaný obchody jen na psí potravu? Krámek jen s oblečky a vodítky? To by u nás asi ještě ekonomicky nepřežilo. Tady se maj psi líp jak velká část lidí někde jinde na světě. K tomu ještě poznatek – ač jsou tu hafani k vidění úplně všude, jejich hovna nejsou nikde. Je to o lidech.

Podobným příkladem budiž prostory před baráky – trávníky jsou volně přístupné a ploty mají jen zřídkakdy. Tady se prostě soukromej majetek ctí.

Skutečně jsme byli nadšení. Hodně moderní a čistý město, super restaurace, a celkově velmi příjemná atmosféra. Strávili jsme tu čtyři dny a bylo to málo. Snadno by se tu dal prožít měsíc, a určitě bychom se nenudili.

My jsme si to naše menší město vybrali kvůli přírodě. Chtěli jsme jí být blíž a užít si Kanadu hlavně z tohohle pohledu. To se i podařilo. Nicméně být na malém městě v Severní Americe, to znamenalo i víc starostí, a zapojení auta na každou malou blbost. Ne úplně náš styl.

Když jsme byli minulý rok v Americe, udělali jsme si krátkou dovolenou v malinkém městečku Kennebunkport ve státe Maine. Tam jsme si to tenkrát zamilovali a nejspíš jsme to chtěli podvědomě zreplikovat.

Spíš se to nepodařilo.

Celkově jsme od Kanady měli upřímně trochu větší očekávání. Opravdu jsme měli za to, že dostaneme o level lepší USA – takovýho toho rozumnějšího staršího bráchu, co je víc v pohodě a má už věci srovnaný (= netáhá samopal do školy).

Pravda je ale taková, že rozdílů jsme zase tak moc neviděli. Na první pohled je to vše strašlivě podobné. Životní úroveň, kvalita silnic, a služby obecně jsou tady dokonce trochu horší.

Musíme někdy do toho Vancouveru, no. Protože města nás tady bavila moc.

Co nám bude chybět?

• Krásná příroda
• Americké zážitky
• Javorovej sirup!
• Lidi
• Kočky kam se podíváš
• Toronto a Montreál

Co nám chybět určitě nebude?

• Extrémní drahota
• Zpoplatnění všeho
• Jídlo
• Kolony, kvalita silnic, kultura aut
• Zdravotnictví
• Francouzština
• Ranní vstávání

Hned druhý den po příjezdu do Kanady jsem chytil třídenní chřipečku. Podařilo se mi jí rychle zbavit, ale každý den jsem pak byl strašně unavenej. Přisuzoval jsem to jet lagu a vstávání v nekřesťanských hodinách, ale stejně to pro mě byla neobvyklá situace.

Později už se nedalo tak snadno ignorovat, že něco je špatně. Na noze se mi objevil velkej flek a já si vzpomněl, že na místě jeho vzniku jsem si před pár týdny ve Švédsku rozdrápnul klíště (a následně ho vyndal, ale asi už bylo pozdě).

Po chvíli googlení bylo celkem jasný, že mám boreliózu. O tý nemoci jsem nevěděl dohromady vůbec nic, nicméně věci, co jsem se dočetl, se mi vůbec nelíbily. Česká televize o tom mimochodem nedávno natočila hodně dobrej dokument. Je to síla. Takovej tichej a nenápadnej zabiják. A přitom taková blbost.

Skvrna se totiž neobjeví vždycky. Já měl velký štěstí, protože mě jo a tak to do sebe najedno všechno začalo zapadat. Ta krátká chřipka nebyla chřipka, byl to první projev nemoci. A časově sedělo i vše ostatní. Takže výborně, diagnóza by byla.

Léčba taky jednoduchá, údajně stačí antibiotika.

No jo, jenže ty někdo musí předepsat. A to se tady v Kanadě ukázalo jako ne úplně jednoduchá operace. Trochu jsem díky týhle zkušenosti nahlídnul do toho jak tady funguje zdravotnictví, a žádná sláva to teda vážně není. Zase – zlatý Čechy!

Je to dost podobný jako v Americe, dokonce to mají i stejně pojmenované – Medicare. Základní lékařskou péči mají všichni, a tím se myslí i návštěva doktorů nebo nemocnice. Tohle je ale pravda jen na papíře. Pokud chcete skutečně kvalitní péči v odpovídajícím čase, musíte jít na privátní kliniku, nebo mít alespoň velmi dobré zdravotní pojištění.

