Jsme pryč

Být v Argentině a nepodívat se do Patagonie? Nemyslitelný. Čas už nás ale docela tlačil, takže jsme si museli vystačit s pouhými čtyřmi dny. A když počítám cestu tam a zpět, tak šlo vlastně ještě o dost kratší dobu. Harmonogram který dovoloval jen velmi málo prostoru pro případný fuck-up. Přesně tak, jak to máme rádi…

Týden před odletem jsem dokola a dokola sledoval předpověď a nevypadalo to moc dobře – přesně v našem termínu mělo celé dny pršet. V horách a v tomhle období žádný velký překvapení.

Tak na nás konečně došlo, říkal jsem si…

Zatímco tady nahoře už bylo jaro v plnym proudu a na oběd jsme si chodili v tričku a flip-flopech, dole na jihu byly teploty kolem nuly a místy i sníh. Tohle je mimochodem další docela zajímavá věc co se týče přípravy když někam jedete na rok. Na takhle dlouhou cestu je totiž potřeba mít všechny druhy oblečení – já tahám v kufru už půl roku zdánlivě zbytečně teplej svetr, kulicha, a dokonce i šálu. Ale teď měla konečně přijít jejich velká chvíle, teď teda jo.

Den před odletem jsme zjistili, že Marťa takhle vybavená není a asi by to mohl být problém. Chtěli jsme bundu i čepici někde koupit, ale všechny obchody už měli vystavenou letní kolekci a nedalo se nic sehnat. Zachránil nás až jeden zapadlej sekáč, kde měli doslova jednu jedinou zimní bundu, a to navíc ještě v Marti velikosti, ha! Čepice se tam taky někde našla. Neskutečný.

Vstáváme brzo, letíme ve čtyři ráno. Totální smrt. Checkuju počasí a radar a vypadá to, že se to nějak protrhává! Kontroluju odlet a vypadá to, že zpoždění nemáme. To bychom mohli s trochou štěstí stihnout i autobus, co od letiště odjíždí asi dvacet minut po našem přistání. Když bude letiště malý, což pravděpodobně bude, tak bysme to měli dát v klidu. V posledních sedmi dnech navíc tahle linka přistála skoro vždy o pár minut dřív před letovým plánem. No, bude to zase na minuty říkám si.

Z přemýšlení mě vytrhne Martina, protože jí celník nechce pustit dál. Ptá se jí, jaká je její destinace a ona samozřejmě nemá nejmenší tušení kam vlastně letí. To je žívot. Pokládám si otázku, kolik takových princezen asi na letišti je :-). Fronta za ní narůstá…

El Calafate, odpovídám.

Okay then, you’re good to go.

Let trvá tři a půl hodiny a skutečně dosedáme asi o dvacet minut dřív, než jsme měli. Díky tomu nakonec stihneme i docela dobrou snídani na letišti. Hodí se, teď nás totiž čekají další tři hodiny v autobuse. Ten má dokonce zpoždění, takže osud by nám dnes byl nakloněn tak jako tak. Další by jel až za tři hodiny a to bychom se tady na tom mini letišti asi ukousali nudou.

Místo toho nás čekala parádní cesta neskutečně krásnou krajinou. Seděli jsme v druhém patře hned v první řadě (další důvod, proč jsem zrovna tenhle bus chtěl stihnout) a měli celou tuhle podívanou jako na dlani. Úplně v dáli zasněžené pohoří And, jinak ale nekonečné pláně a pustoprázdno. Sem tam nějaké jezero, jinak nic.

Přes cestu nám přebíhá pásovec! V životě jsem tohle zvíře neviděl. Měl to teda o fous, tenhle konkrétní… To samé se bohužel nedá říct o lamách, jejichž mrtvoly a kostry jsou poseté na plotech podél silnice. Za těch pár hodin jich vidíme určitě vyšší desítky. Zpanikaří, špatně skočí a pak zůstanou uvězněné v půlce těla na ostnatém drátě. Musí to být hrozná a pomalá smrt. Podle nějaké studie jich tady podobným způsobem zemře sedmkrát víc než přirozenou smrtí. Nechápu proč s tím nikdo ještě nic neudělal.

