Holandsko je pravděpodobně moje nejvíc nejoblíbenější země. Už ani nevím, kolikrát jsem tu byl, po desátý návštěvě jsem to přestal počítat. Těsně před Covidem jsme se sem chtěli dokonce přestěhovat – měli jsme našetřeno, měli jsme koupený letenky na dva týdny a chystali jsme se během té doby obejít byty k pronájmu a nějaký pohovory. Pak se všechno zavřelo a bylo po všem. Marťa to obrečela, já byl rád že to nevyšlo. Načasování by bylo příšerný. Duben 2020. Být uvězněn v lockdownech v cizí zemi by asi nebylo to pravý ořechový.
Když se situace uklidnila, dostal jsem nápad, že do Amsterdamu pojedeme alespoň na měsíc. Vyhádali jsme si to v práci a jelo se. A bylo to parádní ve všech směrech. Moji práci to neovlivnilo nijak, naopak – dokázal jsem si, že dokážu bejt produktivní i mimo kancelář, a že mi to v mnoha věcech prospívá.
O rok později jsme to samé udělali v New Yorku a letos jsme nějakým záhadným způsobem zpunktovali tuhle cestu. A jedna ze zastávek na ní je zase Nizozemí.
Nic jinýho mi ani nezbývalo. Asi před půl rokem jsem se totiž nechal v hospodě vyhecovat, a někde u třetího piva (kde se to zpravidla láme) jsem si koupil lístek na vyhlášenej festival Liquicity. Moc jsem nad tím pak už nepřemýšlel, nakonec se mi to ale podařilo do harmonogramu nějak záhadně protlačit.
Z Barcelony jsem letěl do Amsterdamu odpoledním letem, a Marťa udělala to samé ze skotského Inverness. Mini letiště kousek od Nairn, ale spojení s Amstrem měli. Vypočítali jsme to tak, že jsme se na letišti potkali u výdeje kufrů jen zhruba s hodinovým rozestupem, dobrá souhra.
Naším cílem byl Haag, spíš teda jeho předměstí. Město, ve kterém jsme ještě nebyli. Čekal nás přeplněnej vlak, dva přestupy, a na poslední část cesty si musíme vzít ještě taxi, jinak bychom museli pěšky.
Konečně jsme ale na místě ve čtvrti Madestein, kousíček za námi už končí hranice Haagu. Vypadá to tu jako ukázkový satelit zelených vdov, což jen podtrhuje náš barák – je obrovskej, má kino místnost, součástí je celý byt pro hosty a spousty dalších místností. Jeho cena je určitě minimálně milion Eur, přesto nejsme nijak zvlášť oslněni. Chybí mu duše.
Je na nás zbytečně velký, je daleko od centra, v okolí je nulová infrastruktura a prostě to není náš styl. Ale jsem za tu zkušenost rád – občas je dobrý si potvrdit, že tohle není nic po čem bychom toužili. V mých očích spíš past.
Každopádně, za pobyt jsme skoro nic neplatili. Poprvé jsme totiž vyzkoušeli službu, která se jmenuje Home Exchange – výměna domů. S někým se dohodnete, a prostě si ve stejném termínu buď vyměníte domovy, nebo domov někomu půjčíte a za to získáte body. Ty pak použijete zase někde jinde. Chvíli nám trvalo rozklíčovat jak to celé funguje, ale nakonec je to pro nás super alternativa, která ušetří dost peněz.
Výhodou bylo, že nám tu nechali i svoje tři kola. V Holandsku jde o nejběžnější dopravní nástroj, takže nám to přišlo velmi vhod a v průměru jsme pak po městě najezdili skoro každý den na 30 kilometrů.
Mimochodem, když se nedávno dokončila rekonstrukce Masarykova nádraží v Praze, tak se na stezku pro cyklisty nemyslelo. Prostě není. Jedna z největších staveb moderní Prahy a nikoho tohle nenapadne. Nechci bejt tenhle člověk, ale je skutečně neuvěřitelně frustrující, jak daleko za západem v myšlení jsme. I v Bratislavě už to pochopili…
Haag není tak zajímavý jako zbytek Holandska, ale rozhodně nás nezklamal. Jsou to vlastně taková dvě města v jednom. Je tu tradiční centrum, soudy a ambasády, o tom ví asi každý. Zároveň jsou ale podél celé hranice dlouhé pláže Severního moře, a to dává městu trochu jiný náboj. Kousek za městem je navíc vjezd do největšího evropského přístavu v Rotterdamu.
Ke konci týdne přijíždí na pár dní Marti brácha Danek. Slíbil jí to k narozeninám a jedou spolu na výlet do Amsterdamu. Já jdu mezitím zkusit štěstí na ryby do místních kanálů. Za tři hodiny chytím jen dva pidi okouny, ale aspoň něco. Taky trochu zmoknu, ale to tady není nic neobvyklého.
Danek přivezl nějaký český sladkosti a ve stejný den jsem taky konečně našel Plzňičku v místním supermarketu! Padesát korun za lahvovou třetinku, no nekup to… První pořádný pivo na cestě. Dáváme to vše dohromady a je z toho sváteční oběd na terase – najednou ten barák dává aspoň trochu smysl.
Holanďani si na jídlo jinak moc nepotrpí. Jejich kuchyně je celkem nudná, milují nejrůznější smažené věci, krokety, párky, to vše ideálně s kaší. Sýry mají samozřejmě skvělé, taky Stroopwafels, ale to je tak vše.
Poprvé jsem ale vyzkoušel jídlo nazvané Hagelslag. Jde o toast s máslem a s čokoládovými posypkami, nejběžnější Holandská snídaně. Vždy jsem to chtěl zkusit, ale bylo mi líto si kupovat celou krabici posypek – těch je mimochodem v každém supermarketu na výběr nepřeberné množství.
Moc nadšený jsem z toho nebyl. Nejdřív mi to přišlo geniální, po chvíli mi to ale přestalo úplně chutnat a nakonec mi z toho bylo celý den špatně. Holanďan ze mě teda asi nebude :-).