My se ke klasickému doktorovi nemohli dostat ani za boha. Marťa se to snažila vyřídit už nějakou dobu přede mnou, protože bohužel taky řeší v podstatě celou cestu nějaký svoje věci. Obvolali jsme všechny doktory v okolí, ale nikdo nás nebyl ochoten přijmout – to upřímně až takové překvapení nebylo. Problém by to byl asi i u nás.

Od doktorů jsme se teda přesunuli k poliklinikám a pohotovostem. Tam se výběr zúžil na jednu konkrétní kliniku, na kterou nás odkazovaly všechny zbylé z okolí. Objednat se tam dalo pouze tak, že se muselo zavolat přesně v 8:30 ráno a posléze se nechat zapsat do pořadníku pacientů na daný den. Zkoušeli jsme to tři dny po sobě – nejdřív volat na čas, pak s několika minutovým předstihem, nakonec jsme tam volali snad už před osmou co minutu. Výsledek byl vždy stejný – nekonečné čekání na infolince a zhruba v 8:33 ohlášení, že mají pro daný den plno. Bez toho, aniž bychom se vůbec dovolali.

Bylo to hodinu a půl daleko a naslepo se nám tam nechtělo.

Ochota nulová. Všechno navíc jen francouzsky. Pro mě to bylo obzvlášť frustrující, protože jsem věděl, že doslova potřebuju jen vypsat recept. A že každý další den bez antibiotik mi určitě neprospívá. Takže jsem pak sedl do auta, objížděl místní doktory, a prosil je doslova jen o pět minut jejich času. Nikdo mě nepřijal, všichni mi jen dokola doporučovali tu debilní kliniku, kam se nedalo dovolat.

Nakonec mi nejlíp poradili v lékárně. Mrkli na to, řekli že jasná borelióza, a poradili, ať zkusím zavolat na linku 811. Ta je podobná té proslavené 911, jen není určená pro tak urgentní případy. A skutečně – na lince skvělá paní, která mi našla několik privátních klinik v okolí. První člověk, co chtěl ochotně pomoci a ještě ve výborný angličtině.

Na jednu z těch klinik jsem se pak vzápětí objednal. To už byl ale pátek, takže to šlo až na pondělí – další několikadenní prodleva, meh. Už po telefonu upozornění, že vyšetření bude stát 220 dolarů (zhruba čtyři tisíce). Vtipný, protože naše pojištění kryje všechny výlohy až od 250 dolarů a výše, takže krásnej čistej průstřel. Ale co už, jiná možnost nebyla. Hned se tam objednala i Marťa na čas přede mnou.

Ten víkend jsem měl narozky a chtěl si je užít po svým. Takže jsem šel samozřejmě na ryby :-). Když už jsem čile v tom hejtování Kanady, tak si tady přisadim ještě i na tohle téma – rybařit se totiž v Americe ani v Kanadě v podstatě nedá. Pokud tedy nemáte loď. Břehy všech jezer, i těch malinkých, a dokonce i u většiny toků a řek, jsou totiž v soukromém vlastnictví. Prostě tam mají lidi svoje baráky a nikoho tam už nepustí. „Jo, je to otrava…“ povzdechl si majitel rybářských potřeb u nás ve městě, a já mu musel dát za pravdu.

Když jsem se po celém dni vrátil, skvrna na noze se ještě zvětšila, tak divně pulzovala a začalo v ní škubat. Marťa začala vyšilovat, že musíme do nemocnice. Já to samozřejmě vůbec neprožíval, ale nakonec jsme teda do té nejbližší jeli. Byl to jen kousek.

Nicméně ten obraz, co se před námi zjevil, to teda bylo něco. Už z recenzí na internetu jsme tušili, že to bude bída. Výsledek byl ale ještě mnohem horší – byla půlnoc a čekárna byla narvaná k prasknutí. Desítky lidí, kterým se nikdo nevěnoval. A ti čekající klidně i deset hodin, jen tak zabalení do dek… Někteří tam leželi i na zemi.

Tak jsme to zase rychle otočili, to fakt nemělo cenu. Připadal jsem si tam až nepatřičně. A do pondělí nebylo zase tak daleko.