Do El Chalten, našeho dnešního cíle, dorážíme krátce před jedenáctou. Je ještě moc brzo na to jít se ubytovat v hotelu, ale zase tak nám to nevadí, protože si to tady stejně chceme trochu prohlídnout. Je příjemně. Nějakých deset stupňů? Svítí sluníčko, ale je poznat že jsme v horách a že místní za sebou mají pravděpodobně dost tvrdou zimu.

Žádná výšková budova a na horizontu nic než hory. Silnej vítr. Prašný cesty a obří 4×4 trucky. Je tu skutečně zvláštně nepopsatelná atmosféra. Ale líbí se nám tu moc. Zase úplně jiná jižní Amerika, momentálně teda hodně jižní.

Čas zabíjíme nákupem pohledů. Před cestou jsem si dal pravidlo, že je budeme posílat minimálně dvakrát týdně. To jsem si pak pod tíhou reality v hlavě upravil na jednou měsíčně. A nakonec jsme zcela ostudně poslali asi jeden .

A zlepšit se to nemělo ani tady.

Pro známky nás v malém obchůdku na hlavní třídě odkazují na poštu, což dává smysl. Pošta samotná ale smysl nedává vůbec. Je tu dlouhá fronta a vůbec se nehýbe. Uvnitř totální chaos a balíky poházené všude možně. Za pultem paní s rozcuchanými vlasy, která pořád někam odbíhá a něco zuřivě (a neúspěšně) hledá. Já to vzdal hned, Marťa si tam postála snad půl hodiny – jen aby se dozvěděla, že známky na poště (!) vůbec neprodávají.

Mladej kluk venku se nám za naší zkušenost omlouvá a je mu stydno. Posílá nás do obchodu se suvenýry, kde by je mohli spíš mít. Díváme se tím směrem a vídíme za oknem českou vlajku! Majiteli se prý jen strašně líbí, jinak žádná spojitost. Upřesňujeme, že se už dávno dávno nejmenujeme Československo, on nám na oplátku vysvětluje, že tady známky nikdo neprodává. „Pošlete to radši z jinýho města, tady odsud to skutečně nemá smysl posílat. Tahle pošta nikdy nic nedoručí…“

Chápeme, viděli jsme… Bizár :-).

Odpoledne je ještě třeba pořešit vybavení na zítřejší výšlap. Dle internetu musíme zcela určitě mít dobrý boty, hůlky, a v tuhle dobu ještě i takový ty železa (krampony), co se přidělávaj na boty. Obíháme chaoticky pár obchodů, kde každý říká něco jiného, ale nakonec boty a hůlky ukořistíme. Krampony ani nesmeky ne, ty jsou napůjčovaný na týden dopředu.

No jasně, takovejhle vítr je tady úplně normální. Vlastně je to dneska docela dost v pohodě, občas tu musíme chodit po čtyrech…

Recepční

Byl jsem z toho trochu nervózní, protože dle zkušeností lidí ještě z minulého týdne se bez nich výšlap dokončit nedá. Řekli jsme si, že to holt riskneme a půjdeme, kam až to případně půjde. Ono, lidi toho stejně napovídaj…

Vstaváme před šestou ráno! Bereme si všechny věci s sebou, boty přivazujeme na batohy a vyrážíme. Oba nechápeme – kdy jsme se stali těmahle lidma?

Jdeme pár kilometrů přes probouzející se El Chalten a nikde nikdo není. Jsme mezi prvními. Po chvíli stojíme před branou národního parku Sendero al Fitz Roy a naším cílem je Laguna de Los Tres. Trasa zhruba třicet kilometrů, nicméně dobré dvě třetiny jsou víceméně po rovince.

Počasí na jedničku. Na nebi není jedinej mráček a svítí sluníčko. Chladno ale samozřejmě je. Tady když je hnusně, tak se výstup musí odložit klidně o den-dva. My měli jako obvykle vše vsazeno na jeden možný termín, a zase to krásně vyšlo. Někdo nad námi drží ochranou ruku, jinak už si to nedokážu vůbec vysvětlit. Každopádně díky :-).

Výhledy jedna báseň. Každou chvíli zastavujeme a prohlížíme si hory obklopující nás ze všech stran. Jde se nám skvěle. Lidí potkáváme jen pár, to spíš zvířata – na jedné ze zastávek k nám přikráčí karančo a dožaduje se kousku naší svačiny. Je zvyklé na místní.