Jako jasně, tohle byla jen moje krátká zkušenost a jen z jedné oblasti (Quebec). Už tady ale začínalo bejt jasný, že věci vlastně moc nefungujou. Kanada má ve světě mnohem lepší PR než Amerika, ale jinak myslím, že si ve výsledku vlastně nemají co závidět. Nemocní (a chudí) tady vážně být nechcete. Všichni ti lidi, co si na ulici povídají sami pro sebe, najednou začali dávat smysl. Nikdo tu pro ně není. A že jich je…

Střih k hezčím tématům. V neděli jsme jeli do hor sjíždět řeku Diable v národním parku Mont Tremblant. Rozhodli jsme se až ráno a na poslední chvíli, čemuž pak ta cesta na sever i odpovídala. Hodinu v kuse jsem porušoval předpisy snad všude, kde to šlo, a nakonec stejně dojel na špatný místo. Ups… Takže otočka a zdánlivě jistojistě ztracenej případ jsme ještě štastně zvrátili!

Přijeli jsme pět minut před odjezdem posledního autobusu – chudák paní na recepci vyběhla za řidičem a ještě nám našla místo. Vešli jsme se a to i bez zdržení ostatních!

Výjezd je od jezera Lac Chat a nás čeká 12 kilometrů po proudu řeky Diablo. Ač přezdívaná ďábelská, peřeje jsou jen na začátku. Hned v první zatáčce se i tak cvakne loď před námi a posádce někde v proudu uplavou boty. Už je pak nenajdou. O kousek později míjíme párek Číňanů, kteří se na kajaku potácí ze strany na stranu a evidentně neumí kormidlovat. Chtěli romantiku, ale budou to mít tak palčivý, že na konci hned padnou vyčerpáním a usnou… Český řeky na ně!

V pondělí jsme pak po práci konečně jeli na tu privátní kliniku. Zkušenost podle očekávání velmi příjemná a profesionální. Skvělá paní doktorka, hrozně empatická a nadšená z naší cesty. Potvrdila, co jsem si už myslel, a vypsala recept na dvoutýdenní antibiotika. Prášky dostala na svoje obtíže i Marťa. Vše vyřešeno během chvilky. Dokonce jsem na ně dostal povoleno i jedno pivo :-).

Léky nás pak oba stály dalších 120 dolarů (skoro dva tisíce) a čekalo se na ně dlouho – v Kanadě vám je namíchají až na místě dle receptu. Je to proto, aby vám z nich doma nic nezbylo a vše jste poctivě dobrali. Dostanete prostě přesný počet na míru a čau. Údajně boj proti předávkovávání.

Když už jsme v tom Montrealu zase byli, tak jsme si ho pořádně projeli na kole. Třicet kilometrů podél kanálu Lachine až k olympijskému parku.

Zvyknout se dá na leccos, ale věc se kterou hodně bojujeme, je jídlo. Už měsíce jsme se dobře nenajedli. Čest výjimkám, jenže na nich se to postavit nedá. Švédsko, Holandsko i Skotsko byla hrůza, co si budeme… V Kanadě je to o trochu lepší, ale taky žádná sláva.

Už jejich národní jídlo, Poutine, mluví tak trochu za vše. Hranolky, hnědá omáčka a sýr. Kdysi to dělal jeden Kanaďan v Karlíně (možná ještě dělá?), takže jsem si to tam tak dvakrát do roka dával taky. Měl to moc dobrý, protože tam přidával ještě slaninu a trhaný maso. Je to ale tak nezdravá prasárna, že se to častěji jíst nedá. V Kanadě jsme Poutine měli dvakrát a je to ideální nouzovka, nic víc.

Ačkoliv jsme ve francouzský části, kuchyní se tu nikdo moc neinspiroval – prim tu hraje olej, hranolky ke všemu, velký porce a nulová představivost.

Jistotou všude po světě se tak prozatím stává řecká kuchyně. Na té není moc co zkazit a je to pokaždé skvělý. Ale jen pro ilustraci, jak to tu funguje – dali jsme si jako předkrm olivy a tzatziki, což většinou v Řecku přijde na stůl automaticky po usednutí. A když ne, tak vám ty dvě malé mističky za pár euro rádi donesou. Tady nám na stůl přistály dva klasické velké talíře – jeden plný oliv až po okraj, druhý s těmi tzatziki. Nedalo se to sníst a to co se dalo, nás perfektně otrávilo před hlavním chodem, který přišel vzápětí. Prostě ty lidi nejsou tady v Severní Americe širší pro nic za nic :-).