Nabíráme do lahve vodu přímo z ledovce a připravujeme se na poslední kilometr. Ten má převýšení 400 metrů, tedy na každý ujitý metr půl metru do kopce. Taky už se objevuje první sníh. Nasazuji ty těžký boty, co vláčím celou dobu na zádech. Váží snad tunu. Každej krok je cejtit, kort tady. Chodit v nich je fakt utrpení…

Pod vrcholkem je najednou mnohem víc lidí. Sníh už je všude, ale jak je hezky, tak se dolů valí potoky vody. Hrdinové v teniskách to tady v různých fázích chtě-nechtě vzdávájí. V lepším případě lidi za sebou jen zdržují, v těch horších do nich padají, jak jim to klouže dolů. Bez pořádnejch bot a s hůlkama se to vážně nedá. Železa jsou ale zbytečný, lidi s nimi ujdou pár kroků a zase je rychle sundavají.

Nakonec je to větší makačka, než jsme čekali. Dalo to práci, ale jsme nahoře!

Ikonická Laguna Tří je zamrzlá a pod sněhem, ta tam je její azurová barva. Hehe, to nám jaksi nedošlo. Ale výhled na Mt. Fitz Roy máme znamenitej. Nebe skoro bez mráčku.

Dáme si svačinu, užíváme si čistej vzduch i celou tu situaci a asi po hodině se rozhodneme jít dolů. Cesta zpět je tradičně horší. Místa je málo, proti nám se valí dopolední vlna lidí, a betonový botky už skutečně dělají víc problémů než užitku. Hned jak to jde, letí z nohou pryč.

Ale dali jsme to, paráda! Vracíme vypůjčenou výbavu, vyšlo nás to snad na 200 korun? Jako dobrý, ale i za tu chvíli mám nohy v totálním crashi. A co teprve lidi, co neměli druhý boty jako já, ty tu dle recenzí obvykle vyndavají nohy celý od krve.

Spěcháme na bus, protože poslední jede za chvíli a rozhodně tu dnes nechceme být další noc. Nemáme lístky ani moc času, ale míst je překvapivě ještě dost. Dokonce bysme mohli ještě stihnout polívku? Ne, tak prej ne, ani po patnácti minutách se v poloprázdnym bistru nedočkáme jejího nandání, a tak se zvedáme a jdeme. Servírka civí a nechápe, ale tak to my taky ne. O tý rychlosti služeb jsem se tu už zmiňoval :-).

Jsme zpátky v El Calafate a za okny autobusu je vidět noc. Dokodrcáme se do hotelu a jdeme hned spát. Bez večeře. Naše ubytování je strašně skromné a ani se tu nevaří. A v nejbližším okolí nic moc není.

Doženeme to na snídani, kde už od rána říkám, že jsem na dnešek pronajal hodně malinkatý autíčko.

„Pojedeme Smartem, tak snad nebudeš zklamaná.“

„Mě to je jedno, spíš jestli tvoje ego to unese…“

Ha! Kdyby jen tušila… Před půjčovnou stojí obří čtyřkolka Nissan Frontier. Tank, na kterej se Marťa mračí a nechápe proč si ho fotím. Když si vzápětí všimne, že mi k týhle příšeře předávají klíčky, docvakne jí to. A žádný velký nadšení se nekoná.

Ale u mě teda jo, a to až překvapivě. Těhle aut totiž byla severní Amerika plná a nám to přišlo úplně uhozený. Pár podobných už jezdí i po Praze (jedno bohužel parkuje i u nás v ulici), a tam to samozřejmě nedává vůbec žádnej smysl.

Ale tady to smysl dávalo. Kde jinde než tady, říkal jsem si.

To auto mě baví, dokonce hodně! Vysokej posez, překvapivě dobrý jízdní vlastnosti, a spousta prostoru. Člověk se cejtí jako pán silnice a všichni ostatní jsou rázem jenom obtížnej hmyz. Tyhle auta skutečně pár centimetrů přidávají, fámy nelhaly!

Jedeme se podívat do národního parku Los Glaciares na ledovec Perito Moreno. Ledovec jsem ještě nikdy v životě neviděl a tenhle je tak velkej, že zasahuje i do Chile. Výška nad hladinou až sedmdesát metrů, délka úctyhodných třicet kilometrů.

Všem, co mají z globálního oteplování dobrej den, odpovídá ledovec postupným (byť velmi pozvolným) zmenšováním. Každých zhruba dvacet minut se to projeví nezaměnitelným skřípotem a následnou ránou kusu odpadajícho ledovce do jezera Roca pod ním. Několikrát jsme to viděli na vlastní oči a je to skutečně zážitek kterej nevídíte každej den.

A je to zároveň velmi bizarní podívaná, protože lidi tu vlastně nadšeně čekají na vizuální projev svého vlastního konce, filozoficky řečeno. Někteří nešťastníci se dokonce dočkali přímo na místě – víc než třicítka lidí už tu v minulosti zemřela po zásahu od letícího kusu ledovce.

Cestou zpět si schválně vybírám nějakou polní trasu mimo hlavní proud a několikrát sjíždím úplně na divoko po vyježďených kolejích kdesi uprostřed nekonečných plání. Je to paráda, super zábava. Míjíme jezero se stovkami plameňáků a po cestě na mě nechápavě čumí pštrosi co si tu jen tak nadivoko pobíhaj.

Před vrácením auta ještě musíme dotankovat a tady nastává šok. Nafta devět korun za litr a benzin ještě o korunu levnější. V ČR platíme momentálně čtyřnásobek.

Bohužel to ale znamená, že tím definitivně svýho novýho miláčka vracím. Loučím se nerad, tohle byla teda extrémní zábava! Pořád si stojím za tím, že do měst tohle nepatří. Po týhle zkušenosti mám ale najednou mnohem větší pochopení…

Patagonie byla skvělá. Bavila nás moc. Krásnej styl života a nádherný prostředí. Osvěžující. Skutečně těžko popsat. Kdyby to jestě někdy šlo, tak sem bychom se prosím prosím ještě chtěli jednou vrátit.

Hned po návratu zpět mířím do postele. Přivezl jsem si nějakou chřipku a to je problém, musím to vyležet jak rychle to jen půjde. Za pár dní se přesouváme do Keni, což je asi poslední země kde by člověk chtěl bejt nemocnej.

Tady se pro nás Argentina uzavřela. Jak jí hodnotíme? Chtěli jsme se tu v půlce cesty dát tak trochu do kupy a to se nám myslím povedlo. Buenos Aires předčilo očekávání v mnoha směrech, ale přecejen na nás už bylo až moc rozlehlé… Patřičně jsme tu dobyli baterky a spravili si chutě, to jo. Taky nám ale došlo, že pro náš styl cestování (který zahrnuje i každodenní práci), nejsou takhle obří země úplně to pravý ořechový.

Poučení pro příště…

Byt co máme v Buenos Aires je určitě jeden z nejobyčejnějších (a nejlevnějších), co jsme zatím na cestě měli. Když jsme sem poprvé vešli, byla tu šílená zima a uvnitř nás čekalo jen to nejzákladnější vybavení. Nebyly tu například ani nože, utěrky nebo třeba odkapávač. To všechno nám naši hostitelé museli postupně dokoupit.

Kdykoliv někdo v bytech nad námi spláchne, rozezní se celým prostorem typický zvuk splašků proudících stoupačkami až k nám dolů. Třeba dvacetkrát denně. Jsme totiž v přízemí a navíc hned u výtahu, což je další věc. Argentinci jsou mega hluční, nedejbože pokud se zrovna hraje fotbal (a ten se hraje pořád). Než jim přijede výtah, stihnou si vyhalekat celej život. A nám taky.

Je to paradoxní, nicméně po víc jak dvou týdnech můžeme říct, že se nám tu žije naprosto skvěle. Nechápu to, nedává to smysl. Vše jde papírově proti nám. Ale asi už jsme skutečně v nějaký fázi, kdy nás tyhle malý věci nerozhodí.

Hluk? Nevnímáme. Tak jsou živější, no – špunty do uší vyřeší vše :-). Starej nábytek? No a co. Máme pohodlnou postel a oddělenou pracovnu. Gauč je fest nepohodlnej, ale jeden díl Bratrstva neohrožených netrvá ani hodinku, tak co.

Vědomí že to není naše a že mě to Marťa nebude o víkendu nutit nějak vylepšovat nebo vymalovávat, to asi dělá hodně. Však tu za měsíc zase nebudeme, tak co se tím zabývat na byť jen té nejmenší úrovni.