Každopádně zlatá Praha a klobouk dolů za ten standard, jaký jsme si tam nastolili. Málokdo to dělá tak dobře jako my a ještě za ty ceny, co tam máme. A to naše pivo k tomu! A ten chleba a to pečivo obecně! Neuteklo tolik času a už mi ta kvalita a rozmanitost kuchyní hrozně chybí.

Dobrý jídlo všude na světě se dá poznat tak, že k němu vede fronta. V týdnu jsme jeli do Montrealu, a těch front si tam takhle vystáli několik. Nejdříve v St. Viateur Bagel, což je strašně populární místo a i celkem zajímavej koncept kterej tu v padesátejch letech zavedli přistěhovalci z Izraele.

Prodávají asi dvacet druhů bagelů, což je jejich hlavní a jedinej vyráběnej produkt. Přímo tam si je s ničím dát nemůžete, takže vlastně velká výhoda pro ně – nikdo nezdržuje provoz a nemusí platit obsluhu navíc. Nicméně prodávají tam spousty věcí, které si na ně pak doma můžete dát. Nutellu, mazací sýry, uzenýho lososa, marmelády… Mají několik poboček a fronty byly skoro u každé, co jsme míjeli – lidi tam bagely kupují domů po desítkách. Pár jsme ochutnali a byly výborný.

Oběd jsme měli naplánován v bistru Schwartz’s Deli, kde jsme si ty fronty vystáli dokonce dvě (stáli jsme špatně). Odměnou nám ale bylo nadpozemsky dobrý uzený maso. Tohle jídlo tady dělají už devadesát let a mají to vymazlený k dokonalosti.

Ještě k tomu Montreálu. Jak jsme byli takoví trochu „nepřesvědčení“ z Quebecu i našeho domácího městečka, tak tady se to všechno přehouplo zpátky na tu správnou stranu.

Město nás vyloženě nadchlo svojí lehkostí a stylem života. Lidi se tu mají skutečně dobře a vypadají šťastně. Nikdo nic nehrotí. Jedna z hlavních tříd se o víkendech zavírá a tím vzniká obří pěší zóna. Tohle jsme zažili už v mnoha městech a výsledek je vždy stejnej – absolutní volnost pohybu, kterou lidi dokážou ocenit, a náležitě si ji užít. Strašně pěkná atmosféra a usměvaví lidé.

Mimochodem, přes zimu tu mají teploty až k mínus třiceti. A to naprosto běžně, ne jen jako záznam v nějaké tabulce rekordů. A zima je tu nekonečně dlouhá.

Takže tu přišli s konceptem podzemního města, které jim funguje velmi dobře. Rozloha je necelých pět kilometrů čtverečních, vždy na dvou až čtyřech patrech. Tohle podzemí propojuje metro, autobusový terminály, desítky bank, pošty, kina, 400 restaurací, dokonce i univerzity, katedrálu, nebo hokejový stadion, kde hraje Montreal Canadiens. Pokud člověk nechce, nemusí vůbec vycházet ven. Jestli někdy ve světě vypukne apokalypsa, tady budou relativně v klidu :-).

V týdnu jsme ještě stihli místní vyhlášené autokino Cine-parc St. Eustache. Je jen kousek od Montreálu a má rovnou pět pláten. Vymyšlené je to tak, že zaplatíte deset dolarů, vyberete si film, zaparkujete před plátnem, a pak si v rádiu naladíte FM frekvenci, kde vám k obrazu pustí zvuk. Doporučuje se vzít si klasické rádio, protože lidi po konci filmu často zjistí, že autorádio jim vytřískalo baterku v autě :-). My rádio neměli, tak jsme museli mít nastartováno a stát trochu bokem. Což jsme museli tak jako tak, protože jsme původně stáli před špatným plátnem a tak jsme na poslední chvíli po tmě přejížděli a už bylo plno.

Lidí bylo překvapivě hodně a před každým filmem bylo narváno. Nekteří si udělali piknik přímo na korbě svýho trucku a měli pohodičku, ostatní si zase nacouvali a sedli zezadu do kufru. Jak skončil film, začal hned po něm druhý, takže lidi mohli různě přejíždět a mít tak dvě promítání za super cenu.

Zbytek týdne dost ovlivnila moje únava (to jsem ještě netušil, co se mi děje) a taky třicítky, které velmi překvapivě do Kanady dorazily. Takhle v září to už nikdo nečekal… Místní ale tvrdí, že teď bude poslední hezký týden a pak se pomalu začne plížit krátký podzim a dlouuuhá zima.