Nás přece zajímá to co je tam venku!

Nebo ne? Tak aktuálně prej ne no…

Jednou to přijít muselo. Marťa přišla před víkendem s tím, že teď nechce pár dnů absolutně nic dělat. Hlavně ať už proboha nikam nejezdíme. Žádný výlety, žádný plány. Ideálně si jen sednout na gauč a pustit si Netflix jako normální lidi. Měl jsem pro to určitý pochopení… Dost možná jsem si to podvědomě sám přál taky.

A stejně jsme ostudně pozadu s plánováním. Tak holt jeden víkend obětuju a aspoň celou tuhle cestu dotáhnu až do konce roku.

Byl to šílenej bolehlav, ale v neděli večer jsme to všechno měli pořešený – letenky do Patagonie, do Keni, do Maroka, a na přelom roku na Srí Lanku. Aby toho nebylo málo, tak jsem na dálku pořešil ještě lístky na čtvrtfinále MS v Praze (běda jak se tam Češi nedostanou), a totální optimismus dokončil nákup vstupenek na Blink-182. Za půl roku. Na Novej Zéland.

Jako, toto už reálně nemůže vyjít. Zákonitě se to někde musí posrat…

Naše bankovní konta řvou o pomoc a moje mozkový buňky taky. Ale máme to! Obrovská úleva. Uprostřed procesu výběru jsem už absolutně rezignoval na výběr aerolinek. Úplně podružná věc. Jediný, co rozhoduje, je délka letů a počet přestupů. Samozřejmě taky cena. Díky tomu, že jsme fyzicky v Argentině, daří se nám koupit dvě z letenek za argentinské Pesos. Tedy za poloviční cenu. Trochu tím riskujeme, protože na letišti by si někdo mohl všimnout, že ani omylem žádní Argentinci nejsme… Ale úspora je to tak neskutečná, že to prostě musíme zkusit a svoje rezidenční čísla si vymyslíme.

Každopádně mám e-mail plný letenek od společností, o nichž jsem v životě neslyšel. A žádnou velkou důvěru ve mně nevzbuzují. FlyBondi? To má být jako co?! Ethiopian Airlines? Ufff. Saudia? Royal Air Maroc? Ty poslední mají název jak pro nějaké vzdušné síly.

Následující víkend jsme se ale ven zase konečně dostali.

Původní plán byl dojet trajektem do sousední Uruguaye, protože tam se dá z Buenos Aires dojet za slabý dvě hodinky přes oceán. Nicméně v den, kdy jsem se rozhodl kupovat jízdenky, udělal místní dopravce jako na potvoru obří promo akci na celý měsíc. A rovnou 40% sleva, to už je dost. Nejdřív mi to přišlo jako skvělá náhoda, jenže krutá pravda se ukázala v zápětí – stránky byly tím návalem lidí tak přetížený, že se na ně nedalo hodiny dostat. A když pak ta úvodní vlna opadla, v podstatě všechny termíny byly fuč.

Volba tak padla nuceně na místo, kterému se přezdívá Benátky Argentiny a kam si místní jezdí na víkend odfrknout. Vyklubal se z toho nejspíš nejlevnější celodenní výlet od doby co jsme na cestě. Taxi na nádraží vyšlo na třicet korun, hodinová jízda vlakem do El Tigre vyšla na koruny TŘI, a zpáteční jízdenka lodí stála 1000 pesos, takže zase jen třicet korun. Tři různý druhy dopravy a ve dvou lidech jsme se vešli do stovky.

Vlaky, stejně jako spousty dalších věcí tady v Argentině, dotuje stát. Že by to vysvětlovalo tu aktuální ekonomickou situaci? Zcela určitě je to jeden z dílků skládačky. Na vině není jenom dlouholetá levicová vláda, ale taky lid samotný – kdykoliv se tu do toho někdo pokusil říznout, Argentinci hned vyběhli do ulic a dali hlasitě najevo, co si o úsporných balíčcích myslí. Slabí politici si to pak zase radši rychle rozmysleli, a tak pořád dokola. Jak z toho ven? Zatím to vždy „vyřešili“ vytisknutím dalších a dalších peněz.

Mimochodem – třetina zaměstnané populace pracuje pro státní správu. 40% obyvatel žije pod hranicí chudoby. To jsou naprosto neuvěřitelný čísla. Tady ty změny budou dřív nebo později strašlivě bolet…

V El Tigre bydlí ti nejbohatší z Buenos Aires. Každá domácnost tu vlastní loď, protože jinak se po okolí pohybovat nedá. Ostrovy jsou často úplně odříznuté a kanálů je tolik, že je každá „ulice“ pojmenovaná. To aby tu nevládl úplnej chaos.

Do Argentiny už naplno dorazilo jaro (v říjnu), a tak jsme si nakonec užili docela pěknej den. Na našem ostrůvku nebylo moc co dělat, ale aspoň tam bylo několik restaurací. Sebevědomě jsem nám ve španělštině objednal grilovaný maso, takže když nám o chvíli později donesli obloženej talíř, jenom jsem jim hezky poděkoval a dělal, že přesně tohle jsem vlastně chtěl :-).

Na poslední víkend jsme měli naplánovanou Patagonii, zbytek dní jsme ale strávili už jen v Buenos Aires. Hodně rozmanitý město. Každá čtvrť je výrazně jiná a něčím osobitá, takže se člověk cítí jako by byl každý den někde jinde. Luxusní čtvrti střídají ulice s polorozpadlými baráky, kde bychom se po setmění asi potulovat nechtěli.

Z nejzajímavějších míst stojí za zmínku hřbitov Chacarita. Obří obří místo. Nesmírně zajímavý a syrový, cítili jsme se tam dost zvláštně. První část tvoří masivní hrobky významných argentinských rodin. Ty největší mají i několik pater a umístěny jsou tam desítky členů jedné rodiny. Hrobek je tu na pět tisíc. Význámná část z nich je ale už opuštěná, protože není nikdo, kdo by se o ně staral.

To má za následek, že spousty jich je zchátralých až na pokraj kolapsu. Vymlácená okna, chybějící dveře, rozpadlý střechy – nic neobvyklýho. Hluboko v bludišti jdou nalézt i hrobky, kde jsou zvenku vidět rakve. Některé pootevřené nebo poškozené tak, že jde vidět přímo do nich. Moc jsme nevěděli co si o tom všem myslet.

Zlepšit náladu jsme si šli do galerie moderního umění MALBA. Asi nepřekvapí že se zaměřují hlavně na autory z Jižní Ameriky, přičemž mezi nejcennější řadí hrtsku obrazů od Fridy Kahlo.

Buenos není úplně město, kde by se dalo jezdit na kole. Problém je bezpečnost. Řidiči, zejména taxikáři, tu jezdí jako šílenci, takže mi bylo proti srsti na nich po městě jezdit. Na okraji města, na pobřeží jižního Atlantiku je ale obrovský park Reserva Ecologica, kde už to trochu smysl dávalo. Půjčili jsme si taková ta sdílená kola, která vám z kreditky strhnou asi dvacet korun za každých třicet minut používání.

Projeli jsme kus parku, a protože dál to už na kole nešlo, kola jsme opřeli a pokračovali kousek dál pěšky… Když jsme se asi za půl hoďky vrátili, kola byla samozřejmě pryč. Brali jsme to tak, že si je někdo línej vzal na cestu zpět a jednou je snad vrátí.

Jenže… Uběhla hodina, dvě, pět, deset. A pořád nic.

Vidina toho, že je někdo nevrátí třeba měsíc, začínála být časem HODNĚ otravná. A potenciálně dost drahá. Přitom taková blbost… Co když je někdo vážně ukradl? Nebo hodil jen tak pro srandu do oceánu? A nebo se prostě jen někde válí, ale i tak bude trvat týdny než je někoho napadne vrátit? Přestože tohle se mi honilo hlavou, odmítal jsem to jít hlásit nebo nedejbože řešit někde s policajtama.

Nakonec to trvalo 27 hodin. Až pak někdo kola díkybohu vrátil. Docela dlouhá zajížďka :-).

Buenos Aires nás dost překvapilo. A to jsme vůbec nevěděli, co tady čekat! Mysleli jsme, že jižní Amerika je na tom mnohem hůř a že budeme v nějaké rozvojové zemi. Vycházel jsem z toho, že když je průměrný měsíční plat v Argentině jen asi deset tisíc korun, těžko můžeme očekávat bůhvíco. A přitom tady by se dalo úplně v klidu žít jak někde v Evropě. A velmi levně. Pokud by se v okolí ČR odehrála nějaká globální nepříjemnost, asi by to tu stálo za zvážení.

A ještě jedna věc – ačkoliv nás lidé často varovali před možnými krádežemi, nikdy jsme se tu ani na chvíli necítili nebezpečně.

Když jsme se na tuhle cestu vydávali, neměli jsme nejmenší tušení, že říjen budeme trávit celý v Argentině. Co víc, nevěděli jsme to ještě ani před dvěma měsíci. Plán skutečně nijak pevně daný není. Co nám zrovna dává smysl, tam se kupují letenky.

Argentina ho dávala v mnoha ohledech. V první řadě se nám ještě tak rychle z jižní Ameriky nechtělo. Potřebovali jsme ale najít oblast, kde budeme moct měsíc v klidu pracovat, a kde nám nebude co chvíli vypadávat elektřina. Taky jsme se po čtvrt roce stráveném v malých městech chtěli na chvíli vrátit do nějaké větší metropole a mít zase všechno hezky pěkně na pár kroků.

V centru Buenos Aires bydlí tři miliony lidí. V celé aglomeraci dokonce patnáct, takže tahle podmínka byla splněna možná až moc velkoryse. Argentina, to je ale taky Patagonie, Ohňová země, Falklandy, nebo vodopády Iguaçu. Kousek do Brazílie i do Uruguaye. Možností hodně, času najednou ne zase tak moc.

Z prvních dnů tady jsme ale trochu rozpačití. Město vypadá moderně a moc hezky – taková kombinace Španělska a Rumunska (jakkoliv to zní podivně). Ďábel se ale skrývá v detailech. Ulice jsou totiž dost špinavé a různě zaneřáděné. Taky to na nich dost smrdí. Málo zeleně a beton kam se podíváš.

Všechny vchody do domů v naší ulici mají mříže, některé i dvojnásobné. Každý dům má krom klasického hlídače ještě toho virtuálního, který vstup hlídá 24/7. Zajímavej výmysl! Člověk si ale neodpustí otázku, jaký jsou za touhle přehnanou ochranou vlastně důvody? Snad to nezjistíme na vlastní kůži :-).

Chvíli nám taky trvalo rozlousknout, jak je to tady vlastně s placením, cenami, a hlavně směnnými kurzy. Například kdykoliv něco zaplatila kartou Marťa, zdálo se, že jí to stojí v přepočtu zhruba dvojnásobek toho, co bych za stejnou věc platil já. Samozřejmě úvaha tak absurdní, že jsme naše pochybnosti dávali za vinu neschopnosti se správně dopočítat.

Ale pak už se to prostě nedalo ignorovat a začali jsme hloubat trochu víc. A skutečně jsme si všimli, že zatímco já platím za každých 1000 pesos zhruba 30 korun, ona to má v přepočtu za 60. Ta samá věc, ta stejná cena. Přepočet jiný.

Jak jako?

Věc se má tak, že v Argentině jsou dva kurzy. Jeden oficiální (ten nadsazený), a druhý paralelní, který si pojmenovali jako Dólar Blue. Aby se tu vůbec dalo existovat. S tímhle modrým dolarem ale pracují už i banky, a to postupně i na mezinárodní úrovni – je to ale hodně vabank. Nám například ze čtyř karet, co s sebou máme, fungovala za ten výhodný kurz jen jedna. A to byla velká úleva, protože nemít tu jednu šťastnou, tak nás tu všechno vyšlo na dvojnásobek.

Argentinská měna je obecně velký smutný. Kupříkladu nejvyšší bankovka kterou tu mají, má hodnotu 1000 pesos, tedy těch zhruba 30 korun. Mají teda ještě dvoutisícovku, ale tu jsem za měsíc viděl jen jednou (navíc v bance, ne v oběhu). Tak si zkuste představit, že platíte něco většího v hotovosti, protože někde ji prostě mají radši. To znamená kapsy neustále narvaný bankovkama a nekonečný fronty na bankomaty (maximální počet bankovek je 40, takže se vybírá na několikrát). Při platbě kartou v obchodech po nás obsluha chtěla několikrát vidět občanku nebo pas – ověřuje se, jestli je skutečně vaše.

Samozřejmě nejvíc tu lidi milujou dolar, ale to je nedostatkový zboží, co se schovává pod matraci.

A inflace? Rovnou hyperinflace! Minulý měsíc byla meziroční 140%. A tím zdá se nekončí. Do konce roku se mají dostat až ke 170% a další bankrot už je v podstatě za rohem. Já jsem tím nadpisem nepřeháněl – tady se skutečně mění ceny v některých obchodech každý den. Ta měna jde strašně dolů. První den v Argentině nás 1000 pesos vyšlo na 31 korun, hned po týdnu už jsme ale byli pod třiceti.

Pro nás dobrý. Ale úspory lidí tady doslova lítají z okna. Každý se snaží nějak přežít. Bleší trhy jsou na ulicích na každém rohu a kdekdo se snaží si přilepšit prodejem bůh-ví čeho všeho.

I tak ale Argentinci rozhodně nevypadají poraženě. Svůj stát i přes všechny příkoří milují a vlajkami zahlcují celé město. Četl jsem nějaké místní diskuze na internetu, a bylo velký překvapení, že lidi si tam nestěžují a neobviňují ze svého údělu všechny ostatní. Naopak. Tisíce z nich se tam za svou zemi modlili, a přáli si jediné – ať už se ta situace proboha zlepší. Žádná velká zášť.

Argentinci obecně jsou celkem zajímavý národ. Jsou velmi pozitivní, usměvaví, a často si na ulici prozpěvují. Jen tak, sami pro sebe. Nejednou je taky možné je vidět samotné na oběde a dokonce i na večeři – viděli jsme mladou holku i staršího pána, jak si dopřávají několik chodů, a k tomu skleničku červenýho. Sami! Samozřejmě proč ne, to jen my na to nejsme moc zvyklí.

Díky těm nízkým cenám jsme od prvního dne začali chodit v podstatě už jen do restaurací. Na obědy a někdy i na večeři. Pokud nám stačila normální restaurace v okolí, vyšel nás oběd zhruba na stovku na osobu. Pokud jsme chtěli mít pěknou večeři, s více chody a vínem, vždy jsme se hodně snadno vešli do tisícovky. To už v Praze pár let možný není.

Gastro scéna v Buenos Aires je neuvěřitelná! Národním jídlem je grilovaný maso – jehněčí pečeně Cordero al Palo, a samozřejmě všechny možný steaky. Měl jsem jich několik a vždy to bylo pohlazení. Historicky je znatelnej italskej vliv, takže na některých místech pasta bezkonkurenční. Pizza jakbysmet. Japonský restaurace hned za barákem. Moderní bistra s mladejma kuchařema, který umí. Po dlouuuhých měsících taky pravidelně kváskovej chleba! A ty pekárny a sladkosti všude kolem – úplně jsem se tu utrhl ze řetězu a přibral pár kilo, bohužel. Ale nelituju ničeho :-).

Množství času, který jsme v těch restauracích trávili, nás nicméně postupně přivádělo k šílenství. Obsluha je slabej článek. Všechno jim strašně trvá. Na účet se čeká vždy minimálně dvacet minut a nedá se s tím nic dělat. Maximálně se na to naladit, nebo si dát drink. Tady v Argentině je dělají vždy v poměru minimálně jedna ku jedný, takže kolikrát stačí jenom jeden a člověku je rázem všechno jedno.

Buenos Aires je obrovský. Jsme zvyklí tyhle velký města procházet klidně tempem deseti až dvaceti kilometrů denně, a tady to nejspíš nebude jiný. První týden jsme se zaměřili na místa kousek od naší čtvrti.

Zajímavá je přestavba sto let starého divadla El Ateneo, ze kterého místní hlavy pomazané udělali knihkupectví. To pravidelně vyhrává ceny za nejhezčí obchod s knihami na světě. Skoro 2000 metrů čtverečních na tuším čtyřech patrech. V některých lóžích nechali židličky, aby si tam lidi mohli číst.

Jedním z nejhezčích míst ve městě je japonská botanická zahrada, kterou tu vystavěli před padesáti lety na počest návštěvy japonského prince. Chtěli se vytáhnout a dost se jim to povedlo, protože jde o zajímavou oázu klidu přímo v centru. Vstupné není ani 20 korun, což jen předpovídá, jak náročný tu pro nás život asi bude :-).